„Dokončila jsem studia. Škola pro umělecké lektory byla zrada. Alespoň já to tak cítím. Patřím k prvnímu ročníku absolventů. Cítila jsem se zrazená v tom smyslu, že nejprve nás připravovali na práci s hnutím amatérských umělců v kulturních domech. A pak, už ve druhém ročníku, si pamatuji, že se všechno změnilo a my jsme pak chodili učit všechny možné předměty na základních a středních školách a museli jsme absolvovat, v mém případě, pět let sociální služby.“
„Ve školách jsou učebnice pro základní školy plné textů, které ani nevím, jestli mám nazvat vlasteneckými, protože nazvat je jako vlastenecké by bylo až příliš hezké. Jsou to záměrně politické texty. Mám strašné mezery v dějepise. Myslím, že o historii Kuby jsem se postupně něco naučil, ale když jsem dokončil základní a střední školu, nevěděl jsem o historii Kuby prakticky nic. Měla jsem také smůlu, protože téměř všichni moji učitelé dějepisu byli alkoholici, už staří lidé. Knihy byly ošoupané a nic vám neřekly, takže jste si informace museli hledat sami. Školy jsou bezpochyby místem indoktrinace."
„Moje babička byla jediná katolička v naší rodině. Hodně trpěla, protože aby její nejstarší syn mohl studovat na univerzitě v Rusku, musela se vzdát své víry. Po vítězství revoluce byli katolíci a mnoho dalších lidí opovrhováni, protože byli v rozporu se stanovami komunistické strany. Komunistická strana Kuby nepřijímala ani katolíky, ani homosexuály. Aby její syn mohl studovat na univerzitě v Rusku, protože moje babička byla integrovaná do pracovního procesu, pracovala v nemocnici, musela vystoupit z církve v malé vesničce, kde je kostel v centru, farnost, a musela přestat chodit a vysvětlovat, že v rodině není nikdo věřící.“
„Nikdy v životě jsem se nezúčastnila demonstrace, ani průvodu, protože jsem nechodila na průvody, které jsou na Kubě povinné, ty režimní, nikdy jsem na nic takového nechodila. Už jsem ti říkala, že jsem trochu klaustrofobická a nezajímalo mě to. Nikdy jsem nešla na První máj ani do škol na venkov, nechodila jsem na žádné takové průvody. A pak, 26. listopadu, jsme už věděli, co se děje se San Isidrem a Luisem Manuelem. Byli jsme uprostřed představení Hembra, které jsme uváděli v Havaně a jehož jsem producentkou. Prožívali jsme celou tu tvůrčí fázi s bolestí, protože jsme věděli, že jsou i další umělci. Paragraf 349 byl ten strašný paragraf, který postihl a postihne mnoho umělců, bez ohledu na to, zda prošli akademií nebo ne. Kdo řekne Benny Morému, že paragraf 349 mu nedovolí dělat hudbu?
Dayana Prieto Espinosa se narodila 18. července 1985 v obci Báguanos v provincii Holguín na Kubě. Vyrůstala v katolické rodině, v skromných poměrech, obklopena dělníky z cukrovaru. Její otec byl učitelem výtvarné výchovy a matka laborantkou. Odmalička byla spjata s hnutím amatérských umělců v kulturním domě ve svém rodném městě, kde žila do svých 15 let. Jako teenagerka vystoupila z Komunistického svazu mládeže, protože viděla nespravedlnosti, které se na Kubě děly. Po stopách svého otce vystudovala také uměleckou pedagogiku se specializací na divadlo, absolvovala pětiletou sociální službu a poté studovala audiovizuální produkci na Univerzitě umění. Pět let žila v Itálii. Jelikož je manželkou Yuniora Garcíi, byla také vystavena výhrůžkám ze strany státní bezpečnosti, a proto musela 16. listopadu 2021 emigrovat do Madridu, kde v současné době žije.
