The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Procházka (* 1963)

• narodil se 26. března 1963 v Ostrově nad Ohří v rodině Marie a Františka Procházkových

• dědeček Václav Welz vězněn v jáchymovských lágrech

• otec na protest proti normalizaci vystoupil z KSČ

• z politických důvodů nebyl přijat na SUPŠ v Praze, vyučil se elektrikářem

• 1982-1984 základní vojenská služba v Písku

• 1985 byla jeho matka zavražděna při pokusu o znásilnění

• zapojil se do sokolovského undergroundu (ilegální výstavy, koncerty, happeningy, samizdatové časopisy)

• opakovaně vyslýchán StB, fyzicky napadán, preventivně zadržován; zastrašován možným odebráním dcery

• z politických důvodů propuštěn z práce ve Velkolomu Jiří

• pracoval jako řidič okresního stavebního podniku

• členem recesistického sdružení Ananas

• účastnil se akcí Společnosti za veselejší současnost

• v listopadu 1989 mluvčím Občanského fóra v Sokolově

• roku 2025 žil na Božím Daru a byl členem místního zastupitelstva

„To, že vás někdo zmlátí, vytahá za vlasy nebo dostanete pendrekem, to se dá vydržet. Daleko horší byl ten psychický teror,“ říká Petr Procházka, když vzpomíná na výslechy Státní bezpečnosti v osmdesátých letech, kdy patřil do úzké skupinky sokolovského undergroundu.  

Na výlet do jáchymovského lágru

Narodil se 26. března 1963 v Ostrově nad Ohří v rodině Marie a Františka Procházkových. 

Jeho matka pocházela z rodiny právníka a majitele velkostatku Václava Welze, který za války ve své usedlosti ukrýval zahraniční parašutisty a dostal vyznamenání od prezidenta Beneše. Vzápětí po komunistickém puči v únoru 1948 byl novou totalitní mocí uvězněn, přičemž rozsudek byl podle slov Petra Procházky připravený už v lednu téhož roku. Václav Welz si nejprve odseděl dva roky, ale půl roku po propuštění jej odsoudili znovu  – tentokrát na celých deset let. Trest si odpykával v uranových dolech na Jáchymovsku. Rodina přišla o většinu majetku a musela se vystěhovat do Rumburka, kde jeho žena pracovala jako uklízečka. Sám Václav Welz dělal po propuštění vrátného v místní továrně. 

V důchodovém věku se prarodiče Welzovi přestěhovali za dcerou do Ostrova nad Ohří. Petr Procházka jako malý chlapec chodil s dědečkem na výlety do hor nad Jáchymovem a naslouchal jeho historkám z věznění v tamních lágrech: „Přišel velitel, vybral si pár lidí, které nechal postavit na prostranství před baráky, a postříkali je vodou. Tam je nechal stát v mrazu celou noc. Do rána někteří nevydrželi a do úmrtního listu jim napsali, že zemřeli na zápal plic. Nebyla tam ani zmínka, že je vlastně umučili.“ Jindy mu dědeček ukazoval jámu krychlového tvaru, „díru“, kam byli odsouzení posíláni za kázeňské prohřešky. Mluvil také o krutých výsleších, při nichž obviněným píchali rozžhavené jehly pod nehty, svázané je bili nebo shazovali ze schodů, vytrhávali jim zuby. Petra to již od dětství formovalo v jeho postojích ke komunistickému režimu. 

Marie Procházková kvůli svému původu nemohla studovat, vyučila se cukrářkou a v době Petrova dětství pracovala v karlovarské kavárně Elefant. Její bratr emigroval roku 1965 do Švédska a dědeček Václav Welz za ním v důchodovém věku mohl několikrát vyjet. Na zpáteční cestě vozil pod oblečením přes hranice exilovou literaturu. 

Otec František Procházka pocházel ze zcela jiného prostředí, jeho otec byl hajným. Pracoval jako spojový mechanik a v různých podnicích opravoval telefonní ústředny. Jeho koníčkem byla letecká akrobacie. V šedesátých letech toužil přeškolit se na pilota mezinárodní dopravy, a tak vstoupil do komunistické strany, což bylo u takto prestižního zaměstnání podmínkou. 

Mezi Junákem a Pionýrem

Jako pětiletý zažil Petr Procházka invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Vzpomíná na tanky v ulicích Ostrova, převrácené dopravní značky a nápisy proti okupantům. Krátce poté, v době počínající normalizace, jeho otec z KSČ opět vystoupil: „Hodil jim to do ksichtu, že s takovýma lumpama ve straně nebude.“ Tím si pochopitelně zavřel cestu k pilotování, teprve koncem sedmdesátých let směl znovu létat, ale jen tak, že letadlem vytáhl do vzduchu větroň a přistál na letišti.

