The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Emil Pražan (* 1928  )

Utekli jsme před Němci ze Sudet a za chvíli jsme je tu měli zas

  • narozen 15. října 1928 ve vesnici Žalhostice u Litoměřic
  • pochází z česko-německé rodiny
  • po mnichovském diktátu na podzim 1938 opustili byt v Litoměřicích
  • několik týdnů pobývali v tělocvičně v Golčově Jeníkově
  • domov našli v Hradci Králové
  • po roce 1945 ukončil maturitou obchodní akademii a začal studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze
  • kvůli emigraci bratra Ericha do USA Emila vyloučili z vysoké školy
  • od 1. října 1950 sloužil 26 měsíců na vojně u Pomocných technických praporů (PTP)
  • poté musel tři roky pracovat v uhelných dolech na Kladně
  • v dalších letech se profesně věnoval amatérské fotografii a filmu
  • na konci roku 1989 patřil mezi zakladatele Svazu PTP
  • v polovině 90. let 20. století se vrátil k amatérskému filmu
  • v roce 2020 žil v Praze

Bratr Emila Pražana Erich utekl v roce 1949 před komunisty do USA a zanedlouho proti nim bojoval v Korejské válce jako pilot bojového vrtulníku a měl hodnost seržanta. Emila kvůli tomu vyhodili z Vysoké školy ekonomické v Praze, poslali na vojnu k obávaným Pomocným technickým praporům (PTP) a musel ‚odmakat‘ tři roky v černouhelných dolech na Kladně.

„Když jsme se s bratrem po roce 1989 zase setkali, omlouval se a koupil mi fotoaparát Canon za patnáct tisíc korun,“ líčí Emil Pražan. „Říkal jsem, že mu nic nevyčítám. U pétépáků jsme sice tvrdě pracovali, žili v dřevěných barácích jak v koncentráku, ale bylo to lepší, než kdybych běhal se samopalem nebo s kulometem. V dolech jsem si vydělal hodně peněz a horníci byli skvělí chlapi.“

 

Nekamaraďte se s Čechy, říkali svým dětem Němci

Vesnička Žalhostice, kde Emil přišel na svět, ležela na území Sudet a Češi a Němci v ní žili svorně až zhruba do poloviny 30. let, kdy Německo ovládli Hitlerovi nacisté. Emil pocházel ze smíšené rodiny. Tatínek byl Čech a maminka Němka. Měli čtyři děti a dali jim německá a česká křestní jména – Emil měl sourozence Ericha, Hildu a Helenu. „S německými dětmi jsme si hráli v pohodě na písku, ale jen do doby, než v Sudetech vyhrála volby Henleinova SdP,“ vzpomíná Emil Pražan. „Najednou začali němečtí rodiče říkat svým dětem, ať se s námi už nekamarádí.“

Pamětník slyšel projev vůdce sudetských Němců Konráda Henleina na náměstí v Litoměřicích, kam se Pražanovi v roce 1936 přestěhovali. Se strachem sledoval, jak nacismem omámení Němci fanaticky hajlují, a ptal se tatínka, proč čeští četníci jen přihlížejí a nic nedělají. „Tatínek mi řekl, že je u nás demokracie,“ dodává Emil Pražan. Veškerá demokracie skončila v Sudetech v roce 1938, kdy sudetští Němci nepokrytě požadovali, aby Československo odevzdalo Hitlerovi území, kde svým počtem převažovali nad Čechy.

 

Tatínek si vybral: Hitler nein

Po Mnichovské dohodě dostal Emilův tatínek na vybranou – buď se přihlásit k Němcům a zůstat v Litoměřicích, kde měl jako železničář dobrou práci a bydlení, nebo sebrat celou rodinu a odjet narychlo do českého vnitrozemí. „Tatínek napsal ‚Hitler nein!‘ a do dvaceti čtyř hodin jsme museli opustit Litoměřice,“ upozorňuje Emil Pražan. „Jako dítě jsem si s sebou směl vzít jen zavazadlo s pěti kilogramy věcí. Dal jsem si do něj hlavně knížky, třeba Máchův Máj. Dospělí si mohli vzít snad jenom patnáct kilogramů věcí.“

Do vnitrozemí okleštěné Československé republiky jeli litoměřičtí Češi v otevřených nákladních vagónech. Vlak jel pomalu a trvalo přes den, než se dokodrcal do Golčova Jeníkova, kde úřady vytvořily pro uprchlíky provizorní útočiště. „Ve vagónech jsme seděli na svých zavazadlech. „Naštěstí bylo hezké babí léto a cestovali jsme v teple,“ poznamenává Emil Pražan.

