The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Pavlovcová (* 1936)

• narodila se 1. října 1936 v Nové Pace

• rodiče v únoru 1945 zachránili sovětského zajatce

• v květnu 1945 se tatínek zapojil do odbojové skupiny Obrana národa

• v roce 1949 tatínka zatkli a odsoudili na dvanáct let za velezradu v procesu „Maděra a spol.“

• tatínek strávil ve vězení čtyři roky

• rodině zabavili zahradnictví i dům

• pamětnice nemohla studovat a vyučila se mechanikem měřicích přístrojů

• v roce 1958 maturovala na průmyslové škole v Jičíně

• v roce 1959 se provdala za Josefa Pavlovce a měli spolu tři děti

• pracovala ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové

• stala se členkou Konfederace politických vězňů v Nové Pace, v roce 2024 byla předsedkyní

• v roce 2024 žila v Nové Pace

Konečně se Věra Pavlovcová s maminkou dočkaly a dostaly povolení navštívit tatínka ve věznici Valdice. Zatkli ho na podzim 1949 a ve vazbě v Hradci Králové jim návštěvy zakázali. Zahlédla ho jen v řadě obviněných v procesu „Maděra a spol.“ u soudu, který zahradníka Zdeňka Šourka odsoudil na dvanáct let za velezradu. Stejně jako ostatní obvinění odříkal naučené věty přiznání, kterým předcházelo tvrdé mučení. Směly ho teď vidět na pouhých pět minut, obě se ale na setkání nesmírně těšily.

Přemýšlely, jak se do Valdic z Nové Paky dostanou. Peněz moc neměly, maminka si šitím vydělala šest set korun, k tomu vypomáhal babiččin důchod. Rozhodly se proto, že pojedou na jízdním kole. „Měla jsem staré kolo. Máma jezdila jen v mládí, pak už ne. Vypůjčila si jedno a večer v parku trénovala. Tak jsme jely do Valdic na kole,“ vypráví pamětnice. Po příjezdu s maminkou vešly do staré budovy věznice a dlouhými chodbami následovaly dozorce. „Bylo to hrozné, bála jsem se tam,“ vzpomíná. Došly do místnosti se stolem a lavicí. Z jedné strany seděli vězni, z druhé návštěva a na stole ležely balíky. Věru Pavlovcovou s maminkou ale vedli dál.

Nakonec přišly do další místnosti vybavené pultem, za kterým stál dozorce. Vzadu viděly stěnu z hustého pletiva a za ní se nacházela zeď s oknem. „Přivedli čtyři vězně, tak tam byli čtyři dozorci. Proti oknu jsme viděly jen tatínkovy obrysy. On nás viděl, ale my jeho ne. Měli to tak udělané,“ popisuje pamětnice. Objetí či podání ruky nepřicházelo v úvahu.  Směly mu říct, že se kočce narodila koťata a že ho pozdravuje babička. Jakákoliv zmínka o zabaveném zahradnictví nebo o útrapách následujících po jeho zatčení by návštěvu ihned ukončila.  

Hrávala si s německým chlapcem

Věra Pavlovcová se narodila 1. října 1936 v rodinném domě v Nové Pace. Kvůli těžkému porodu se už mamince Miladě Šourkové, rozené Mackové, nepodařilo mít další děti, a pamětnice tak zůstala jedináčkem. Tatínek Zdeněk Šourek zdědil zahradnictví, které založil jeho děda František. Protože po požáru musel jeho otec zakoupit nový pozemek a všechno vybudovat znovu, splácel tatínek dluhy na domě. On i maminka měli na zahradě spoustu práce: pěstovali zeleninu i květiny, vázali kytice a věnce. Maminka si přes zimu navíc přivydělávala jako švadlena.

Malou Věru tedy jako jedináčka hýčkala spíše babička z tatínkovy strany, která s nimi bydlela. „Spala jsem u ní, vyprávěla  mi pohádky. Starala se o mě,“ popisuje pamětnice. Rodiče se stali členy Československé strany národně socialistické a vstoupili do Československé církve husitské. „Byli to vlastenci, masarykovci, ochotní položit život, to už se dnes nevidí,“ podotýká. Při všeobecné mobilizaci v září 1938 nastoupil tatínek ke třetí rotě cyklistického praporu číslo jedna a jel k československým hranicím na kole. Věra Pavlovcová doma objevila dopisy, které mu maminka posílala.

