Josef Pospíšil

* 1941

  • „My jsme bydleli na konci Zikovy ulice ve čtvrtém poschodí, takže jsme měli úžasný výhled na celé náměstí, kterému dominuje arcibiskupský seminář, dříve to byl taky arcibiskupský seminář. Proti našim oknům, tam, kde je dnes Stavební fakulta ČVUT, byla ohromná ohrada, v níž byla bojová technika zbraní SS, které vlastně sídlily v té Vysoké škole chemicko-technologické. Ty události posledních dnů byly tak dramatické, že se mi vryly do paměti. Jenom ve stručnosti, otec to všechno sledoval, ty události, volal nás k oknu, abychom to sledovali s ním. To bylo v dopoledních hodinách, z toho objektu vyjel ohromný transport haklů, těch obrněných vozidel – polopásů – a nákladních aut s vojáky. Nevím, jestli wehrmachtu nebo SS, to pochopitelně už nejsem schopen identifikovat. Ten transport byl ohromný, možná to byly desítky minut, co projížděly tou Zikovou ulicí na ‚kulaté náměstí‘, a po iks hodinách se vracely ty transportéry plné mrtvol. Skutečně ty transportéry byly potřísněné a to byl pro mne vjem, který mi do konce života nevyprchal z paměti. Čili na tohle vzpomínám, na všechny ty události, které s tím byly spojené, protože za několik hodin po téhle události do našeho bytu přišli – pravděpodobně to byli Rusové, kteří z toho čtvrtého patra ostřelovali nebo kontrolovali ten objekt, jednak toho skladiště těch transportérů, ale také objekt Vysoké školy chemicko-technologické. A na to si rovněž vzpomínám, protože jsem pak měl řadu let krabici s nábojnicemi, které tam zůstaly. Zajímavá věc byla, že nebylo rozbito ani jedno okno, všechna okna byla pootevíraná a oni to odtamtud sledovali. A tento sekretář, jak jsem o něm psal, tak na tom sekretáři je ještě stopa po kulce, která do toho bytu vletěla a která v tom bytě zůstala, a my jsme ji pak našli. Čili to je ve stručnosti ten příběh, který mi utkvěl a který je pro mne velmi zajímavý. Pochopitelně se pak odvíjela ještě řada takových zajímavých věcí, jako že shodili ze střechy správce, který tam vyvěsil pod dojmem těch událostí, že válka už se blíží ke konci nebo že už je konec, prapor, ten se zabil. A to už taky nevím, jak k tomu došlo, pak tam zastřelili nebo shodili nějakýho německýho důstojníka, kterej tam ležel dokonce několik dní, a my jako děti jsme se na něj chodily dívat, jak tam mrtvej, s cigaretou v puse, leží.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, byt pamětníka, 23.06.2015

    (audio)
    duration: 57:21
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Jsou okamžiky, které se vryjí do paměti navždy

E-PA120008-2.jpg (historic)
Josef Pospíšil
photo: Sběrač KK

Josef Pospíšil se narodil 26. září 1941. Jeho otec byl správcem šlechtitelské vinařské stanice ve Velkých Pavlovicích, ale již v následujícím roce se rodina přestěhovala do Prahy. Přestože byl na konci války ještě malé děcko, zachoval si z té doby takřka fotograficky řadu vzpomínek. Jde zejména o několik málo dnů před koncem války. Dne 17. listopadu 1948 Josefův otec zahynul při autohavárii. Matka se pod vlivem této události silně přiklonila k víře, což bylo tehdy hodnoceno velmi negativně a také to neblaze ovlivnilo i životy tří dětí, včetně Josefa, který byl prostřední mezi sourozenci. Poválečná 50. léta vnímal jako školák coby velmi chmurnou dobu, ze které se mu vryla do paměti řada detailů. Cítil atmosféru politických procesů, zažil též útěk vězňů z Ruzyně. Po absolvování průmyslové školy se marně snažil dostat na vysokou školu, ale důvod odmítnutí se nikdy přímo nedověděl. Teprve na vojně se neuvěřitelnou náhodou dostal ke svým kádrovým materiálům, v nichž zjistil, že kamenem úrazu se stal náboženský zápal jeho matky. V naději, že se situace zlepší, když absolvuje praxi v oboru, nastoupil do práce v kladenských hutích. Po této průpravě získal zaměstnání ve Výzkumném ústavu hutnictví železa. V oboru zůstal i po listopadové revoluci, kdy si založili se společníkem firmu.