Jan Macháček

* 1965

  • „Do značný míry jsme byli normální rodina, jako navenek, v tom, že prostě jako úplně učebnicově se podepisovala ta normalizace. Tak jak se tedy říkalo, že ta normalizace znamenala takovej ten úprk do soukromí, tak to v případě mejch rodičů bylo úplně zřejmý. A asi jim to zas tolik nevadilo, že voba byli takoví, že byli rádi prostě spolu a nebyli jako moc společenský lidi, že by vyhledávali velkou společnost, nějaký večírky, prostě byli dost spolu, ale přesně tenhleten úprk na ty chaty a na ty zahrádky, tak to voni splňovali úplně, že futr pracovali na tý zahradě nebo v baráku, na chatě, hodně samozřejmě manuální práce. To si člověk dneska těžko představí, že moje matka prostě třeba – my jsme neměli dlouho ani automatickou pračku, že jo – tak vona dole jako prala, tam byla nějaká odstředivka a normálně prala v neckách, takže když měla jeden den v tejdnu studijní volno, tak furt prala, že jo.“

  • „A tak se člověk dostal do těchhle partiček, postupně jsem se stal jejich součástí, zpětně jsme to pojmenovali jako takovej košířskej underground, že nejvíc jsme se soustředili kolem hospody Na Klamovce v Košířích, kde jsme se scházeli furt vlastně, pokud jsme se nevěnovali zrovna umění nebo učení. Takže jsme seděli v týhletý zahradní hospodě Na Klamovce, tak toho součástí byl třeba Jáchym [Topol], kterej tam taky potom bydlel jako Viktor Karlík prostě ,a část toho byl zase takovej malostranskej underground, že jo, protože tyhle kluci Topolovi a ty jejich party byli zase z Malý Strany, takže prostě se chodilo do Malostranský kavárny, do Slávie, na čaj za korunu vosumdesát anebo jsme pili pivo na Klamovce, no a tak jsem se postupně stal jako součásti tohodle kulturního prostoru.“

  • „To bylo na kouř, takže v zimě to bylo spoustu práce, škvárování prostě, vyndávání, to se rozlamujou takový ty koláče toho, vyvážení popelnic, nakládání a v létě zase nebyla skoro žádná práce. A vytápěli jsme tam i bazén, kterej ale patřil Rudý hvězdě, takže my jsme do něj sami nesměli. Tam v tý kotelně samozřejmě byli různý [lidi], byl tam jeden jehovista, ten vůbec neotravoval, byl tam ňákej evangelík, pak tam byl Míra Hájek, kterýmu se říkalo Nemíra Hájek, což byl sice chartista, ale byl to takovej alkoholik, kterej tam vlastně jako polobydlel a furt tam popíjel na tom hotelu, a aby to nikomu nevadilo, tak tam ještě myl černý nádobí, fungoval jako takovej polohomeless tedy. Zase v některejch věcech byl dobrej, že mě třeba naučil chodit na soudy, že von chodil hodně na soudy, a když byly s někým soudy, tak to chodil jako podporovat, to bylo takový hobby jeho.“

  • Full recordings
  • 1

    Institut pro politiku a společnost, Martinská 2, Praha 1, 03.05.2017

    (audio)
    duration: 01:25:13
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Jakmile jsme se odpoutali od ambicí, dělali jsme, co jsme chtěli

dobová fotka pamětníka
dobová fotka pamětníka
photo: archiv pamětníka

Jan Macháček se narodil 2. června 1965 v Praze jako mladší ze dvou dětí. Matka pocházela z vážené pražské rodiny, vystudovala francouzštinu a bohemistiku, otec byl lesní inženýr. Jan vyrůstal v normalizační atmosféře 70. let. Vliv na formování jeho názorů měla jednak četba starých Literárních novin z 60. let, dále členství v oddíle Slavoj Praha a také setkávání s dětmi disidentů během studia na gymnáziu v Praze-Radotíně v letech 1979-1983. Po maturitě se přihlásil ke studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze, studium ale nedokončil. Od 80. let se aktivně zapojil do disentu, podílel se na vydávání a šíření neoficiálních tiskovin. V té době se živil jako topič a domovník. V roce 1988 podepsal prohlášení Charty 77. Mezi lety 1983 a 1986 hrál se skupinou The Plastic People of the Universe, od roku 1985 dosud vystupuje jako kytarista skupiny Garáž a The Velvet Underground Revival Band. Po listopadu 1989 pracoval jako ekonomický komentátor týdeníku Respekt a dalších českých deníků. Od roku 2015 píše pro Lidové noviny.