Petr Procházka

* 1963

  • „Jak byly různé petice, podpořte tohle a támhleto, Několik vět a podobně, jezdil jsem po stavbách a říkal jsem: ,Kluci, tady vám něco nechám, když se vám to bude líbit, tak to podepište. Já si pro to pak zase přijedu.’ Tak jsem posbíral podpisy a poslal jsem to do Prahy. Jenomže jsem si to schovával v Avii pod takovou deku, protože jsem to ještě neměl zaplněné. Jenomže vedoucí dopravy, pan Weber, on ty papíry vždycky sebral a dal to estébákům. A já jsem na to přišel a říkám: 'Pane Weber, tady jsem měl takové svoje osobní věci.' A on říkal: 'Kde?' 'No tady pod tou dekou.' 'Jo, jestli myslíš ty protistátní pamflety? Tak to jsem dal na patřičná místa, to byla moje občanská povinnost.' A já mu říkám: 'Pane Weber, víte, jak mi to připadá?' – A on říká: 'No jak?' – A já říkám: 'No jako kdybych tady měl tašku s peněženkou, zůstala by mi tady taška jenom.' A on: 'To chceš říct, jako že jsem zloděj?' –'No jste. Vy jste mi něco ukradl, to bylo moje.' – 'To byly protistátní letáky, já tě nechám zavřít!'“

  • „Protože jsme už byli známí, patřili jsme k lidem, kterých se chtěli zbavit v době důležitých výročí, srpnových a lednových. To nás obvykle sebrali a dávali nás preventivně na zadržovačku. Tam nás mohli nechat 48 hodin. To se mi párkrát stalo. Pak měli klid, protože jsem nemohl někde manifestovat. V té době jsem byl ale na neschopence, takže mysleli, že budu doma. Ale já jsem jel do Plzně - to bylo na výročí osvobození Plzně Američany, to organizoval Honza Rampich. Měli jsme si připravit proslovy, protože ne každému se podaří se tam dostat. Aby alespoň někdo z nás mohl vystoupit. Měl jsem to připravené, byli jsme tam o hodinu a půl dřív. Stáli jsme na náměstí, byli tam pánové s otevřenými deštníky, i když nepršelo, koukali do prázdné výlohy - hned jsme věděli, která bije. Chtěli jsme se před nimi schovat. Šli jsme do baráku, zapomněli jsme se ale kouknout, kde je únikový východ. Tam na nás vlítli a sebrali nás. Hned mi jednu flákli. Vyslýchali nás. Tvrdili jsme, že jsme tu na výletě, chtěli po mně občanku. “No jo, pan Procházka, známá firma. To znáte určitě pana Hadravu a Kábrta.“ Byl tam podivný člověk, který z křoví všechno fotografoval. Prý, že si tam fotí pamětihodnosti. Já říkám – tyhle paneláky, jo? A oni: ,S okamžitou platností jste vyhoštěn z města Plzně, opusťte město Plzeň.’ Říkal jsem, že nemám, jak se dostat na nádraží. Odvezli mě na nádraží žigulíkem, musel jsem si před nimi koupit lístek, šli se mnou na perón, počkali, až jsem vlezl do vagonu. Vlak se rozjel a oni odešli. Ale já jsem druhou stranou vyskočil, než se to pořádně rozjelo. A za půl hodiny jsem byl na náměstí znovu.“

  • „Dostal jsem výprask Brně, kam jsem jezdil za [Petrem] Cibulkou, kde on měl svoje nahrávací studio. Tehdy existovaly tzv. kazety. Člověk koupil prázdné kazety, tam mu to dal, on nahrál ty kapely, pak měl člověk doma magnetofon-dvojče a přehrál to, tím se rozmnožovala hudba i mluvené slovo. No a jednou jsme tam šli po Brně. Najednou přijela dvě auta, žigulíky, vyskákali z nich chlapi, hodili nás do auta, nás dva s tím kamarádem, a další dva hodili do druhého žigulíka a jeli. V tom autě nás začali mlátit. A já jim říkám: 'Pánové, aspoň byste se mohli představit.' A on: 'Ty jsi nějakej drzej.' A já mu říkám: 'Podle paragrafu 90 odstavec 2b je to zneužití funkce veřejného činitele a to je o dvou let nahoru.' ,Jo panáček zná paragrafy? Tak tady máš.’ Normálně mě zbili, jak hada. Tamten radši mlčel. Teď nás odvezli, jak je brněnská přehrada, tak tam někam. A vyhodili nás. Byla už tma, najednou říkám: 'Kde máme doklady?' Jak odjížděli, z auta vyletěly doklady. A teď, jak se dostaneme do Brna? Tak jsme tam došli do nějaké vesnice, Kunčičky. Šli jsme tam do hospody a říkáme: 'Prosím vás, my bychom potřebovali do centra, do Brna.' Tam byl bodrý vesnický chlapík s pupkem, říkal: 'Já vás vezmu, až dopiju pivo.' Odvezl nás traktorem do Brna.“

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 29.05.2025

    (audio)
    duration: 01:44:16
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Půjdete do blázince a vaše dítě dáme do děcáku.

Petr Procházka v roce 1987
Petr Procházka v roce 1987
photo: archiv pamětníka

Petr Procházka se narodil 26. března 1963 v Ostrově nad Ohří. Otec František Procházka pracoval jako spojový mechanik, byl také amatérský letec, matka Marie byla cukrářka a prodavačka. Dětství ovlivnily příběhy jeho dědečka Václava Welze, právníka a majitele velkostatku, který byl po roce 1948 vězněn v uranových dolech na Jáchymovsku. Otec na protest proti normalizaci vystoupil z KSČ. Na konci 60. let byl Petr jako malý chlapec krátce členem skautského oddílu. Kvůli „špatnému původu“ zažíval Petr od dětství diskriminaci – na základní škole čelil šikaně učitelů a nebyl přijat do pionýrského oddílu. Roku 1978 rodina přesídlila do Sokolova. Po vyučení elektrikářem absolvoval vojenskou službu, oženil se a měl dceru Kateřinu. Pracoval jako elektrikář na rypadle ve Velkolomu Jiří u Sokolova. Roku 1985 tragicky přišel o matku, zavražděnou při pokusu o znásilnění, což prohloubilo jeho odpor k režimu. Zapojil se do sokolovského undergroundu, organizoval ilegální výstavy, koncerty a vydával samizdatové časopisy Západočeský průser, Stres a podobná periodika. Státní bezpečnost ho sledovala, vyslýchala a vyhrožovala odebráním dcery. Procházkovo manželství se rozpadlo, ztratil práci ve Velkolomu Jiří a obtížně hledal nové zaměstnání, nakonec se stal řidičem pro Okresní stavební podnik Sokolov. Podílel se na politických i recesistických akcích, byl několikrát fyzicky napaden policií a preventivně zadržován. V listopadu 1989 se zapojil do aktivit Občanského fóra v Sokolově, kde se stal jedním z jeho mluvčích. V současnosti (2025) žije na Božím Daru, kde je členem místního zastupitelstva.