V Nové Pace žilo za druhé světové války mnoho německých dělníků, kteří pracovali v místních továrnách. Dvě textilní továrny byly převedeny na válečnou výrobu. Pamětnice si vybavuje, že v protějším domě bydleli starší Němci, kteří u sebe za války měli dva vnuky z Berlína. „Mladší se jmenoval Ditus a s ním jsme se kamarádili. Starší Hans byl v Hitlerjugend, ten si s námi nehrál,“ vzpomíná Věra Pavlovcová. „Válčili jsme na zarostlé mezi u nás za plotem. Jednou museli vyhrát Němci a jednou my.“ Oba pak koncem války zemřeli při bombardování Berlína.

Maminka přivedla domů zajatce

V únoru 1945 procházely přes Novou Paku pochody smrti. Zajatci se v chladném počasí brodili sněhovou břečkou a obzvlášť Rusové byli v zuboženém stavu. Lidé jim nosili chleba a rohlíky, které z nákupů na přídělové lístky vyšetřili. Jednou večer se ke koloně zajatců vypravili i rodiče Věry Pavlovcové. Lampy tehdy nesvítily. „Najednou se jeden odpojil, naši ho uviděli a vzali ho mezi sebe. Aby nebyli nápadní, máma ho objala jako milence a odvedla ho k nám domů,“ vypráví. „Seděl u kamen na stoličce, byl v hrozném stavu, nohy omotané onucemi a na nich dřeváky.“ Dali mu kabát a sousedé nanosili další oblečení. Tatínek ho pak odvedl ke hradu Kumburk, kde se již nacházela skupina partyzánů.

V dubnu 1945 se tatínek zapojil do příprav na povstání, které členové podzemní odbojové skupiny Obrana národa plánovali. Ve čtvrtek 3. května 1945 propukla v Nové Pace revoluce. Hlavním velitelem byl malíř Otakar Číla, tatínek dostal na starosti městskou čtvrť za kapličkou. Lidé živelně odzbrojovali Němce, obsadili továrny, nádraží a výjezdové cesty. „Na zahradě jsme měli vykopaný kryt, navrchu jen prkna a hlína, který při revoluci sloužil jako úschovna zbraní,“ vypráví Věra Pavlovcová. Pro Jičínský deník v roce 2015 vzpomínala, že první československá vlajka zavlála v jejich čtvrti 3. května ve tři hodiny odpoledne. Maminka ji ušila z obarvených prostěradel.

V pátek 4. května ale přijeli němečtí vojáci od Jičína a město se vrátilo do jejich rukou. Hlídky chodily a kontrolovaly, kdo má doma zbraně. „Strýček narychlo hodil pušku do skleníku a už tu byli dva, měli dlouhé kabáty. Šli hledat. Strýček otevřel dveře do skleníku a za nimi měl pušku. Prohlédli skleník, dívali se pod rostliny, nic nenašli a odešli,“ vypráví pamětnice. Během následujících několika dní Němci souhlasili s odevzdáním zbraní a stáhli se z města.

Věra Pavlovcová si z revolučních dnů vybavuje i dění ve vile továrníka Materny. Textilní podnik sloužil pro válečnou výrobu a německý ředitel Benz žil ve vile s rodinou. Během květnové revoluce zůstal dům prázdný, lidé tam vtrhli a vykradli ho. „Jak se Němci vrátili, házeli přes plot zpátky koberce, nádoby,“ popisuje. Po příchodu Rudé armády do města se ve vile usadili sovětští vojáci.

Skočil přes plot a četníkům utekl

Do školy nastoupila v sedmi letech, ještě za války. V budově školy se nacházel lazaret, a tak si žáci jen chodili pro úkoly. Po válce už byl tatínek bez dluhů. Dařilo se jim, vylepšovali zahradnictví, měli učedníka a zaměstnávali dělníka. Pamětnice cvičila v Sokole a ve volném čase s rodiči často chodili po Krkonoších. Potom však přišel komunistický převrat v roce 1948 a následující rok se pro jejich rodinu stal tragickým. „Začalo to v roce 1949, to už zavírali lidi. Tátu měli taky zavřít, ale on se dozvěděl, že si pro něho jdou. Skočil přes plot a utekl,“ vypráví pamětnice. Podle vyšetřovacího spisu V 315 HK 095 uprchl 2. září 1949 na kole poté, co ho varoval strážmistr Josef Hloucal prostřednictvím elektrotechnika Otokara Šádka.

