Josephine Tuyenikelao Phillipus

„My mladí jsme se zorganizovali sami. Protože mladí pokaždé trpěli. A chodívali po skupinkách. Tahle skupina může jít už dnes, po týdnu pak může jít další. Protože kdybychom šli ve velké skupině, zabili by nás.“ – „Jak jste tedy šli? Kolik vás ve skupině bylo?“ – „V naší skupině nás bylo jen šest. Tři dívky a tři chlapci.“ – „Jak jste přešli hranici?“ – „No, prostě jsme lhali. Jdeme sem – Oshikuku, Oshakati, Ondangwa, tam, někam tam. Lhali jsme, že jdeme na pohřeb babičce. Ale nebyla to pravda. Jen jsme se snažili projít.“ – „A tu hranici střežili?“ – „Ano. Oni… [nesrozumitelné, jazyk ošivambo] že prý hranice… [území na] kilometr mezi tím je prázdné [země nikoho]. Ano, tak. Takže takhle jsme šli, a než jsme přešli, spali jsme v kostele poblíž hranice.“ – „A báli jste se?“ – „Ano! Protože nás obklopovali Búrové, chodili kolem. A my jsme tam šli a řekli jsme, že jdeme na pohřeb babičce. Daleko, daleko, daleko. Protože jsme nic neměli. Prázdné ruce. Oni měli zbraně.“ – „Ale proč by vás nenechali jít do Angoly? Víte to? Mohlo jim to být jedno.“ – „Kdo? Búrové?“ – „Ano. Chtěli, abyste tam zůstali?“ – „Ano, protože oni věděli, že když tam půjdeme, tak něco zorganizujeme, dáme se k armádě. Že budeme bojovat proti tomu, aby byli v naší zemi. Chtěli jsme, aby naše země byla svobodná. O to jde. Ale někteří tam nedošli. Chytili je v ‚zemi nikoho‘. Některé z nich zabili, některé chytili a zavřeli do vězení.“ – „Jak jste tedy prošli vy?“ – „Z boží milosti jsme přešli okolo jedenácté. Měsíc byl tak krásný…! Ale my jsme se nejdřív pomodlili, aby nás pánbůh ochránil. Bylo nás šest s jedním vojákem. Přeřízl drát. Oni totiž na hranici natáhli drát. On ho přeřízl svým nožem. Pak jsme prošli. Proklouzli jsme jako voda.“