The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petra Procházková (* 1964)

• narodila se 20. října 1964 v Českém Brodě

• vystudovala žurnalistiku na UK

• pracovala v časopise Květy

• účastnila se Palachova týdne a sametové revoluce

• po revoluci začala pracovat v Lidových novinách

• deset let působila jako zahraniční zpravodajka v Moskvě

• několik let byla zahraniční zpravodajkou v Afghánistánu

• od roku 2018 pracuje v Deníku N

Už v jedenácti letech jí rodina jasně formovala názor na komunistický režim. Babička Petry Procházkové ji totiž na prvního máje místo do pionýrského kroje oblékla do kroje národního. Režim rodinu známé novinářky ovlivňoval od nepaměti. Jedněm prarodičům vzal řeznictví, druhým zubařskou ordinaci. 

Své dětství Petra Procházková označuje za ryze socialistické. Do školy začala chodit v době nejtvrdší normalizace. Doma se na komunisty sice nadávalo, ale malá Petra už dobře věděla, co se na veřejnosti smí a nesmí říkat. „Byli jsme rodina živnostníků. A ti s příchodem komunistické moci trpěli. Maminčin tatínek budoval soukromé řeznictví celý život, pak mu to ze dne na den vzali. Rodiče maminky byli na režim hodně naštvaní, o strašně moc věcí přišli.“ Prarodiče, u kterých malá Petra z velké části vyrůstala, přišli nejen o řeznictví, ale i o většinu úspor v době měnové reformy. Postoj k režimu byl doma jasně daný. „Před dětmi se o tom tolik nemluvilo, ale tušila jsem, jak to je. I učitelé nám říkali nesmysly. Učitelka ruštiny tvrdila, že nejlepší zmrzliny na světě jsou v Sovětském svazu. Tak to jsme tušili, že to asi nebude pravda,“ ukazuje Petra Procházková na příkladu, jak byl každodenní život občanů protkán drobnými lži, kterými je krmil režim. 

Na žurnalistiku jsem se dostala díky dědečkovi

Prarodiče z tatínkovy strany zase přišli o zubařskou ordinaci, dědeček ale navzdory nespravedlnosti do komunistické strany vstoupil. „Myslím si, že to myslel upřímně. Že jsou tam špatní lidé, ale ideologie je dobrá,“ hledá dodnes Petra Procházková pochopení pro dědečkovu motivaci. Jako velký odborník se ale dostal k ošetřování zubů vlivných lidí. A díky tomu pak o mnoho let později pomohl své vnučce dostat se na žurnalistiku. „Byl strašný problém se tam dostat. Hlásilo se třeba tisíc lidí a nás v ročníku bylo šestadvacet. Proto si myslím, že mi dědeček nějak pomohl, i když si to nepamatuju a neříkali mi to. Ale někde se asi přimluvil,“ přiznává pamětnice po letech, že jinak si svoje přijetí na žurnalistiku vysvětlit nedokáže. 

Sklony k novinařině Petra Procházková měla už během studia poděbradského gymnázia. „Začala jsem si psát nějaké texty, měla jsem album, kde jsem si vystřihovala různé obrázky z časopisu. Dělala jsem si k tomu takové kritické glosy. Průšvihy jsme měli až v třeťáku a čtvrťáku, když jsme měli studentský časopis a někdo nám řekl, že to tam takhle nemá být. Tak jsme se bouřili. Ale nevyhodili nás, vystudovali jsme všichni,“ vzpomíná na začátek osmdesátých let, kdy maturovala. A i když novinařinu studovala v nesvobodné době, tíha ideologie jí jako mladé studentce nedocházela. „Já jsem to furt nechápala. Nevím, co jsem si myslela, že si budu psát knížky nebo točit nějaké dokumenty, a vůbec mi nedošlo, že to je všechno strašně ideologické,“ přiznává po letech. 

Studium žurnalistiky zdárně dokončila a nastoupila do časopisu Květy. „Tehdy to byl takový časopis správné komunistické rodiny.“ Petra Procházková ale spořádaná socialistická redaktorka rozhodně nebyla. V době své práce pro Květy se jí podařilo vycestovat do Spojených států. „Udělala jsem spoustu průšvihů a podvodů. Nechápu, že mi to prošlo. Do Ameriky by mě nepustili, tak jsem zfalšovala nějaký papír a řekla, že jedu na Kypr. A pak jsem si tam strojem doťukala USA.“ Husarským kouskem se jí podařilo ve Státech zůstat hned tři měsíce, i když československá vláda občany na Západ pouštěla maximálně na tři týdny. I když tehdy pamětnice ke svobodě přičichla, zůstat v USA nechtěla. Neuměla anglicky. „Když jste novinář, máte pocit, že čeština je jazyk, ve kterém budete pracovat. Člověk technického vzdělání se v zahraničí uplatní líp,“ vysvětluje. Když se z Ameriky vrátila, čekal ji doma obrovský průšvih. Musela absolvovat policejní výslechy a vyšetřování, z práce ji ale zatím nevyhodili. To přišlo až záhy během Palachova týdne, v lednu 1989. „Chodila jsem každý den. A poslední den protestů jsem tam šla s kamarádkou a frajersky jí ukazovala, kam máme jít, aby nás nechytli. A samozřejmě mě ten poslední den sebrali. Zavřeli mě asi na osmačtyřicet hodin,“ vzpomíná na to, jak v Československu zažívala první vlaštovky sametové revoluce. 

