Věra Pavlovcová

* 1936

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "Když jsem s maminkou přijela, dostala jsem se dovnitř staré věznice, teď je to nové. Šli jsme s dozorci chodbami, bylo to hrozné, bála jsem se. Kolik mi bylo? Moc se necítím. Asi dvanáct. Prošli jsme všelijakými chodbami a došli jsme do místnosti, kde byl stůl a lavice. Z jedné strany seděli vězni, z druhé strany návštěva a na stole byly balíky. Jenomže nás vedli dál. Přišlo se do místnosti, kde byl takový pult, za ním jsem byla já s maminkou. Pak byl asi metr, tam byl dozorce. Za ním byla stěna z hustého pletiva, za ní byla zeď a na zdi bylo okno. Přišli jsme, oni přivedli čtyři vězně, tak tam byli čtyři dozorci. V takové malé místnosti, asi jako tahle. Koukala jsem a proti oknu byly vidět obrysy tatínka. Ruce jsme si podat nemohli. On nás viděl, ale my jeho ne. Tak to měli udělané."

  • „V únoru, v břečce na silnicích a ve špatném počasí, chodily přes Novou Paku pochody smrti ruských zajatců. Lidé chodili k silnici a házeli jim chleba nebo rohlíky, co mohli. Sami se ošidili, protože všechno bylo na lístky. Večer šla kolona a moji rodiče tam šli s jídlem. Najednou se jeden z kolony odpojil, naši ho viděli a vzali ho mezi sebe. Aby to nebylo nápadné, tak ho máma objala, jako že jsou milenci, a odvedla ho k nám domů. Pamatuji si to, seděl u kamen na štokrleti. Hrozný stav, to vám řeknu, nikomu bych to nepřála. Teď nemáme Rusy rádi, ale tenkrát jsme je rádi měli. Nohy měli omotané hadry a na nich dřeváky. To bylo ještě před revolucí a táta byl v kontaktu s těmi lidmi. Táta mu dal kabát, oblíkli ho. Přestože jsme neměli, tak to sousedé nanosili. Táta ho odvedl na Kumburk.“

  • „Jak dělal na zahradě, tak tam měl jablko, byl na tom lépe hlavně psychicky. Jak se dostal ven, byl na tom psychicky lépe a už se nechtěl zavraždit. Strkal si do kalhot cibuli nebo jablko, podle toho, co mohl sebrat, a nosil je těm, kteří leželi. Táta říkal, že tam byl jeden, kterého mučili, že jen ležel. Když ho píchali, tak vůbec nic necítil – jako živá mrtvola. Jednou ho chytili, že tohle přenáší. Dozorce mu to vytýkal a táta si prý před ním uplivnul. Dozorce se na něho vrhnul. Naštěstí tam byl kápo, několikanásobný vrah, který mu tátu vytrhl a zachránil ho. To jsem se dozvěděla až těsně předtím, než zemřel. Přestal se bát a nějaké věci jsme se od něho dozvěděli.“

  • Full recordings
  • 1

    Nová Paka, 12.06.2024

    (audio)
    duration: 02:08:10
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Při první návštěvě ve věznici směla vidět jen tatínkovu siluetu

Věra Pavlovcová v šatech na věneček v tanečních, počátek 50. let, její otec byl v té době ve věznici ve Valdicích
Věra Pavlovcová v šatech na věneček v tanečních, počátek 50. let, její otec byl v té době ve věznici ve Valdicích
photo: Archiv pamětníka

Věra Pavlovcová se narodila 1. října 1936 v Nové Pace. Rodiče Zdeněk a Milada Šourkovi měli rodinné zahradnictví, maminka si ještě přivydělávala jako švadlena. V únoru 1945 zachránili sovětského zajatce z pochodu smrti. Tatínek spolu s členy Obrany národa v Nové Pace připravoval revoluci, při které 3. května 1945 odzbrojili Němce ve městě. V roce 1949 tatínka zatkli a v procesu „Maděra a spol.“ odsoudili na dvanáct let za velezradu. Rodině zabavili zahradnictví i rodinný dům. Maminka se nervově zhroutila. Tatínka v roce 1953 s podlomeným zdravím propustili. Pamětnice nemohla studovat, nakonec ji vzali do učiliště na mechanika měřicích přístrojů. Později vystudovala průmyslovou školu v Jičíně a v roce 1958 maturovala. V roce 1959 se provdala a s manželem vychovali tři děti. Pracovala ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové. V roce 2024 byla předsedkyní Konfederace politických vězňů v Nové Pace, kde s manželem Josefem Pavlovcem žila.