Ještě před nástupem do základní školy dědeček stihl přihlásit Petra do obnoveného Junáka, jako vlče se chlapec účastnil skautské činnosti. 

Roku 1970 jeho skautský oddíl přešel pod hlavičku Pionýrské organizace. „Opovaž se tam vlézt. Pionýři jsou malí komunisti,“ varoval Petra dědeček, ale chlapec tomu ve svém věku nerozuměl a jako jiskra se připravoval na pionýrský slib. Těsně před jeho složením ho však z oddílu vyloučili s odůvodněním, že by kazil děti. 

I na základní škole se Petr tu a tam setkával s šikanou některých učitelů, kteří říkali, že celá jejich rodina by měla být zavřená. Díky výchově z domova a četby exilové literatury, kterou vozil dědeček ze Švédska, měl již na druhém stupni základní školy pevně formované názory, které neváhal dávat najevo. Oponoval například učitelce občanské nauky, která jim tvrdila, že západní Čechy roku 1945 osvobodili sovětští vojáci, převlečení za Američany. 

Roku 1978 dostal František Procházka lépe placenou práci v Sokolově a s ním se tam přestěhovala celá rodina. Petr, v té době již patnáctiletý, se spřátelil s místními dlouhovlasými mladíky, kteří se scházeli v hospodách. Sám inklinoval k hippies, půjčoval si matčiny korálky. 

Kvůli svému kádrovému profilu nebyl přijat na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově, přestože u přijímacích zkoušek se umístil jako čtvrtý nejlepší. Rok se učil na elektrikáře u Vojenských staveb v Horních Počernicích, ale daleko od domova se až příliš nechal omámit svobodou a školní rok dokončil s 360 neomluvenými hodinami. Následující rok jej proto rodiče dali na stejný obor na učiliště v Chebu, kam dojížděl z domova. 

Naštvaný na celou společnost

V letech 1982-1984 si Petr Procházka splnil dva roky základní vojenské služby u útvaru spojařů v Písku. Brzy po návratu do civilu se v Sokolově oženil a narodila se mu dcera Kateřina. Kvůli manželce a dceři si v té době našel práci jako elektrikář na Velkolomu Jiří na rypadle KU 800. 

Roku 1985 zasáhla celou rodinu tragédie. Petrova matka Marie Procházková jela na kole ze Sokolova směrem na Karlovy Vary a zastavila na odpočívadle, aby si odskočila. Zde ji přepadl neznámý muž, pokusil se ji znásilnit, a když se bránila, uškrtil ji. „Byl jsem naštvaný na celou společnost. Řekl jsem vyšetřovatelům, že jestli ho chytí, já ho zabiju,“ konstatuje Petr Procházka. Vraha skutečně po roce dopadli po dalším pokusu o znásilnění a byl odsouzen k patnáctiletému trestu. Petra do soudní síně nevpustili. „Vím, že kdybych se tam dostal, udělal bych to, vrhnul bych se na něho,“ konstatuje. 

Zhruba v té době se Petr začal pohybovat v sokolovském undergroundu. Spřátelil se s aktivistou Tomášem Kábrtem a disidentem Janem Hadravou z Lokte. Společně s nimi se podílel na organizování ilegálních výstav, koncertů, divadelních představení a happeningů: „Snažili jsme se tu kulturu oduševnit, aby tu bylo i něco jiného než Michal David.“ Vydávali také samizdatové časopisy Západočeský průser a Stres. 

Pod dozorem Státní bezpečnosti

Sokolovský underground čítal podle jeho odhadu jen asi patnácti lidí, takže Státní bezpečnost je měla snadno pod dohledem. I Petr Procházka býval opakovaně předvoláván k výslechům, StB si pro něj jezdila přímo do zaměstnání. U výslechů obvykle mlčel nebo říkal, že neví, nevzpomíná si. „Jakmile s nimi budete komunikovat nebo polemizovat, jste v čudu, oni vás dostanou,“ poučoval sokolovský underground o generaci starší disident Jindřich Konečný, který byl pro ně velkou autoritou. 

Nejsilnějším nástrojem vydírání Petra Procházky v rukou StB byla jeho dcera Katka. „Hrozili, že nám seberou dítě a dají ho do děcáku. A já jsem věděl, že tu moc mají. Věděl jsem, že mě klidně můžou odvézt do blázince a něco do mě napíchat, abych se doopravdy zbláznil.“ 

Státní bezpečnost tlačila i na jeho ženu a rodina se začala rozpadat. Petr Procházka přiznává, že k tomu přispěl i jeho bohémský život: „Vždycky se něco dělo, byl nějaký bigbít nebo zakázaná muzika. Takže přes týden jsem byl v práci, večer v hospodě a o víkendech pryč.“ Jeho manželství tak skončilo rozvodem. 

