Josef Pukowiec

„Zrovna ten nálet byl. (…) Transportfürher nám říkal, ať jdeme do polí. (…) Já říkám Tondovi: ‚Já se nevracím.‘ My jsme se měli přebrodit přes řeku Labe a z Drážďan jít až do stanice v Neustadtu. Odtamtud pokračovat vlakem až do Hamburku. My jsme utekli odtud. Schovávali jsme se ve vlaku až do Karviné. Když přišel kontrolor, šli jsme na záchod. Tak jsem se dostal až do Karviné. (…) Tatík mne schoval na vodárně v Sovinci. Byl tam náš soused. Nosil mi tam jídlo. Rusové byli blízko, za chvíli bylo po válce. Tak jsem se zachránil. Kdyby to zjistili, tak nás vyvraždí. Byl jsem dezertér.“

„Podívejte se, my jsme byli převážně na povrchu a museli jsme respektovat hlavního dispečera. Jaké příkazy jsme dostali, takové jsme museli plnit. V dole jsem pracoval, tak to tam znám. Chtěl jsem k zámečníkům, ale nebylo místo. Byl jsem v rubání, za lokomotivou, výhybky jsem překládal strojníkovi, který jezdil. V závalových pracích jsem pracoval. (…) Jak dostal dispečer zprávu, že je třeba pomoci. Víte, to byla taková vzájemná pomoc. Jedna šachta pomáhala druhé. Každá šachta měla svoje záchranné čety. K nám jezdily ty druhé šachty. Když něco bylo na Armádě, jezdily k nám druhé šachty, Zápotocký, Jeremenko, Fučík. Tak to fungovalo.“