Ing. Boris Perušič

* 1940

  • „My jsme vlastně byli s Jožo Labudou takoví nováčkové v reprezentačním družstvu. Bydleli jsme pořád spolu, na turnajích i na univerziádách. Bydlel jsem s ním v Tokiu. Nevím, jestli třetí, čtvrtý den říkám: ‚Jožo, ty máš žluté oči.‘“ – „A čo?“ řekl. – „Tak nic, žluté oči. Byl tam s námi doktor Horák. Podíval se na něj: ‚Ten má žloutenku.‘ Tím to pro Jožu skončilo, bohužel. Na turnaji si ani nepink. Nebyl s námi ani na turné po Japonsku po olympiádě. Pozvali nás do různých měst, tam taky nebyl. Sešli jsme se s ním až na letišti, to byla pro něj smůla.“ – „Dostal aspoň medaili?“ – „Medaili dostal samozřejmě. Absolvoval s námi všechno: tréninky, přípravu. I tam v Japonsku s námi byl dvakrát třikrát na tréninku.“ – „Nebál jste se, že dostanete žloutenku taky?“ – „Měl jsem kliku, že jsem měl žloutenku předtím. Byl jsem očkovaný. Ale je to smůla. Je to stejné jako můj vnuk teď v Tokiu – taky smůla. To je taková paralela, až mi z toho není dobře.“

  • „Já jsem byl s volejbalem v roce 1959 v západním Německu a pak ve Francii. To byl jiný svět, dělali jsme si z toho legraci: ‚Neobdivovat, neobdivovat!‘ Bylo to jiné, zase ve VŠ Praha byla výhoda, že kromě Musila jsme byli samí vysokoškoláci, někteří už byli inženýři po škole. Takže ti lidi se na to dívali už jinak. Neměli jsme z toho problém, ani s Rudou hvězdou nebo s nároďákem, když jsme někde byli.“ – „Musil byl mistr světa z roku 1956. To byl takový váš táta, byl o dost starší?“ – „Musil proti těm ostatním ani ne, byl o rok, o dva roky, o tři starší. To není zase tak rozdíl. Ale pro mě Musil takový byl. Byl pro mě ikona lidsky i hráčsky. Celý život dělal v tiskárně. V Itálii, když byl jako trenér, tak to ne. Ale dokud byl tady, tak i během reprezentace dělal v tiskárně na směny. Kolikrát nebyl na tréninku, protože nemohl. To byl takový exot.“

  • „Moje jméno je Boris Perušič. Narodil jsem se 27. července 1940 v Záhřebu v tehdejší Jugoslávii. Moji rodiče, kteří žili předtím v Československu, tak když Němci obsadili Sudety, protože otec byl Jugoslávec a měl jugoslávský pas, matka taky, tak odjeli do Jugoslávie. Ale když Němci napadli v roce 1941 zase i Jugoslávii, tak se naši sebrali a odjeli zpátky do tehdejšího protektorátu, do Česka. Já jsem se narodil v Záhřebu, a tam za války, jak každý ví, byly obrovské problémy mezi katolíky Chorvaty a pravoslavnými Srby. Táta se dostal do hledáčku ustašovců, tehdejší chorvatské policie, a tak se naši vrátili zpátky do Teplic, kde jsem vyrůstal, a tam jsem prožil nejútlejší dětství a začal jsem [tam] chodit do školy.“

  • „Od 1. července 1968 jsem byl [v rámci přípravy] na moje budoucí umístění na sezónní stanici v Burgasu. Měl jsem na starosti přijímání letadel, odbavování, cestující a všechno, co je s tím spojené. Dvacátého srpna večer jsem jel na letiště. Večer tam přijeli turisti, co se měli vracet po půlnoci 21. srpna ráno. A najednou letadlo nepřiletělo, nevěděli jsme, co je. Mobily neexistovaly, letiště nemělo žádné spojení s Prahou. Telexy nefungovaly, Bulhaři nám okamžitě hned vzali rádia. Bydlel jsem na letišti na Slunečném pobřeží, na letišti čekalo 150 lidí, taky nevěděli, co je. Až potom jsem dostal telex od kolegy, který dělal v Praze na letišti na operační kontrole: ‚Borisi, Rusové obsadili letiště, držte se, my se tak držíme!‘ Mám schovaný dodnes ten telex. Říkal jsem vždycky: ‚Metode, až bude nejhůř, vytáhnu ho, že jsi zradil.‘ To byla spíš legrace, jenomže to byl průšvih, protože letadlo nepřistálo, a zůstala tam spousta lidí. A spousta dalších turistů, která přijela vlakem. Slunečné pobřeží bylo plné Čechů, někteří podjížděli vlakem do Jugoslávie.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 23.07.2021

    (audio)
    duration: 01:52:59
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Otec Srb, matka Němka. Syn vysmečoval pro Československo olympijské stříbro

Boris Perušič na snímku z olympiády 1964 v Tokiu se stříbrnou medailí
Boris Perušič na snímku z olympiády 1964 v Tokiu se stříbrnou medailí
photo: archiv Borise Perušiče

Boris Perušič se narodil 27. července 1940 v chorvatském Záhřebu. Jeho otec byl Srb, na svět přišel v roce 1908 a dětství prožil v bosenské Zenici. Rodiče mu zemřeli, když byl malý. Dítě si osvojil Čech Josef Novák, který znal sirotkovy rodiče a v Zenici pracoval v dolech. Přes Vídeň se s ním dostal do Teplic, kde měl příbuzenstvo. Otec Borise Perušiče si v Teplicích vzal za ženu sudetskou Němku. Po obsazení Sudet nacistickou Třetí říší na podzim 1938 se rozhodl Teplice opustit. S manželkou se přestěhovali do tehdejší Jugoslávie. V Záhřebu se jim v roce 1940 narodil syn Boris. Ale Němci obsadili i Jugoslávii a Perušičovi se vrátili do Teplic. V Jugoslávii totiž začaly krvavé konflikty mezi katolickými Chorvaty a pravoslavnými Srby. Otci Borise Perušiče tam hrozila smrt. V Teplicích přežila rodina válku bez větších problémů. Po ní mohla zůstat a navzdory matčině německému původu se vyhnula odsunu. Boris Perušíč uměl již jako dítě velmi dobře česky, německy a srbochorvatsky. Po základní škole chodil Boris Perušič na střední školu – takzvanou jedenáctiletku. Od dětství dělal mnoho sportů, volejbal začal hrát závodně až v 17 letech v Praze, kde ho přijali na Vysokou školu ekonomickou (VŠE). O rok později se prosadil do A družstva prvoligových volejbalistů Slavia VŠ Praha. Vyhrál s nimi československý titul a v roce 1959 okusil Pohár mistrů evropských zemí. V roce 1962 promoval na VŠE, kde vystudoval specializaci letecká doprava. Dva roky vojenské základní služby strávil v Rudé hvězdě Praha, kde hrál volejbalovou nejvyšší soutěž. V roce 1963 hrál za československou reprezentaci na mistrovství Evropy v Rumunsku. V příštím roce se dostal na letní olympijské hry v Tokiu, kde s národním týmem získal stříbrnou medaili. V roce 1966 byl v mužstvu, které vyhrálo v Praze mistrovství světa. V roce 1967 ukončil reprezentační kariéru, aby se mohl věnovat práci v Československých aeroliniích. Při okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zastupoval ČSA v bulharském Burgasu, kde se musel postarat o turisty, kteří nemohli odletět zpátky domů. V roce 1969 ho ČSA vyslaly jako svého zástupce do Bělehradu, kde souběžně se svou prací působil dva roky v nejvyšší jugoslávské volejbalové soutěži v dresu Červené hvězdy. V Jugoslávii měl problémy s československým velvyslancem Jozefem Nálepkou. Padla kvůli tomu jeho šance zastupovat ČSA v Austrálli. V dalších letech zastupoval ČSA v Sýrii, Spolkové republice Německo nebo v Singapuru. Jeho vnuk Ondřej Perušič reprezentoval v beach volejbalu Česko na letní olympiádě 2021 v Tokiu. Kvůli nákaze koronavirem nepostoupil s Davidem Schweinerem ze skupiny. V roce 2021 obsadili ve světovém žebříčku druhé místo. Boris Perušič žil v roce 2021 v Jevanech.