StB se snažila působit i na další jeho rodinné příslušníky. Petrův strýc, bratr jeho otce z Kolína, ho během jedné návštěvy prosil: „Nech toho, to nemá cenu, hlavou zeď neprorazíš.“ Ukázalo se, že Státní bezpečnost mu vyhrožovala, že kvůli aktivitám synovce přijde o povýšení v práci. 

Petr Procházka uvádí, že Státní bezpečnost mu nikdy nenabízela spolupráci. Zato se pokoušela ho obvinit z kriminálního činu: „Jednou jsem byl u výslechu a najednou si pro mě přišli z kriminálky – Můžeme si vypůjčit tady mladýho? Odvedli mě o patro níž a začali se vyptávat, co jsem dělal nějaký den před půl rokem. Snažili se mi přišít podezření, že jsem znásilnil jednu ženu. V té době jsem naštěstí byl za prací v Rakovníku. Když mi dali přečíst protokol, objevily se v něm věci, které jsem vůbec neřekl. Bylo to skoro, jako bych se k tomu přiznával.“ 

Podle svých slov ze strany sokolovské a karlovarské StB nezažil velké fyzické násilí. Na jiných místech republiky ovšem ano. 

„Dostal jsem výprask v Brně, když jsem jel za Petrem Cibulkou,“ vzpomíná. V Cibulkově nahrávacím studiu bylo možné nechat si nahrát kazety se zakázanou hudbou. „Najednou se objevily dva žigulíky, vyskákali z nich chlapi, odvlekli nás do aut, rozjeli se a začali nás mlátit.“ Když se Petr Procházka odvážil citovat paragraf, podle něhož šlo o zneužití pravomoci veřejného činitele, dostal naloženo ještě víc. Policisté je vyhodili z aut nedaleko brněnské přehrady, do města je později svezl dobrácký traktorista. 

K dalšímu incidentu došlo v Plzni, kde se Petr Procházka chtěl zúčastnit ilegálních oslav výročí osvobození města americkou armádou. Dostavil se v předstihu s připraveným proslovem, ale na místě už byla také Státní bezpečnost. „S okamžitou platností jste vyhoštěn z města Plzně, opusťte město,” přikázali mu estébáci, odvezli ho na nádraží a počkali, až nastoupí do vlaku do Sokolova. Ale když se vlak rozjel, vyskočil druhou stranou z vagónu a za chvíli byl zpátky v centru dění. 

Výpověď dal raději dobrovolně

Petr Procházka patřil k lidem, kteří byli preventivně zadržováni ve dnech různých významných výročí, například 21. srpna, kdy si pro něj přijeli do práce a musel nastoupit na vojenské cvičení do Olomouce. Dvakrát se také ocitl v cele předběžného zadržení, jednou na 24 hodin, jednou na celých 48 hodin. Podle jeho slov to znamenalo neomluvenou absenci v práci, což byl tehdy velmi vážný prohřešek. 

V zaměstnání mu přitěžovala také jeho neochota platit příspěvky do takzvaného Fondu solidarity. Šlo o naoko dobrovolný příspěvek pro „hladovějící v rozvojových zemích“, který se ovšem v zaměstnání vybíral plošně, de facto tedy povinný poplatek. 

„Řekl jsem, že to nezaplatím, protože by za to někdo mohl nakoupit zbraně,“ vysvětluje Petr Procházka. Když ho na odborářské schůzi později upomínali o zaplacení příspěvku, namísto peněz odevzdal dvě vepřové konzervy v hodnotě požadované částky. „Když je to pro hladovějící, tak ať jim je pošlou.“

Krátce nato si ho pozval ředitel do své kanceláře a dal mu na vybranou: buď dobrovolně podá výpověď, anebo dostane výpověď od podniku a pak bude těžko hledat jiné zaměstnání. Petr Procházka tedy odešel z pracovního poměru dohodou. 

Hledání nové práce se ovšem protahovalo. Přestože elektrikářů byl v té době akutní nedostatek a se svou odborností by našel uplatnění kdekoli, kvůli jeho aktivitám v undergroundu ho nikde nechtěli přijmout. Tušil, že jde o další manipulaci ze strany StB – znemožnit mu najít zaměstnání a pak ho zatknout za takzvané příživnictví, tedy neplnění pracovní povinnosti. 

Nakonec našel uplatnění v okresním stavebním podniku, ne ovšem jako elektrikář, ale řidič nákladního auta, které vozilo lešenářské trubky. Mělo to svou výhodu: v pracovní době mohl na různých stavbách po celém regionu sbírat podpisy pod prohlášení a petice, například Několik vět, které pak zasílal do Prahy. 

