Marta Porubová

* 1936

  • „A jednou tam sousedka přišla za mojí mamkou. A že mi to tam mamka všecko řekla? Dneska je mi to divné. A pravila: ‚Ty, co mám dělat? Já jsem šla navrch.‘ Zkrátka na půdu, chtěla tam věšet prádlo. ‚A tam byl starý kočárek a v tom kočárku byla holka. Možná měla 15, 16, nebo tak nějak. A chtěla se tam schovat.‘ Ona se nepřihlásila do toho transportu a chtěla se tam schovat. Jenomže tenkrát to bylo tak, že kdyby na to přišli, že se tam někde přechovává, tak oni by tu rodinu zlikvidovali i nás tam všecky. Takže ona jí pravila, že ji tam nemůže mít. Tak ona šla směrem, vím, že máma vždycky pravila, že jí pravili, že má jít směrem na Wodzisław (Śląski), že tam není válka, a kdyby šla na Rybnik, že tam ta válka už byla, tam se už střílelo, tam bylo už slyšet, že se tam bojuje. Ale ona neposlechla a šla směrem, prý, já jsem to neviděla, na Rybnik, tam do té války.“

  • „Tam jsem chodila (v Radlinu) dva roky do školy, no, prakticky čtyři. Protože dva roky jsem chodila do německé školy, když to bylo německé. Potom jsem chodila dva roky do polské školy, po převratu potom v pětačtyřicátém to bylo polské, takže dva roky jsem chodila do polské školy. Potom jsem přišla do Čech do páté obecné, tenkrát jsem přišla do Markvartovic. A potom jsem chodila ještě na čtyři měšťanky. Takže jsem chodila devět roků do školy.“

  • „Zkrátka byl tam ten domácí, co měl ten baráček, Brachmański se jmenoval, šedivý staříček, takový pohádkový. A my jsme museli všichni vyjít, jako ti, co jsme tam byli na bytě. Všichni jsme museli ven vyjít a stát v kruhu a toho pána postavili (sovětští vojáci) ke zdi: ‚Ty si buržoň,‘ a že ho musí zlikvidovat. A my jsme se na to měli všichni dívat. Tak tam už stáli, připravení, já nevím, jestli to měli nějaké samopaly, nebo co měli. Jenomže z dolu k nám hnal takový jeden ruský voják, jak dneska ho vidím, v té košili, co má ten límeček takový z boku. A křičel, že se to nesmí udělat, že už je konec. Tak ten mu zachránil život. Tak jsme se všichni rozešli. Ale bylo to kruté.“

Lidé plakali, volali, možná se modlili

Svatba, Ludgeřovice, 10. ledna 1953
Svatba, Ludgeřovice, 10. ledna 1953
photo: Soukromý archiv Marty Porubové

Marta Porubová, dívčím jménem Weiss, se narodila 30. ledna 1936 v Radlinu v polském Slezsku. Pamětnice vyrůstala v polsko-německém jazykovém prostředí se svými rodiči Gerhardem, Bronisławou a sestrou Eleonorou. Za druhé světové války musel Gerhard narukovat do wehrmachtu, na východní frontě byl zajat a prodělal vážné zranění. Marta v Radlinu sledovala transporty vězňů i pochody smrti. Rodina prožila dramatické osvobozování rodného města na konci druhé světové války. Do Polska se Gerhard vrátil v roce 1946, následujícího roku se celá rodina přestěhovala na Ostravsko. Otec pamětnice zemřel na následky válečných zranění v roce 1949. Marta pracovala nejprve jako dělnice, později dělala vychovatelku v dětském domově. V roce 1953 se pamětnice provdala za Stanislava Porubu ze Zašové, postupně se jim narodily dvě děti, Danuše a Dalibor. Marta se celý život amatérsky věnovala hudbě. V době natáčení (2021) žila pamětnice u dcery v Zašové.