Kamarádce na Národní třídě rozbili brýle

Petra Procházková si krátce po svém zadržení zvládla dokončit doktorát, její účast na Palachiádě byla ale poslední kapka pro vedení časopisu Květy. Rok 1989 tedy strávila jako uklízečka vagónů, i když měla čerstvý doktorát. „Měla jsem mít soud a asi mi i hrozil nějaký trest, ale než se to všechno zprocesovalo, tak byl podzim. Devětaosmdesátý mi vytrhl velký trn z paty, asi bych skončila špatně,“ přiznává, že se nad ní kvůli její svobodomyslnosti stahovala mračna. I když během revolučního roku musela pracovat jako uklízečka, kontakt s novinařinou neztratila. Spolupracovala s Lidovými novinami, které v předrevoluční době vycházely jako ilegální občasník. Petra Procházková do nich tehdy ani zdaleka nepsala, ale pomáhala je roznášet. 

Když přišel 17. listopad, byla u toho. S kamarády šli v průvodu od Albertova přes Vyšehrad až na Národní třídu. „Prošli jsme i tou slavnou uličkou, jak je dneska ten památník. Měli jsme hrozný štěstí, protože se nám nic nestalo, akorát kamarádce tam rozšlapali nebo obuškem rozbili brýle. Pak jsme běželi do bytu jednoho našeho kamaráda. Byli jsme hrozně vyděšení a myslím, že už jsme chápali, že se děje něco velkýho. Byly to hodně dramatické dny, a jak jsme byli mladí, tak jsme to prožívali.“ 
Brzy po revoluci začaly oficiálně vycházet Lidové noviny a Petra Procházková se dle svých slov doslova „nacpala“ do redakce. Jelikož za sebou ale měla jen pár let psaní pro Květy, k redakční práci se hned nedostala, nejprve pracovala jako sekretářka a asistentka. „Byla jsem mladý ucho, který tam vařilo kafe slavným lidem, a byla jsem za to hrozně vděčná.“ První větší pracovní výzva přišla v roce 1991, kdy se z právě rozpadlého Sovětského svazu vrátil novinář Jaromír Štětina, který tam dělal Lidovým novinám zpravodaje. „Myslel si, že nic víc než rozpad Sovětského svazu už se na této planetě nemůže stát a že půjde někam jinam. V té době ale všichni chtěli na Západ, tak to zbylo na mě.“ Petra Procházková do Moskvy odjela začátkem roku 1992. Měla tam zůstat tři měsíce. „Hned po mém příjezdu začaly bouřlivé události. Běžela válka v Karabachu a Abcházii, pak válka o Bílý dům v Moskvě. Úplně mě to vcuclo. Přitom jsem neuměla vůbec nic. Bylo to strašné, musela jsem se to učit za pochodu.“ Pobyt se jí nakonec prodloužil na deset let. Do práce válečné reportérky ale zasáhl Vladimír Putin, který v roce 2000 poprvé nastoupil do úřadu prezidenta. „Jedna z prvních věcí, který udělal, bylo pročištění řad novinářů. Vyhostili mě z Ruska.“ Mladá novinářka se tak ze dne na den ocitla v podstatě na ulici a pak zpátky v Česku. V Moskvě jí zapečetili byt a ona se tak nedostala ke svému archivu ani k osobním věcem. „Domů jsem se vrátila s takovou taštičkou. Byla jsem úplně zoufalá, nic jsem neuměla a ničemu jsem nerozuměla. V novinařině musíte mít kontakty, já neznala žádné politiky, ministry, nikoho.“ 

Špatné režimy mi dávají práci

Ani v Lidových novinách novinářce nedokázali pomoct. Návrat z Ruska po takové době bylo jako vrátit se do úplně jiného světa. Petru Procházkovou ale „zachránila“ další světová krize. Po měsících hibernování v Praze přišlo 11. září 2001. „Koukala jsem se na televizi a najednou vidím, jak letadla nalítla do dvojčat. Bylo jasný, že je to veliký průšvih. Asi za dvě hodiny volal kolega Štětina, že jedeme do Afghánistánu.“ Celosvětová krize ovlivnila miliony lidí, Petře Procházkové dala ale nový životní směr. Život ve zcela nové zemi nebyl vůbec jednoduchý. „Pracovat tam pro mě bylo těžké. Potřebujete někoho, kdo vám radí a chrání vás, ale tlumočí vám i jazyk. Hledala jsem někoho spolehlivého a našla jsem jednoho šikovného Afghánce.“ Dokumentaristu a humanitárního pracovníka Paikara Paikara si později vzala za muže. A i když v roce 2001 do Afghánistánu odjížděla původně na rok, zůstala tam až do roku 2006. Pár se vrátil do Čech, až když se jim narodil syn Zafar. 

Když dnes coby zkušená novinářka přemýšlí nad režimy, které za svůj život zažila, je vděčná za demokracii. Na druhou stranu si je vědoma toho, co se nejvíc čte. „Musím říct, že špatné režimy, bohužel jich je dost, mi dávají práci. Respektive krize, které z toho vznikají. Protože píši hlavně o krizových událostech,“ ukončuje pragmaticky své vyprávění. O válečných událostech píše pořád, od roku 2018 pracuje v Deníku N.