V Golčově Jeníkově se čeští uprchlíci ze Sudet sestěhovali do sokolovny, kde bydlelo a spalo zhruba třicet rodin. Tísnili se ve velkém sále a jednom menším sálku. „Zůstali jsme tam asi dva měsíce, hygienické podmínky byly špatné, tři záchody pro všech více než sto dětí a dospělých, malá umývárna,“ prohlašuje Emil Pražan. „My děti jsme ale byly stejně pořád venku a lítaly v lese. Braly jsme náš pobyt v Golčově Jeníkově jako dobrodružství. Dospělí to měli mnohem těžší. Myslím, že tatínek nikde nepracoval a žili jsme z úspor. K jídlu jsme měli hlavně rohlíky, paštiky a salám.“

 

Utekli jsme před Němci a teď je máme tady

Po dvou měsících se Pražanovi přestěhovali do Hradce Králové. Nejprve žili u strýčka ve stísněných poměrech, pak dostali vlastní byt a tatínek místo na vlakovém nádraží, kde dělal pokladního.

Patnáctého března 1939 zabralo Německo zbytek Československa. „Pamatuji si, jak němečtí vojáci rozdávali nám dětem polévku. Byla docela dobrá,“ tvrdí pamětník. „Tatínek ale hodně nadával. Říkal: ‘My jsme utíkali před Němci z Litoměřic, kde jsme měli všechno, a teď je máme i tady.’“

Válečné dění rodinu míjelo s výjimkou staršího bratra Ericha: „V roce 1942 ho totálně nasadili na práci v Říši. Protože uměl výborně německy, dělal výpravčího na Anhalter Bahnhof v Berlíně,“ prozrazuje pamětník. „Dali mu dokonce malý byt kousek od nádraží a nebydlel v dřevěných barácích jako ostatní Češi nasazení na práci v Říši.“ 

 

Erich se v Berlíně za války zamiloval

„Bratr nám po válce říkal, že ke konci války bylo na Berlín až šedesát náletů denně,“ uvádí Emil Pražan. “Němci prý následky bombardování odstraňovali velmi rychle a za dvě hodiny už vlaky znovu jezdily.”

Na bratrovi díky sudetskému původu nikdo z rodilých Němců nepoznal, že je Čech. Během války začal chodit s německou dívkou a zamilovali se do sebe, ačkoli nacistické zákony zakazovaly říšským Němkám sex s příslušníky méněcenných ras.„Bratr se s německou dívkou scházel v tajném pokojíčku. Měl ji hodně rád a kvůli ní se nevrátil domů do Hradce hned po válce,“ poznamenává Emil Pražan. Loučení s milou bylo pro bratra bolestné a opustil ji až před Vánoci 1945. „Táta se na něj zlobil, že přijel domů tak pozdě.“

 

Rakouští vojáci vyměňovali pušky za chleba

Emil začal v průběhu války studovat na obchodní akademii, v září 1944 však nacisté zavřeli všechny české střední školy a šestnáctiletého chlapce totálně nasadili ve zbrojovce v Hradci-Kuklenách. „Byla tam velká dřina,“ svěřuje se pamětník. Nacisté ustupovali na západní i východní frontě a Emila nahnali z továrny na kopání protitankových zákopů u Čelákovic. Sovětské tanky je ale na začátku května 1945 stejně objely.

