Jaroslav Pleva

* 1939

  • „Estébáci spustili: ‚Tak co ti říká Blažek?‘ Já nevěděl, o kom mluví, ale pak mi došlo, že ho znám pod přezdívkou Starouš. Estébáci ho chtěli dostat před soud kvůli skautinku, jako slaboproudař měl prý také nějaké součástky k vysílačce a údajně byl homosexuál, což tenkrát bylo trestné. Já jsem ale nic z toho nevěděl. A estébáci pokračovali: ‚Tak nám tady napiš, jak se k tobě choval…‘ ‚Ale počkejte, já o ničem nevím,‘ namítal jsem. A už to začalo: ‚My ti tu držku rozmlátíme, my ti ukážeme, však ty nám tu pravdu řekneš!‘ No a já byl vyplašenej, protože jsem byl vyučenej už z minula od táty. Musel jsem napsat nějaké prohlášení, ale snažil jsem se tomu Staroušovi neublížit – ke mně se choval dobře, učil nás skautské věci, bylo to zkrátka bezvadné.“

  • „Tátu odvedli a potom estébáci, které jsem v Trutnově potkával, udělali domovní prohlídku. Takovou důslednost jsem už pak v životě neviděl. Každé triko, každou košili obrátili naruby a prohlédli včetně švů. Na stůl dávali všechno podezřelé. Odložili tam mince, co mi maminka kupovala, moji pokladničku, moje skautské nože, moji poplašnou pistoli… O estébácích jsem slýchal, že to byli takoví zloději, že co neukradli, to neměli. Ale musím říct, že tam tomu velel takový starší bělovlasý pán, ten určitě nebyl z Trutnova, ten byl z nějaké vyšší šarže, a ti kluci si nemohli vzít ani špendlík. Nechali to tam absolutně všechno a odtáhli.“

  • „Když byl táta ve vyšetřovací vazbě, tak z něj udělali chodbaře, aby nebyl pořád v cele. A maminka nějak – to je skoro zázrak – se domluvila s těmi šéfy věznice, že se na tátu můžeme podívat. Přišli jsme do věznice, tam byla taková kruhová velká místnost, která zřejmě ústí do chodeb k celám. Tatínek byl na druhé straně. Upozornili ho, že tam přijdeme. Zamával na nás, skočil na mříž, udělal přítah, znovu zamával a zas musel pryč.“

  • „Jeden člen výboru, soudruh ředitel Šváb, mně řekl, že mě pustí do školy, když se zřeknu táty. Když se zřeknu táty! Představte si to, to bylo hrozný! Já si pamatuju, že jsem tam seděl, lilo ze mě, úplně jsem cítil potůčky potu. Šlo mi o hodně, šlo mi o celý další život. Když jsem tohle slyšel, tak jsem jednoznačně odmítl, řekl jsem, že táta se o rodinu vzorně staral celý život, že ho miluju, a přece takového člověka já se nemůžu vzdát! A odešel jsem.“

  • „Někdo zazvonil. Protože byt byl vždycky zamknutý, aby nás někdo nepřekvapil. Já jsem šel otevřít. Dveře se rozlétly. Stáli tam dva estébáci s pistolemi v rukou. Vlítli do pokoje, tam viděli jenom maminku a mě, tak vlítli do kuchyně, protože určitě byli s dispozicí bytu seznámení. Tam u kamen stál táta. Já jsem vlítnul za těma dvěma estébákama. Vidím to jako dnes. Pistolemi mířili na tátu. ‚Ruce vzhůru! Ruce vzhůru!‘ řvali. Táta říká: ‚Musí to být?‘ No, bylo to. Samozřejmě mu nasadili pouta a odvezli ho.“

  • „Buďto se ten člověk dovnitř nepustil a vyřešilo se to na chodbě, anebo když už zkrátka musel do pokoje a do kuchyně, tak jsme se ho snažili zdržet v pokoji. V kuchyni jsme měli velkou kredenc. Za tou bylo místo a tam táta stál, tam se schovával. Vždycky nám to vyšlo. Babička měla v kuchyni postel, my jsme tam bydleli s babičkou. Jednou, to bylo, právě když tam byl ten Kolařík, představte si, když tam ten Kolařík vpadl a nemohli jsme už tátu dostat pryč, tak ho babička, jeho tchyně, zastlala do postele. Táta celou tu dobu, co tam ten hajzl likvidoval oděvy atd., tak celou dobu byl zastlaný v posteli.“

  • Full recordings
  • 1

    Vrchlabí, 21.02.2017

    (audio)
    duration: 03:21:23
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Vrchlabí, 21.02.2023

    (audio)
    duration: 02:22:19
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Otec se před komunistickým vězením skrýval pět let na půdě

Foto z mládí, asi 1959
Foto z mládí, asi 1959
photo: pamětník

Jaroslav Pleva se narodil 6. listopadu 1939. Jeho rodiče v té době vlastnili firmu Sběrné suroviny v Hradci Králové. Rodina bydlela v malém domku v areálu sběrny. Sběrným surovinám se dařilo až do roku 1948, kdy komunisté podnik znárodnili. Pamětníkova otce poté obvinili z rozkrádání národního majetku. Několik měsíců strávil ve vazbě. Později mu soud původně krátký trest změnil na dva roky odnětí svobody a vysokou pokutu. Otec trest nenastoupil a v letech 1951–1956 se skrýval doma. Tato skutečnost zásadně ovlivnila život celé rodiny včetně Jaroslava Plevy; nejen v té době, ale i po celou dobu trvání komunistického režimu. Pamětník chtěl jít studovat stavařinu, ale kvůli tomu, že jeho otec byl režimu nepohodlný, ho na školu nepřijali. Po vojně při práci zvládl dokončit večerní stavební průmyslovou školu s maturitou. Po maturitě povýšil a vedl stavební oddělení v Texlenu Trutnov. V dalších letech prošel několik zaměstnání a čtyřiadvacet let pracoval jako vedoucí investičního oddělení na Správě Krkonošského národního parku. Odmítal nabídky ke vstupu do KSČ. V roce 1966 se oženil a s manželkou vychovali dvě děti. V roce 2023 žil ve Vrchlabí. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře z Nadačního fondu ŠKODA AUTO.