Podpisové archy si schovával v řidičské kabině. Jednoho dne ovšem zmizely. Petr tušil, že je sebral jeho nadřízený Weber, a neváhal ho přímo konfrontovat. „Jestli myslíš ty protistátní pamflety, ty jsem odevzdal na patřičná místa, to byla moje občanská povinnost,“ odpověděl mu Weber. Práci u stavebního podniku si Petr Procházka nicméně udržel až do pádu komunistického režimu. 

Vesele proti totalitě

Koncem osmdesátých let se Petr Procházka podílel na řadě happeningů v karlovarském regionu – některé měly politický, jiné spíše zábavný a odlehčený charakter. 

K těm vážnějším patřila protestní akce Dusím se, zorganizovaná Tomášem Kábrtem. Před oslavami Prvního máje 1988 psali aktivisté v Sokolově, Karlových Varech i dalších místech po zdech i chodnících tento slogan s dvojím poselstvím: upozorňoval jak na špatné ovzduší v Podkrušnohoří, tak na politickou situaci. „Psal jsem to křídou na silnice i v Ostrově na policejní stanici. Policajti za mnou  vyběhli, ale utekl jsem jim v uličkách.“ 

Stal se také členem recesistického sdružení Ananas (Anonymní nabádači absurdní nápravy automatických situací), jejíž zábavné akce ve veřejném prostoru vytrhovaly kolemjdoucí z každodenního stereotypu a stavěly na hlavu zdánlivě samozřejmé konvence. Petr Procházka například vzpomíná, že před karlovarským bufetem Vindobona si hráli na Armádu spásy a rozdávali porce guláše, na mostě nad říčkou Teplou pořádali „chytání lelků“ na provázek, zpívali budovatelské písně u sochy Gagarina u Vřídla, na plesu stavbařů si hráli na schovávanou pod stoly, na dřevěné kolonádě uspořádali „houslový koncert“ slavnostně oblečených hudebníků, kteří ovšem vůbec neuměli hrát. 

Petr Procházka se účastnil i některých pražských akcí Společnosti za veselejší současnost, založené roku 1989. Vzpomíná například na zásah Veselé bezpečnosti, která s přilbami z vydlabaných melounů a pendreky z okurek zasahovala v ulici Na příkopě proti překvapeným kolemjdoucím. Účastnil se také běhu ulicí Politických vězňů, kdy na konci se poslal pohled uvězněným s textem „dnes běžíme my za vás – zítra poběžíte vy za nás“.

Praha je Praha a Sokolov je Sokolov

Sedmnáctého listopadu 1989 se Petr Procházka s přáteli účastnil další brigády na sázení stromků v Horní Blatné, kterou pořádal disident Jindřich Konečný. Neměl v plánu účastnit se povolené demonstrace, která se ten den konala na Albertově – a která se posléze přelila v násilně potlačenou demonstraci na Národní třídě: „Mysleli jsme, že je to nějaká akce svazáků a že to nebude mít velký ohlas. Ale potom to v Praze začalo bublat.“ 

Petr Procházka tedy dorazil do Prahy až o několik dnů později. Domnívá se, že právě v těchto dnech podepsal Chartu 77, kterou mu někdo nabídl k podpisu otevřeně v pražských ulicích. Uvažoval o tom i dříve, ale Jindřich Konečný, sám signatář Charty, mu to nedoporučil. „Charta poukazovala na to, že náš stát se k něčemu zavázal a neplní to. Chartisté chtěli, aby se dodržovaly paragrafy, na kterých se státy domluvily, svoboda slova a tak dále,“ shrnuje Petr Procházka význam prohlášení. 

Do Sokolova se vrátil po lesní brigádě s euforií a s nákladním autem vyzdobeným trikolórou a československou vlajkou. „Ale Praha je Praha a Sokolov je Sokolov,“ konstatuje. Když se o chvíli později vrátil, zjistil, že auto mezitím obstoupila Státní bezpečnost, uniformovaný policista a vedoucí závodu. „Dej sem klíčky, dojezdil jsi,“ oznámili mu. 

Brzy nato se ale situace radikálně změnila i v Sokolově. Petr Procházka se spolu s Janem Hadravou a historikem Erichem Křížem stal jedním z mluvčích sokolovského Občanského fóra. O pár týdnů později ho šokovalo, když ho ke vstupu do Občanského fóra v podniku vyzval pan Weber – onen kolega, který ho ještě krátce předtím udával Státní bezpečnosti. 

V současnosti žije Petr Procházka na Božím Daru a je členem místního zastupitelstva: „Jeden z důvodů, proč jsem se opět zapojil do dění v obci, byl ten, že jsem chtěl a chci prosadit dobré věci a řešení pro naše město.“