Václav Peřich

„Strašně zajímavé bylo, že lidi, jak se sjeli – vždycky museli být na place v těch, já nevím, půl osmé ráno nebo tak nějak – a bylo jich tam hodně na celou tu dobu, na kterou byly návštěvy povolené. A nikdo s nikým nepromluvil ani slovo. Jednak aby se neprojevil a jednak byl sám plný úzkosti, jak to bude, jestli to dopadne dobře. A jednak všichni věděli, že ta čekárna je taky pod dozorem. Ovšem po návštěvách se pak takřka tatáž společnost sešla v čekárně na nádraží, když se lidi rozptylovali. Ale to byla úplně jiná atmosféra, všichni vybalili, co přivezli v naději, že budou moct svým blízkém dát do vězení: dobroty, cigarety, já nevím, čokoláda a takové věci. Družně si to nabízeli v té čekárně a vyprávěli si ty příběhy. Je mně líto, ale nebyl bych schopen to nějakým způsobem zrekonstruovat. Ale je fakt, že žádný z filmů, které jsem o té době viděl, nic takového nezachytil. A je to neuvěřitelný kontrast, strašně působivý, ta úžasná strnulost toho čekání na předvolání k návštěvě a ta úžasná družnost a otevřenost a srdečnost těch lidí, kteří při vědomí toho, že všichni jsou postižení stejně, teď čekají na vlak a návrat domů. Hrozně, hrozně zajímavé, hrozně působivé a z mého hlediska ještě zatím nepopsané.“

„Děti obvykle, tedy někdy jo, ale my jsme nezažili to zatčení, protože tátu zatkli v zaměstnání. Byl archivář, ráno odešel do práce a večer se nevrátil. Byl kolem toho nějaký zmatek a máma se teprve dodatečně dozvěděla, že byl zatčen a že je ve vyšetřovací vazbě. Očekával se soud, který se pak konal – červen červenec srpen – asi za tři měsíce na to. Byl to pro zajímavost proces, kterému já říkám ‚vyrovnávání se s přisluhovači předchozího systému‘. Všecko ‚bývalí lidé‘ jako bývalý majitel advokátní kanceláře, bývalý ředitel místní záložny, bývalý režisér divadla, bývalý velkoobchodník… Ale nikdy to nebyli přímo třídní nepřátelé, byli to ‚přisluhovači třídních nepřátel‘. Jsem přesvědčen, že mechanismus vzniku takových procesů byl v tom, že bylo zapotřebí vystrašit ostatní obyvatelstvo a najít vhodný způsob, jak s těmi ‚bývalými‘ uspořádat něco, co by šlo vydávat za velezrádnou skupinu. Když se člověk na to podívá úplně normálníma očima, tak je to přímo neuvěřitelné. Všechno to byli staří pánové, kteří se tu a tam sešli v kavárně a vyprávěli si nanejvýš nějaký vtip. Ale o to nešlo. Šlo o to, že to byli známější občané toho maloměstského prostředí a všichni si toho všimli. A všichni se přiměřeně vylekali, jestli by něco nemohlo být také proti nim.“