Petra Procházková

„Ten obor vlastně jako takový u nás ani nebyl. V těch 90. letech nebo v těch 80. letech se tady vůbec o válečné novinařině nemluvilo. Ale já jsem v roce 1991… Nastoupila jsem do Lidovek v roce 1989, vařila jsem tam kafe, pak mě nechali občas něco napsat, pak ještě víc napsat, pak už jsem nevařila kafe a víc jsem psala. A v roce 1991 byl takový významný český novinář Jaromír Štětina, který byl právě tehdy v Sovětským svazu, působil tam jako zpravodaj od toho roku 89. A v roce 1991 ho to přestalo bavit, protože si myslel, že nic víc než rozpad Sovětského svazu se už na této planetě nemůže stát a že prostě už půjde zase někam jinam. Vrátil se do Prahy a řekl, že to místo je tam volné. A tehdy byla taková doba, že všichni novináři chtěli jet na Západ. Protože jsme tam měli zavřeno. Takže najednou byla možnost jet do Ameriky a do Francie a do Británie. Tak všichni chtěli na Západ. A nikdo do toho Sovětského svazu nechtěl. Tak to zbylo na mě.“

„Nejdřív jsem odjela do Spojených států, tehdy se smělo jet jenom na 21 dní. Člověk dostával takovou doložku a devizový příslib. Muselo se žebrat u policajtů. Pak se žebralo v bance, aby vám dali peníze. Ani pas jsem neměla, ten jsem si musela nechat udělat. A do Ameriky by mě nepustili, takže jsem zfalšovala nějaký papír. Řekla jsem, že jedu na Kypr, a pak jsem si tam strojem - jak nebyly počítače, tak to šlo - strojem jsem si tam doťukala USA. Udělala jsem spoustu průšvihů a podvodů. Odjela jsem do Ameriky, zůstala jsem tam asi tři měsíce. Mimochodem jsem tam vlastně jela za Bolkem Polívkou, který tam měl nějaký představení. To byla moje první cesta na Západ. A když jsem se vrátila, po těch třech měsících, tak mě samozřejmě vyšetřovala policie a byl to strašný průšvih. Ale tehdy mě ještě kupodivu z těch Květů nevyhodili, protože mě ten pan šéfredaktor Cudr měl nějak rád. Ale vyhodili mě záhy, protože pak byla v lednu Palachiáda v roce 1989 a já jsem se tam šla podívat se spolužačkou z fakulty, Marikou Táborskou. Byl to poslední den těch protestů, v pátek. Já jsem tam chodila každý den a ona byla poprvé, tak jsem jí hrozně frajersky ukazovala, kam máme jít, aby nás nechytli. A samozřejmě mě ten poslední den sebrali. Sebrali mě, zavřeli mě na osmačtyřicet hodin.”