Když 30. dubna 1945 spáchal německý vůdce Adolf Hitler sebevraždu, skončilo budování obranné linie u Čelákovic a Emil se vydal vlakem do Hradce. Pamatuje si, jak na konci války podlehli malověrnosti jako první rakouští vojáci bojující po boku Němců. „Vyměňovali své pušky za bochník chleba,“ dodává Emil Pražan. Na sovětské vojáky vzpomíná v dobrém, i když chtěli po Češích hodinky, které v Sovětském svazu takřka neznali. „Říkali: ‘Davaj časy, my za vas vojevali [bojovali],’” vypráví Emil Pražan. „Lidé jim je většinou dávali rádi, někteří vojáci ale měli i patery hodinky.“

 

Tatínek viděl rabování a řekl, že se do Sudet nevrátí

Sověti prý prahli po ženách, ale Emil nezaznamenal, že by se nějaké zmocnili násilím. Ptali se ho po nevěstinci a on je poslal do vykřičeného domu Modrá hvězda. České ženy o sovětské vojáky příliš zájem nejevily a pamětník se domnívá, že i vinou nacistické propagandy. „Sovětské vojáky znázorňovala jako odporné vyvrhele,“ upozorňuje pamětník. „Dívky mnohem víc přitahovali elegáni z americké armády. Vím, že i z Hradce za nimi jezdily až do Plzně.“ České ženy doufaly, že se za Američany vdají, nebo si za svou přízeň odvezou domů dárky.

Emilův tatínek se jel v červnu 1945 podívat do bývalého domova, Litoměřic i Žalhostic. Na vlastní oči se přesvědčil, jak loupeživé hordy rabovaly v Sudetech německý majetek a zabíraly nejlepší domy a byty po uprchlých nebo nadivoko odsunutých Němcích. „Tatínek přijel po dvou dnech a řekl, že mezi takové strašné lidi se už nevrátíme. Zůstali jsme v Hradci,“ dodává pamětník.

 

Demonstranti se ukryli v kostele

Po osvobození Československa dokončil Emil obchodní akademii, když za jeden rok museli studenti zvládnout dva ročníky. Pak ho přijali na Vysokou školu ekonomickou do Prahy. Dvacátého pátého února 1948 vyrazil Emil ve studentském průvodu na Pražský hrad, aby tam s tisícovkami dalších studentů podpořil prezidenta Edvarda Beneše, na něhož komunistický premiér Klement Gottwald naléhal, aby podepsal demisi demokratických ministrů a umožnil předání veškeré moci do rukou KSČ.

„Šli jsme Nerudovou ulicí k Hradu, ale tam zastavili čelo průvodu příslušníci Sboru národní bezpečnosti,“ poznamenává pamětník. „Byl jsem až vzadu a vepředu se najednou ozvaly nějaké rány. Pak jsme utíkali Nerudovou ulicí dolů, pamatuji, že jsme se schovali v kostele u rumunského velvyslanectví.“

Zanedlouho přešel bratr Erich tajně hranici do západního Německa, což vyvolalo Emilovy problémy na vysoké škole. „Předvolali mě s dalšími studenty před akční výbor, kde se rozhodovalo o našem vyloučení ze školy,“ říká Emil Pražan. „Nechali nás čekat na chodbě tři hodiny, i když bylo všechno předem dané. Od některých vyloučených spolužáků jsme věděli, že jsme bez šance. Členové akčního výboru se mě ptali, jak se angažuju. Odpověděl jsem, že se snažím dobře studovat. ‚To je málo. Co děláte kromě toho?‘ řekli mi. ‘Hraju basket,’ odpověděl jsem a dozvěděl se, že to nestačí.“

 

Dohola vystříhaných ‘pétépáků’ se zastal svaz žen

Po vyhazovu z Vysoké školy ekonomické musel Emil okamžitě do práce a 1. října 1950 ho povolala do služby armáda. Jako politicky nespolehlivého ho zařadila k Pomocným technickým praporům. V nich vojáci neměli zbraně a po základním výcviku je armáda zařazovala na tvrdou práci. Emil nastoupil k 52. Pomocnému technickému praporu do Brd. „Ostříhali nás dohola, ale pak se za nás postavil svaz žen,“ prozrazuje pamětník. „Prý nemůžeme chodit na vycházky do hospody ostříhaní dohola jako kriminálníci. Tak nám povolili nosit vlasy. Velel nám major Bedřich Ťoupalík, někdy připomínal majora Terazkyho z Černých baronů. Když se někteří vojáci ráno schovávali na záchodech, aby nemuseli na výcvik, poručil, že musí dveře zůstat pořád otevřené. Taky vyhrožoval, že nám vyžene ty amerikánské názory z hlavy.“

