Ing. Emil Pražan

* 1928  †︎ 2023

  • „Nechápu dodneška to zpomalení. Bratr utekl na konci roku 1948 a mě vyhodili z vysoké školy až za čtyři měsíce. Ono to bylo způsobeno tím, že toho bylo hodně, těch případů. Tenkrát to nebyla Státní bezpečnost, říkalo se jí Národní bezpečnost, oni v té době než vůbec rozvinuli takové to, aby se všechno dozvěděli a znali, tak jim to chvíli trvalo. To je jediné možné vysvětlení, proč mě vyhodili až po čtyřech měsících. Můžu vám říct jednu věc - ty komise, které existovaly, ty akční výbory, ty seděly takhle a vy jste tam přišel. Oni to měli rozhodnuté, vy jste tam mohl povídat, co jste chtěl a oni se dívali do stropu a pak vám řekli, že končíte. Co jste tam povídal, bylo úplně jedno, to bylo všechno přesně připravené.“

  • „Hlídali nás pétépáky pěšáci. Svobodník měl pušku a chodil, byl tam ještě poddůstojník a ještě hlídal jeden důstojník, poručík nebo nadporučík. Mohli jsme sice mezi sebou mluvit, ale on poslouchal, jestli nemluvíme o něčem politickém. Nějaké nepřátelství proti režimu, to si hlídali. Byl tam svobodník a něco zachytil. Ten vojín se jmenoval Karel Mráček, a když jsme byli v Klecanech, chodil do Lucerny na koncerty. Řekl, že si v armě, to byla prodejna vojáků, že si pořídí, poněvadž to tam prodávali, knoflíky a uniformu majora. Mráček si to postupně skutečně sehnal a pak nám říkal: 'Šel jsem v neděli po Národní třídě a představte si, jak mně to poručíci házeli!' Šel v uniformě majora, představte si to. A svobodník zaslechl, že se Karel chlubil a v tu ránu dostal kriminál asi měsíc.“

  • „On byl bratr totálně nasazený od roku 1940 jako mladý, ale byl starší než já. Zažil v Berlíně taky šedesát náletů denně. Představte si, říkal, že Němci postavili koleje za dvě hodiny a vlaky jely zase dál. Ta rychlost! Faktem je, že němčinu ovládal velice dobře a angličtinu taky. To se naučil velice rychle. Měl talent na jazyky, jak se říká.“

  • „25. února 1948 bylo deset pod nulou. Neměli jsme ty možnosti komunikační, jako jsou dneska, jsou mobily a tak dále, ale byly nástěnky. Dozvěděli jsme se, že jdeme na Hrad, prezidentu Benešovi na podporu. My jsme šli odpoledne ve tři hodiny, měli jsme klobouky, tenkrát se nosily klobouky a byly i kravaty, student se poznal, ten neměl prostě bágl na zádech. A my jsme šli, bylo nás šest tisíc, vedl nás Lesák a Ransdorf, to byli dva studenti, kteří nás vedli, na Hrad – a nahoře v Nerudově ulici nás zastavila Noskova policie. My jsme vzádu nevěděli prostě, já jsem nebyl vpředu, nevěděli jsme, co se děje, ale slyšeli jsme střelbu. My jsme utíkali do kostela, ten tam ještě dneska stojí, naproti rumunskýmu velvyslanectví, a museli jsme běžet zpátky, poněvadž jsme viděli to hrůzný nebezpečí, že bychom se dostali do konfliktu s tou policii. A bylo to tak, že večer jsem slyšel v rádiu, že hrstka pomýlených studentů šla na Hrad, ale protože zjistila, že je zima, tak prostě šli domů. Představte si tu hrůzu, já jsem si uvědomil, co umí propaganda. Hrstka pomýlených studentů – a nás bylo šest tisíc.“

  • „Konrad Henlein přijel z Liberce, to byl tenkrát Reichenberg, a Konrad Henlein, a to mě tenkrát fascinovalo – Československá republika, naši teda strážníci, naši teda četníci, jak se tenkrát říkalo policii, a stáli na náměstí a přijel teda Konrad Henlein. Pamatuju se, že to bylo mercedesem, šedivým, a on přijel z tý strany, kde se může to náměstí vyjet, a já jako dítě jsem tam stál, to mi bylo asi devět, a teď jsem se na to díval, tam hrála dechovka nějaká a celý náměstí bylo plný Němců. On prostě měl projev na mikrofon na celý náměstí a ty lidi hajlovali. Pro mě to bylo nepředstavitelný, já jsem říkal, jak to, jak můžou se prostě zdravit nacistickým pozdravem, který je v Německu známej. Toho Hitlera, to jsme věděli z těch žurnálů, byl žurnál, který začínal ve čtvrtek vždycky v kině, čili tam jsme měli ty snímky z toho Německa a jsme si říkali: Ježišmarjá, nacistickej pozdrav, tady u nás, my jsme svobodná republika, a oni ti strážníci na to koukali a nikdo nic. Nikdo nezakročil. Jako dítěti mi to bylo divný. Konrad Henlein měl projev, který prostě říkal, že oni všichni patřej do Německa. Heim in Reich, to bylo jejich heslo. On už v tom svým projevu prostě říkal věci, který by byly v normální době naprosto nepřípustný ve svobodný zemi. Tak to už jsem si jako dítě uvědomoval todleto a říkal jsem si: Todle nemůže spět k ničemu dobrýmu, to už jsem věděl.“

