Valerie Princlová

* 1932

  • „Když začal nálet, tak jsme honem šli do krytu. Za nějakou dobu začalo hrozné bombardování kolem dokola. Najednou ve sklepě hrozné bouchání na dveře. Tak někdo otevřel a tam přišli lidi z velkého ředitelství [Škodových závodů], protože dole v tom ředitelství byl vchod a pošta. A ti lidi z té pošty přišli k nám do sklepa, do úkrytu. A za chvíli zase hrozný bombardování. Bylo to strašný. Ještě jsme měli dokonce malého Jirku, novorozeně, v tom sklepě. Ten taky plakal. Všichni se tam modlili, i když nebyli věřící. Bylo to strašný. Pak konečně skončilo bombardování. Vyšli jsme z domu a ředitelství, odkud ti lidi z té pošty přišli, bylo úplně zdemolované. Jenom stály čtyři rohy. Jinak celé ředitelství bylo vybombardovaný. Vedle byl sklad prken a ten hořel. Ředitelství potom začalo taky hořet. Bylo to něco strašného. Z druhé strany, jak byly dvorky, byla nevybuchlá bomba. Bylo to opravdu strašný.“

  • „Za války tatínka zavřeli do Terezína. Přišli v noci, asi ve čtyři hodiny v noci. Tatínka jsem chránila a říkala, že ho nepustím. Tak mi ten esesák dal česky řečeno přes hubu. Takhle jsem měla od jeho prstenu rozříznutou tvář. Tatínek mě potom chlácholil a říkal: ‚Vždyť já přijdu zase za chvíli.‘ Vzali si rádio. Vzali si i šperky. Bylo to moc ošklivý.“

  • „Američani přijeli asi v sedm nebo osm hodin. Co si pamatuji a utkvělo mi to hrozně v paměti, že oni přijeli s auty a tanky a měli u tanků zrcátko, jako je dneska u auta. Oni si tam dali umyvadlo, myli se a holili se. Dávali se, jak se říká, do pucu. Hrozně mi to utkvělo v paměti. Bylo asi devět nebo deset, začali [Němci] střílet. Dřív v Tylovce byl výzkumný škodovácký ústav. Myslím, že je tam dodnes. Zda je to stále ústav, nevím, ale dům tam pochopitelně stojí. Odtamtud začali střílet Němci. Američané tam potom honem stříleli. Nevím, zda z kulometu. Z tanku asi ne, protože tam nebyly tak velké díry. Můžu vám říct, že tam byly hrozně dlouho. Je to asi tak deset, patnáct let, co ten dům ohodili a ty díry tam po tom střílení už nejsou.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 07.02.2023

    (audio)
    duration: 01:24:06
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Ve válce to nebylo vůbec pěkné

Valerie Princlová v osmdesátých letech
Valerie Princlová v osmdesátých letech
photo: Archiv pamětníka

Valerie Princlová, rozená Vančoková, se narodila 10. března 1932 v Plzni do obyčejných poměrů. Zažívala bezstarostné dětství až do nástupu na povinnou školní docházku 1. září 1939, kdy vypukla druhá světová válka. V roce 1944 nacisté uvěznili za ilegální činnost jejího otce Karla Vančoka, který byl transportován do věznice v Malé pevnosti v Terezíně. Počátkem následujícího roku byl z vězení propuštěn. Krátce nato se stala v dubnu roku 1945 svědkem nejničivějšího spojeneckého náletu na Plzeň, kdy bomby zcela zničily podnikové ředitelství Škodových závodů sídlící naproti jejich bytu. Nedlouho poté vítala první americké vojáky, kteří přijeli město osvobodit. Stala se tak svědkem přestřelky mezi vojáky a německým odstřelovačem, která byla shodou okolností nafilmována americkým kameramanem. Po pěti letech od konce války přišla o oba rodiče. Přesto v roce 1951 dokončila střední zdravotnickou školu a stala se porodní asistentkou. V rámci měnové reformy byla jednou z těch, která narychlo utrácela našetřené peníze v průběhu nákupní horečky. Předtím se již vdala a založila rodinu. S ní společně v roce 1968 uvízla v Jugoslávii, jelikož zrovna probíhala invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Neemigrovali, vrátili se domů. Později pracovala jako všeobecná zdravotní sestra až do odchodu do důchodu v roce 1992. V roce 2023 stále žije v Plzni.