Podle Emila Pražana byli ale u PTP nejhorší poddůstojníci, hloupí snaživí kariéristé, jimž padaly z úst nesmysly. „Jeden nám třeba při politickém školení říkal, že Jan Žižka vyhrál všechny svoje bitvy až na bitvu na Bílé hoře,“ tvrdí pamětník.

Po základním výcviku rozdělili prapor na menší jednotky zhruba po třiceti čtyřiceti mužích. „Hodně kluků se skamarádilo tak, že brečeli, když museli jít každý sloužit jinam,“ dodává Emil Pražan. Protože se mluvilo o nebezpečí, že vypukne třetí světová válka, poslali Emilovu jednotku stavět bunkry na hranici se západním Německem. Bydleli v provizorních barabiznách na ‚cimrách‘ po dvaceti, a když za Emilem přijeli na návštěvu rodiče, maminka se zhrozila. „Ale mně služba u pétépáků nevadila, dělali jsme venku na čerstvém vzduchu, byli jsme mladí, silní, zdraví a opálení,“ podotýká Emil Pražan.

 

S černými výložkami byl v Národním jak zjevení

Za čas Emila a ‘petépáky’ z jeho jednotky přesunuli od západní hranice na výstavbu letiště v Praze-Klecanech. „Při vycházkách jsem chodil do Národního divadla na opery. Musel jsem našemu poručíkovi vždycky ukázat lístek, že jsem tam opravdu šel, třeba na Dvořákova Jakobína,“ uvádí Emil Pražan. „V Národním jsem byl jediný voják, a ještě k tomu s černými pétépáckými výložkami na ramenou.“

Emilův kamarád Karel Mráček si pro vycházky do Prahy vymyslel fintu, aby si tam jako obyčejný vojín nemusel neustále dávat pozor na vyšší šarže. „Měli jsme vojenskou prodejnu arma a v ní se daly koupit důstojnické knoflíky, hvězdičky a uniforma,“ upozorňuje Emil Pražan. Karel Mráček nelitoval peněz a udělal ze sebe rovnou majora.

„V důstojnické uniformě se pak procházel třeba na Národní třídě a chlubil se nám, jak se tam nadporučíci mohli uzdravit, když ho potkali,“ vypráví pamětník. „Pak to ale prasklo a Karla zavřeli na měsíc do kriminálu.“

Na konci roku 1954 dostal Emil a ostatní ‘pétépáci’ na vybranou. Buď pokračovat na vojně s vyhlídkou, že návrat do civilu se odsouvá na dobu neurčitou, nebo jít na tři roky pracovat do dolů. Pamětník skončil na Kladně a na horníky nedá dodnes dopustit.

 

Já jsem horník, kdo je víc

„Vydělávali na tehdejší dobu obrovské peníze, šest tisíc za měsíc. Pamatuju, jak jeden přišel po výplatě do hospody, v ruce držel stokoruny jak karty a že platí za všechny. A že prý rozbije hubu každému, kdo by chtěl platit sám. I my bývalí pétépáci jsme brali kolem čtyř a půl tisíc korun a nevěděli jsme, co s nimi. Košile jsme si kupovali v nejdražším krejčovském salónu v Praze. Pořídil jsem i kameru. Na Kladně jsme bydleli v nových bytovkách,“ poznamenává Emil Pražan. „Tenkrát se říkalo: ‚Já jsem horník, kdo je víc!‘, a tak horníci nechápali, že my jsme v dolech za trest. Nebezpečí na šachtách hluboko v podzemí nás s nimi spojovalo. Když mě jako pétépáka ošidili na výplatě, můj parťák horník vzal lopatu, šel se mnou na mzdové oddělení. A nehnul se odtamtud, dokud mi nedali tolik peněz, kolik jsem si podle něj zasloužil.“

Po letech strávených v dolech se Emil vrátil do Hradce a oženil se. Manželství mu ale neklapalo, a tak se rozvedl. Dny po 21. srpnu 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy, strávil pamětník v hradeckém studiu Československého rozhlasu. Pracovala tam jeho druhá manželka. Redaktoři se postavili okupantům, na což později doplatili. „Vyhodili je všechny, včetně mé ženy,“ doplňuje Emil Pražan.

