Václav Peřich

* 1945

  • „Najednou se vynořil sošně vysoký, krásný ruský… ale takový kavkazský typ – černé vlasy, urostlý. S takovouhle hodně opuchlou tváří. A že už to prostě dál nejde. Doktor se na mě díval trošku nejistě, jak se budu tvářit, když ho bude chtít ošetřit. Já jsem říkal: ‚No jasně, Hippokratova přísaha, co jiného?‘ Ale následovala hrozně legrační situace, protože tenhleten mladý muž, urostlý, se odmítl přizpůsobit v držení samopalu. Normálně ho držel takhle. Ale po pravé straně toho zubařského křesla stojí doktor. Tak doktor se mu snažil vysvětlit, že to nejde. Tak on ten samopal takhle otočil. No a z levé strany stojí instrumentář, tedy já. Já nevím, jak dlouho to trvalo, samozřejmě ne nějak extrémně dlouho, ale dokázali jsme ho přesvědčit jenom k tomu, že ten samopal bude držet takhle za křeslem. Takhle si omotal ten popruh, aby jako jó si byl jistý, že mu ho nikdo nevyškubne. Což ukazuje už tu mentalitu. On je v zoufalé situaci, krajní, ale prostě samopal nemůže pustit.“

  • „Strašně zajímavé bylo, že lidi, jak se sjeli – vždycky museli být na place v těch, já nevím, půl osmé ráno nebo tak nějak – a bylo jich tam hodně na celou tu dobu, na kterou byly návštěvy povolené. A nikdo s nikým nepromluvil ani slovo. Jednak aby se neprojevil a jednak byl sám plný úzkosti, jak to bude, jestli to dopadne dobře. A jednak všichni věděli, že ta čekárna je taky pod dozorem. Ovšem po návštěvách se pak takřka tatáž společnost sešla v čekárně na nádraží, když se lidi rozptylovali. Ale to byla úplně jiná atmosféra, všichni vybalili, co přivezli v naději, že budou moct svým blízkém dát do vězení: dobroty, cigarety, já nevím, čokoláda a takové věci. Družně si to nabízeli v té čekárně a vyprávěli si ty příběhy. Je mně líto, ale nebyl bych schopen to nějakým způsobem zrekonstruovat. Ale je fakt, že žádný z filmů, které jsem o té době viděl, nic takového nezachytil. A je to neuvěřitelný kontrast, strašně působivý, ta úžasná strnulost toho čekání na předvolání k návštěvě a ta úžasná družnost a otevřenost a srdečnost těch lidí, kteří při vědomí toho, že všichni jsou postižení stejně, teď čekají na vlak a návrat domů. Hrozně, hrozně zajímavé, hrozně působivé a z mého hlediska ještě zatím nepopsané.“

  • „Děti obvykle, tedy někdy jo, ale my jsme nezažili to zatčení, protože tátu zatkli v zaměstnání. Byl archivář, ráno odešel do práce a večer se nevrátil. Byl kolem toho nějaký zmatek a máma se teprve dodatečně dozvěděla, že byl zatčen a že je ve vyšetřovací vazbě. Očekával se soud, který se pak konal – červen červenec srpen – asi za tři měsíce na to. Byl to pro zajímavost proces, kterému já říkám ‚vyrovnávání se s přisluhovači předchozího systému‘. Všecko ‚bývalí lidé‘ jako bývalý majitel advokátní kanceláře, bývalý ředitel místní záložny, bývalý režisér divadla, bývalý velkoobchodník… Ale nikdy to nebyli přímo třídní nepřátelé, byli to ‚přisluhovači třídních nepřátel‘. Jsem přesvědčen, že mechanismus vzniku takových procesů byl v tom, že bylo zapotřebí vystrašit ostatní obyvatelstvo a najít vhodný způsob, jak s těmi ‚bývalými‘ uspořádat něco, co by šlo vydávat za velezrádnou skupinu. Když se člověk na to podívá úplně normálníma očima, tak je to přímo neuvěřitelné. Všechno to byli staří pánové, kteří se tu a tam sešli v kavárně a vyprávěli si nanejvýš nějaký vtip. Ale o to nešlo. Šlo o to, že to byli známější občané toho maloměstského prostředí a všichni si toho všimli. A všichni se přiměřeně vylekali, jestli by něco nemohlo být také proti nim.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha 6, 28.11.2018

    (audio)
    duration: 55:49
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 01.09.2023

    (audio)
    duration: 02:22:21
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 24.11.2023

    (audio)
    duration: 01:43:04
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Otce mu odsoudili v procesu, který měl zastrašit kulturní Opavu

Václav Peřich v roce 1966
Václav Peřich v roce 1966
photo: Archiv pamětníka

Václav Peřich se narodil 3. února 1945 v Praze. Po skončení války se jeho rodina přestěhovala do Opavy, kde jeho otec, historik a archivář Leopold Peřich, vedl Slezský zemský archiv. V roce 1955 byl otec zatčen a v politickém procesu s opavskou kulturní elitou odsouzen k pěti letům vězení. Rodina ho po tuto dobu navštěvovala v tvrdých podmínkách věznic v Ilavě, na Mírově a v Leopoldově. Matka Marie byla propuštěna ze zaměstnání. Václav nedostal doporučení na střední školu a vyučil se zahradníkem, teprve poté si dodělal nástavbu s maturitou. Absolvoval náhradní vojenskou službu: devatenáct měsíců ve stavebnictví a pět měsíců u útvaru v Košicích, kde pracoval jako instrumentář vojenského zubaře. U útvaru v Košicích prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Po návratu do civilu pracoval ve státním podniku Sady, lesy a zahradnictví Praha, později se věnoval informatice. S manželkou vychovali tři vlastní děti, v roce 1984 si osvojili osmiletého syna zemřelé kamarádky. Po listopadu 1989 se Václav Peřich zapojil do politického a akademického života. Podílel se na reformě výuky občanské výchovy na Pedagogické fakultě UK a v roce 1992 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění. Po rozpadu federace působil jako viceprezident Nejvyššího kontrolního úřadu. Žije v Praze.