  • „Bylo to opravdu tím, že to bylo připraveno komunisty předem. Já jsem to pochopil, poněvadž jsem stál pod tim balkónem, když mluvil Klement Gottwald. Mně bylo dvacet let. A za mnou sto tisíc lidí tleskalo. V té chvíli jsem pochopil, že část národa nepotřebuje vůbec demokracii, ale že jim jaksi svědčí vláda pevné ruky. Čtyřicet osm, to pro mě znamenalo hodně, protože když potom můj bratr, jmenoval se Erich, to bylo trochu německý jméno, utekl do Spojených států a stal se pilotem, vojenským pilotem, tak mě prostě vyhodili ze školy.“

  • „Můžu vám říct jednu věc – ty komise, které existovaly, ty akční výbory, tak se to jmenovalo – ty seděly takhle, vy jste tam přišel, oni to měli rozhodnutý. Vy jste tam mohl povídat, co chtěl, oni se dívali do stropu a pak vám řekli, že končíte. Co jste tam povídal, to bylo úplně jedno, to bylo všechno dopředu připravený.“

  • „No, a v té Škodovce jsem byl od 1. září do dubna a v dubnu jsem musel jít. U Čelákovic jsme dělali takové jámy, aby sovětské tanky, až přijedou, tak do toho spadly. A to jsme dělali pod vedením samozřejmě německých důstojníků až do 1. května, kdy umřel Hitler, respektive se zastřelil. A taková perlička, že ty Rusové s těma tankama to objeli prostě, to byla úplně zbytečná ta práce, to jsme dělali na pěti kilometrech.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 21.02.2020

    (audio)
    duration: 02:53:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 27.07.2020

    (audio)
    duration: 01:49:10
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 20.08.2020

    (audio)
    duration: 01:42:43
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 01.09.2021

    (audio)
    duration: 01:57:29
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Utekli jsme před Němci ze Sudet a za chvíli jsme je tu měli zas

Emil Pražan v době, kdy žil v Žalhosticích, 1934
Emil Pražan v době, kdy žil v Žalhosticích, 1934
photo: archiv Emila Pražana

Emil Pražan se narodil 15. října 1928 ve vesnici Žalhostice u Litoměřic. Maminka byla německé národnosti, otec byl Čech. Kromě Emila měli ještě jednoho syna a dvě dcery. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 opustili Pražanovi svůj byt v Litoměřicích a utekli před nacisty do okleštěného Československa. Po dvouměsíčním provizorním bydlení spolu s dalšími uprchlíky v sokolovně v Golčově Jeníkově se usídlili v Hradci Králové. Emilova staršího bratra Ericha nacisté totálně nasadili do Berlína, kde dělal výpravčího na vlakovém nádraží. Zažil tam častá bombardování, válku ale přežil. Po roce 1945 ukončil Emil maturitou obchodní akademii a začal studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze. Po komunistickém převratu jeho bratr Erich emigroval do USA a stal se tam pilotem bojového vrtulníku. Na straně USA se účastnil Korejské války, na což Emil doplatil vyloučením z vysoké školy. Na vojnu ho poslali k Pomocným technickým praporům (PTP), kde sloužil 26 měsíců. Další tři roky strávil v černouhelných dolech na Kladně. Později začal pracovat v krajském kulturním středisku v Hradci Králové, kde se zaměřoval na amatérskou fotografii a amatérský film. Totéž v celostátním měřítku dělal za čas v Praze. Po roce 1989 patřil mezi zakladatele Svazu PTP a na sjezdu v roce 1990 ho ‘pétépáci’ zvolili svým generálním sekretářem. V polovině 90. let 20. století se vrátil k amatérskému filmu. Napsal o něm mnoho knih a publikací. Emil Pražan byl dvakrát ženatý. V roce 2020 žil v Praze. Zemřel 27. srpna roku 2023.