Sám si již dříve našel vysněné zaměstnání. V krajském kulturním středisku se věnoval amatérské fotografii a amatérskému filmu. Zjistil, že za totality je tam větší svoboda než mezi profesionály sešněrovanými schvalovacími procedurami. Problém však představovali inspektoři, kteří kontrolovali snímky před soutěžemi a výstavami.

 

Sovětští plukovníci se smáli fotce, která prý urážela jejich vlast

„Jednou jsme připravovali mezinárodní výstavu fotografií a měla být také v sovětské vojenské posádce ve Zdechovicích. Jeden autor se severským jménem udělal fotku sovětské vojenské dechovky a jeden hudebník si dal trubku tak, že mu jakoby čouhala ze zadku,“ prozrazuje Emil Pražan. „Inspektor nám zakázal dát fotku na výstavu. Prý že je to urážka Sovětského svazu. Na připravené fotky se naštěstí přijeli podívat tři plukovníci ze sovětské posádky ve Zdechovicích. Když jeden uviděl fotku s trubkou, říkal, že je moc dobrá a strašně se smál. Tak jsme ji mohli na výstavu dát a ten samý inspektor nám pak tvrdil: ‘No vidíte, já jsem přece říkal, že ta fotka je nejlepší.’“

V sedmdesátých letech 20. století přešel Emil Pražan do Prahy, kde pokračoval s prací v oblasti amatérského filmu na celostátní úrovni. Poznal zároveň mnoho profesionálních režisérů. Mezi amatérskými autory byli lidé nejrozličnějších profesí – od dělníka přes okresního prokurátora až po ředitele továrny. Pamětník označuje vztahy mezi nimi za velmi dobré.

Práce s amatérskými autory ho dělala šťastným, ale po roce 1989 ji na pár let přerušil. Se svými starými kamarády založili necelý měsíc po 17. listopadu 1989 Svaz PTP a hned v příštím roce uspořádali velký sjezd ‘pétépáků’ v Průmyslovém paláci. Pamětníka si tam zvolili za celostátního generálního sekretáře.

 

Na ministerstvu se zasloužil o odškodnění ‘pétépáků’

V roce 1991 si nový demokratický režim právem vzpomněl na studenty vyloučené po roce 1948 z politických důvodů z vysokých škol, a tak Emil Pražan obdržel čestný titul inženýra.

Pracoval na ministerstvu obrany, kde se zasloužil o odškodnění pro ‘pétépáky’. Každý z nich dostal za tvrdou dřinu ve špatných podmínkách v 50. letech 28 tisíc korun. Delegaci ‘pétépáků’ přijal na začátku 90. let také prezident Václav Havel, přivítal je s vlídným úsměvem a místo dlouhých projevů si přál, aby mezi sebou mluvili velmi lidsky. „Hodně našich známých chtělo, abychom jim o setkání s prezidentem vyprávěli,“ dodává Emil Pražan.

Do politiky se nikdy nedral. Před sjezdem PTP šel s dalšími kolegy do Špalíčku, kde bylo centrum Občanského fóra. Chtěli, aby někdo z nových politických osobností dorazil na sjezd. „Někoho nám poslali, ale taky nám řekli, ať si nemyslíme, že přijdeme do politiky my z padesátých let, že teď jsou na řadě oni, osmašedesátníci,“ vzpomíná Emil Pražan

V polovině 90. let se znovu začal věnovat naplno světu filmu a omezil práci ve Svazu PTP. O amatérském filmu napsal několik odborných knih a věnoval se mu i v pokročilém věku. V roce 2020 žil v Praze.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV