The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Peřich (* 1945)

• narodil se 3. února 1945 v Praze

• vyrůstal v Opavě

• jeho otec Leopold Peřich byl roce 1955 odsouzen v politickém procesu k pěti letům vězení

• rodina otce navštěvovala ve věznicích v Ilavě, na Mírově a v Leopoldově

• vyučil se zedníkem, poté si dodělal nástavbu s maturitou

• během invaze 21. srpna 1968 sloužil u vojenského útvaru v Košicích

• v letech 1969–1976 pracoval ve státním podniku Sady, lesy a zahradnictví Praha

• později se věnoval informatice

• s manželkou vychoval tři vlastní děti, v roce 1984 si další osvojili

• po roce 1989 se podílel na reformě výuky občanské výchovy na Pedagogické fakultě UK

• v roce 1992 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění

• v letech 1993–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2002 byl viceprezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu

• žije v Praze

Bylo mu deset let, když se jeho otec nevrátil jednoho večera ze zaměstnání. Leopolda Peřicha, třiapadesátiletého ředitele Slezského zemského archivu v Opavě, komunisté zatkli a později odsoudili k pěti letům vězení v procesu s bývalou opavskou elitou.

„Všechno to byli ‚bývalí lidé‘ – bývalý majitel advokátní kanceláře, bývalý ředitel místní záložny, bývalý režisér divadla, bývalý velkoobchodník,“ popisuje Václav Peřich oběti procesu z roku 1955. Obvinění z velezrádné činnosti se pochopitelně nezakládala na pravdě. „Byli to staří pánové, kteří se tu a tam sešli v kavárně a vyprávěli si nanejvýš nějaký vtip. O to nešlo, šlo o to, že na malém městě patřili k známějším občanům a všichni si toho všimli. A všichni se přiměřeně vylekali, jestli by něco nemohlo být také proti nim.“

Maminka věřila, že jde o nedorozumění

Leopold Peřich se narodil v roce 1901 ve slezském Smolkově. V Opavě vystudoval gymnázium a v Praze pak dějepis a češtinu na Karlově univerzitě. Po studiích se do Opavy vrátil, podílel se na dobudování Slezského zemského archivu a později se stal jeho ředitelem. Oženil se s pražskou učitelkou Marií Hladíkovou, za války se pak v roce 1942 s ní i s tříletou dcerou přesunul do Prahy. Tam 3. února 1945 přišel na svět syn Václav.

„Otec byl slezský lokální patriot. Po válce byl celý nedočkavý, kdy se bude moct do rodného kraje vrátit, aby nějakým způsobem přispěl k poválečné obnově,“ vysvětluje Václav Peřich, jak se stalo, že se čtyřčlenná rodina v roce 1946 či 1947 znovu ocitla v Opavě.

Válkou extrémně poničená slezská metropole – dříve ze dvou třetin německá – se po vyhlášení příměří nacházela kulturně ve zvláštní situaci. „Táta patřil k lidem, kteří se mimo jiné rozhodli obnovit tamější divadlo, které v meziválečné době hrálo, já nevím, čtyřikrát týdně německy, třikrát česky. A teď najednou bylo jasné, že německy se už hrát nebude. Připravoval se odsun, muselo to být hrozné. Táta, byť byl zaměstnáním archivář, ne divadelník, se s ohledem na jiné své aktivity a kontakty stal v té první době dramaturgem činohry a na krátkou dobu i jejím šéfem.“

Později se Leopold znovu ujal i zemského archivu. Vedl ho do 16. května 1955, onoho dne, kdy se nečekaně nevrátil z práce domů. Mamince Marii nějakou dobu trvalo, než se dopátrala, že je držen ve vyšetřovací vazbě. Státní bezpečnost pak u nich udělala domovní prohlídku, při které jim zabavila asi třetinu knih i otcovu sbírku obrazů. Teprve v srpnu, kdy soud nad Leopoldem vynesl pětiletý trest, se Marie odhodlala svěřit informaci o manželově zatčení své matce. „První její zoufalý požadavek byl, abychom nic neřekli babičce – že ji to poděsí,“ přibližuje Václav Peřich matčino rozpoložení. „Pevně věřila, že jde o nedorozumění, že se to vysvětlí ještě před soudem. Nejpozději po soudě že se táta musí vrátit.“

Náročné cesty za otcem

To se ale nestalo. Otec si svůj trest odseděl téměř celý – až na několik dní, o něž mu ho zkrátila amnestie v květnu 1955. Rodina ho po pět let navštěvovala ve věznicích v Ilavě, na Mírově, v Leopoldově. Cesty, na něž se společně vydávali matka a vždy jeden z otcových sourozenců a jedno z dětí, bývaly náročné i proto, že v odlehlých věznicích museli být brzy ráno.

Po mnohdy strastiplné noční cestě se v časných ranních hodinách potkávali s návštěvami jiných vězňů a zajímavé podle Václava Peřicha bylo, že zatímco před setkáním s vězni spolu návštěvy vůbec nemluvily – každý byl plný úzkosti a obav, aby se příliš viditelně neprojevil – po odchodu z věznice se stejná společnost setkala na nádraží:

„Tam vládla úplně jiná atmosféra, všichni vybalili, co svým blízkým přivezli – v naději, že jim to budou moct dát: dobroty, cigarety, čokoláda a takové věci. Družně si to v té čekárně nabízeli a vyprávěli si své příběhy,“ popisuje Václav Peřich chvíle, jež se mu vtiskly do paměti a které prý nenalezl zachycené v žádném filmu na dané téma. „Byl to neuvěřitelný kontrast, strašně působivý: ta úžasná strnulost čekání na předvolání k návštěvě a na druhé straně úžasná družnost, otevřenost a srdečnost těch lidí, kteří při vědomí toho, že všichni jsou stejně postižení, čekají na vlak, aby se vrátili domů.“

Hornictví nebo zemědělství – to mu pomůže

Rodiny vězněných v každém případě neměly snadný život. Václavovu maminku, která před otcovým zatčením pracovala v knihovně, nejdřív v zaměstnání různě omezovali, až ji nakonec vyhodili. Novou práci Marie hledala obtížně, nakonec se nad ní slitovali ve Slezském muzeu, kde pak směla na stroji přepisovat dokumentační kartičky. Celá situace pro ni byla o to náročnější, že sama měla své společenské zázemí v Praze, zatímco v Opavě se v době manželova uvěznění stále ještě spíš rozkoukávala. Když se náhle ocitla v pozici nepřítele režimu a řada bývalých známých se od ní ze strachu o vlastní bezpečí odvrátila, nemohla se podle svého syna zcela spolehnout ani na ojedinělé nabídky pomoci. „Vždy se vyskytnou ‚šikovní‘ lidé, kteří se vyznají. Kteří třeba nabízeli, že zprostředkují prodej něčeho, co by jí pomohlo. Máma absolutně neměla šanci vědět, jestli je to provokace nebo čistý kšeft nebo opravdu nabídka pomoci.“

Pokud šlo o Václava, ten se ve škole setkával spíš s projevy účasti a podpory. Dopady toho, že je synem politického vězně, pociťoval prý většinou jen v úředních souvislostech. „Když jsem podával přihlášku na střední školu, vyvolala u učitelů jakýsi bolestný údiv. Ředitel si pozval maminku k sobě a vysvětloval jí, že takhle ne, že mi nemůže dát dobrozdání a poslat přihlášku. Domlouval jí, že nejlepší by bylo hornictví nebo zemědělství, nějaké učení – to že by mi pomohlo.“ A protože maminku v té době zaujala dendrologie, padla nakonec jejich volba na internátní zahradnické učiliště v Ostravě.

Byl už tedy patnáctiletým zahradnickým učněm, když konečně nadešel květen 1955, kdy mělo uplynout pět let otcova věznění. Týden před vypršením stanovené doby trestu vyhlásil prezident Novotný rozsáhlou amnestii. „9. května bylo, myslím, pondělí. O amnestii velmi podrobně psali v Rudém právu. Já jsem si to přečetl a řekl jsem: ‚Mámo, jdu objet ostatní rodiny, které znám.‘ A sedl jsem na kolo a objel asi pět rodin, ke kterým jsme ostatně někdy chodili na návštěvu. Všichni jsme byli strašně napjatí,“ přibližuje, jak se rodiny vězněných dozvěděly o možném návratu svých blízkých. Několik dní pak stále chodili na nádraží otce vyhlížet – až se ho ve čtvrtek 12. května 1955 konečně dočkali.

Ani pak nebylo vše bez potíží. Bývalý ředitel Slezského zemského archivu v Opavě – a mimo jiné také bývalý dramaturg, člen mnoha různých rad a odborných komisí a autor uměleckých kritik i dvou výtvarných monografií – se do svého dřívějšího působiště již nevrátil. Dlouho nemohl sehnat zaměstnání, až nakonec asi po půl roce získal místo vrátného v dopravním podniku.

Syn Václav se zatím učil zahradníkem, zároveň se v divadelním kroužku věnoval také divadlu. Jako vyučený si pak již směl udělat dvouletou nástavbu s maturitou, maturoval v roce 1964. Krátce poté studoval zemědělskou univerzitu v Suchdole, kterou však nedokončil.

Je správné ošetřit zuby okupačnímu vojákovi?

V polovině 60. let se díky nedostatku pracovních sil ve stavebnictví vyhnul standardní povinné vojenské službě. „V Praze byla katastrofální situace s fasádami, ve dvou případech zabil někoho padající balkon. To pak vedlo ke stavebnímu boomu, kterého jsem využil a přihlásil se k Pozemním stavbám Olomouc. Byla to možnost odpracovat 19 měsíců ve stavebnictví a dostat za to pouze pětiměsíční náhradní službu na vojně. Paráda! Byl to jeden z mých největších životních úspěchů.“

K závěrečným pěti měsícům náhradní služby pak navíc nastoupil ne jako řadový voják, ale jako instrumentář u vojenského zubaře v Košicích. „Ráno jsem vstal na rozkaz ještě celý v zeleném. Ale z denního rozkazu jsem šel na lapiduchárnu, tam si všechno zelené sundal, oblékl se do bílého a dělal instrumentáře. Byl to normální pracovní den – něco na vojně tak vzácného a úžasného, navíc jsem měl skvělého šéfa.“ Nestandardní zařazení mu přišlo vhod o to víc, že na vojně prožil i vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.

I první den okupace tak strávil asistováním při ošetřování zubů příslušníkům armády – osudného 21. srpna prý s akutními problémy dorazilo výrazně více pacientů než obvykle. S lékařem pomohli i sovětskému vojákovi, který se objevil s enormně napuchlou tváří:

„Doktor se na mě díval trošku nejistě, jak se budu tvářit, když ho bude chtít ošetřit. Já jsem říkal: ‚No, jasně, Hippokratova přísaha, co jiného?‘“ Dalo jim prý ovšem práci vojáka přesvědčit, aby svým samopalem, který odmítal dát z ruky, neohrožoval během zákroku ani doktora ani instrumentáře. „Dokázali jsme ho přesvědčit jenom k tomu, že samopal bude držet za křeslem. Omotal si popruh, aby si byl jó jistý, že mu ho nikdo nevyškubne. Což ukazuje tu mentalitu: byl v zoufalé situaci, ale samopal prostě nemohl pustit.“

Vojna mu skončila měsíc po invazi. Když byl ještě během pražského jara u pozemních staveb, opisoval různé politické texty a samizdat, jezdil do Prahy a vozil pak odtamtud tiskoviny na Jesenicko. Uvažoval tehdy, že by se mohl stát novinářem – po invazi už to ale nepřicházelo v úvahu. Nějaký čas pracoval znovu na stavbě, než v roce 1969 nastoupil do státního podniky Sady, lesy a zahradnictví Praha, kde strávil následujících sedm let.

Nové osnovy, nové stanovy, nové mechanismy

Oženil se a stal se otcem tří dětí. V roce 1984 si navíc se ženou osvojili osmiletého Daniela, s jehož matkou Danou se předtím přátelili. Když Dana onemocněla, slíbili jí, že se o něho postarají. A když potom nemoci podlehla, soudili se o něj s jeho dalšími příbuznými. U soudu se mimo jiné operovalo i politickými argumenty a jejich údajnou „závadovostí“ z hlediska poměru k socialistické republice. Byť soudkyně nakonec rozhodla v jejich prospěch, dávali si později pozor, aby nezavdali záminku ke kritice. Václav Peřich například přestal docházet na bytové semináře, jichž se předtím rád zúčastňoval. „U Ivana Havla už jsem se pak nikdy neobjevil, protože tím bych si naběhl k tomu, že ‚pobyt nezletilého v mé rodině by byl na závadu jeho uvědomělosti‘.“

V 80. letech se Václav Peřich profesně věnoval informatice. Pracoval v Ústavu stavebních informací a o stavebních informacích externě přednášel také na stavební fakultě. Když přišla revoluce, požádali ho studenti, aby jim objasnil, co se v „marxáku“ učili špatně. Vzešel z toho kurz základů demokracie a společenských věd, který vedl od letního semestru roku 1990. Poté se dostal na katedru občanské výchovy na Pedagogické fakultě UK, kde pod vedením  Petra Piťhy, kněze, ale také bohemisty, lingvisty a pedagoga, vypracovával nové učební osnovy občanské nauky a podílel se na reformě studia učitelství tohoto oboru.

Na katedře občanské nauky spolupracoval se skvělými lidmi, např. s filozofem Štěpánem Špinkou, s nímž se v té době angažoval také v nově vzniknuvší Křesťanské akademii. Ta nově zastřešila mnoho různých křesťanských skupinek fungujících do té doby neformálně ve stylu „bytový seminář”. Pro Křesťanskou akademii vytvořil stanovy, a když už s tím měl zkušenost, požádala ho o stanovy i další vznikající občanská sdružení – třeba Svaz knihovníků a informačních pracovníků nebo Česká psychoanalytická společnost.

Ve volbách v roce 1992 Václav Peřich úspěšně kandidoval za koalici ODS-KDS do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Rozpad federace, který pak jako poslanec „odhlasoval“, je pro něj bolavé téma. Šlo mu ovšem prý jen těžko zabránit, potřeba Slováků emancipovat se byla silná a s tehdejším slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem „nešlo nic domluvit“.

Se zánikem Federálního shromáždění přišel Václav Peřich o poslanecké místo a v letech 1993–⁠⁠⁠⁠⁠⁠2002 působil na postu viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, další z institucí, pro niž bylo potřeba po revoluci vybudovat nové funkční mechanismy a orgány. V současnosti je v důchodu a žije v Praze.