Skrýval se u různých známých a členů rodiny v Novém Bydžově, v Plzni a na Slovensku. „Už měl vyjednaný přechod hranic, ale rozmyslel si to,“ říká Věra Pavlovcová. To se samozřejmě dozvěděla později, jako dítě tehdy nevěděla, kde tatínek je. Nakonec se v listopadu nemocný vrátil domů. „Ležel v posteli, plival krev a byl u něho doktor,“ vybavuje si. Doma zůstal jen chvilku. Když se 2. listopadu 1949 přihlásil Sboru národní bezpečnosti (SNB), odvezli ho do vazby v Hradci Králové. Stal se jedním z obviněných v politickém procesu „Maděra a spol.“ Spolu s ním odsoudili například i malíře Otakara Čílu a jeho syna Vratislava Čílu. Protikomunistická skupina kolem Stanislava Maděry zřejmě vznikla na základě provokace Státní bezpečnosti (StB) uskutečněné jejími agenty. Zdeňka Šourka obvinili z velezrady kvůli nelegálním letákům. „Myslím, že je neroznášel. Ale ten jejich agent je rozvážel po vybraných lidech, a tak měli důkaz, že je dostal. Jenže táta je spálil. Nešel s nimi na národní výbor, jak měl,“ vysvětluje pamětnice. O mnoho let později se dozvěděla, že se tatínek ve vazbě pokusil o sebevraždu.  

Ve vyšetřovacím spisu se lze dočíst, že Zdeňka Šourka navštívil koncem jara 1949 bývalý člen Československé strany národně socialistické a tehdejší příslušník SNB Jan Crha s tím, že je v kontaktu s dalšími bývalými členy strany z Hradce Králové. Asi v červnu přivezl první ilegální leták, kde se psalo o Edvardu Benešovi a Tomáši G. Masarykovi. Během léta donesl tiskoviny ještě čtyřikrát, jednou mu dal Zdeněk Šourek dvě stě korun na výdaje. Tiskoviny podle svých slov vždy spálil a dál je nešířil. Po zatčení uvedl, že se na útěku pohyboval sám pěšky a přespával na seně. Nezmínil žádné známé ani členy rodiny, kteří mu pomáhali.

Soud v Hradci Králové  projednával jejich případ na přelomu června a července 1950 společně se skupinou „Bárta a spol.“ a soudil sedmdesát tři lidí najednou. Tatínek odešel s trestem dvanáct let vězení, pokutou a ztrátou majetku. Odvolací soud v Praze vrátil případ do Hradce Králové, ale na rozsudku se tím nic nezměnilo. Trest si podle vyšetřovacího spisu začal odpykávat 10. května 1951 v jedenáct hodin čtyřicet pět minut ve věznici ve Valdicích u Jičína, kde z něho udělali vedoucího zahradníka. „Dostal se ven a to potřeboval. Pak už na tom byl psychicky líp. Byl zvyklý být venku jako já, to máme asi po předcích,“ vypráví pamětnice.

Maminka se zhroutila a strašně zestárla

Zahradnictví, jejich dům a všechny tatínkovy věci propadly státu. „Sebrali ponožky, trenýrky a všechno, co táta za těch pár let udělal nové. Odvezli pařeništní okna, nářadí, všechno nám zkonfiskovali. Odvezli to do městského zahradnictví. Nechali jen to, co bylo rozbité,“ popisuje Věra Pavlovcová. Babička měla v rodinném domě zapsaný výměnek, což pamětnici s maminkou pravděpodobně zachránilo před vystěhováním.

Jejich dům zestátnili, ale rodina v něm mohla i nadále bydlet. Pak mamince jeden známý poradil, aby si vzala půjčku a podala žádost o odkoupení domu, což učinila. Paradoxně jí pomohla měnová reforma v roce 1953. „Soudruh, který chtěl koupit dům se zahradnictvím pro syna, měl peníze doma. My jsme měli zálohu na dům ve spořitelně. On už to neměl čím zaplatit a jiný, co by nás vyhnal, tady nebyl,“ vzpomíná Věra Pavlovcová. Trvalo to ještě několik let a maminka musela sehnat sto dvanáct tisíc korun. „Tak jsme si koupili svůj dům. Ještě na to mám doma schovanou složenku,“ říká.

Maminka se nejdříve snažila zahradnictví udržet. Ze strany státu ale narážela na naschvály ve formě dodávek, stejně jako sedláci. „Třeba měla dodat sto salátů. Když bylo doma sto salátů, tak řekli, že mají plno, a nechtěli to. To samé se stalo i s kedlubnami. Takhle nás bojkotovali. Snažila se to udržet, ale neměla na to sílu,“ vzpomíná smutně Věra Pavlovcová. Maminka se nakonec nervově zhroutila a po tatínkově uvěznění na pohled hodně zestárla. Později, ve svých šestapadesáti letech, zemřela na rakovinu. „Já jsem také celý život nemocná s nervy. Když máte v pubertě takhle hrozné zážitky, vystačí vám to na celý život,“ podotýká pamětnice. 

Jako dcera zrádce nesměla studovat

Věru Pavlovcovou označili za dceru zrádce, a nemohla tedy studovat na střední škole. „Měla jsem samé jedničky, jen dvojku z občanské výchovy. Učil nás ji učitel, který ukončil své vzdělání pátou třídou. Byl nasazený a nemohl mi dát jedničku,“ vzpomíná. Díky pomoci učitelů nešla pracovat ke slepicím, ale vzali ji do učebního poměru na mechanika měřicích přístrojů, kde byla spokojená. Učila se dobře, učitelé i spolužáci se k ní chovali hezky. „Abych nebyla narušená výchovou své matky, měla jsem být na internátě,“ vypráví pamětnice. Tam ale nebylo místo, a tak stejně chodila spát domů.

Ve třetím ročníku dostala možnost navštěvovat večerní průmyslovou školu v Nové Pace. Po roce složila zkoušky a nastoupila do druhého ročníku denního studia na průmyslové škole v Jičíně. Po maturitě působila na učňovské škole, kam sama chodila, jako vyučující. Cítila podporu učitelů a nikdy se nesetkala s nepřátelstvím od lidí ve svém okolí. Dokonce měla i kamarádku z komunistické rodiny. Od patnácti let se věnovala atletice, orientačnímu běhu a závodům na lyžích. Tatínek pak zažíval radost, když při čtení novin ve vězení narazil na krátký článek o jejím sportovním úspěchu.

Jednoho večera těsně před Vánocemi v roce 1953 seděla pamětnice s babičkou doma u kamen, maminka už se také vrátila z práce. Světlo nesvítilo, protože rodina šetřila. Najednou se otevřely dveře. „Co si přejete?“ zavolala babička. „On to byl táta. Máma přiběhla a málem dostala mrtvici, protože nikdo nic nevěděl. A táta byl doma,“ vypráví pamětnice. Antonín Zápotocký mu po maminčině žádosti o milost zkrátil trest na osm let. Po uplynutí poloviny ho propustili, nesměl ale o podmínkách věznění mluvit. „Jakmile by něco řekl, zavřeli by ho na ten zbytek,“ říká Věra Pavlovcová. Kruté zacházení a podmínky ve vězení na něm však zanechaly následky. Během vězeňského pobytu mu dvakrát operovali kýlu. Měl vymlácené zuby, poškozenou páteř a nemocnou nervovou soustavu. Často ho bolela hlava a nesnášel štěkot psů. Nemohl sehnat zaměstnání a nakonec až do důchodu pracoval v městském zahradnictví.

Teprve před svou smrtí se přestal bát a občas vyprávěl o svém věznění. Třeba jak ze zahrady po práci pašoval do věznice jablko nebo cibuli schované v kalhotách pro vězně, kteří po mučení jen leželi. Jednou ho při tom přistihl dozorce. „Vytýkal mu to a táta si před ním uplivnul. Dozorce se na něho vrhl. Naštěstí tam byl kápo, několikanásobný vrah, který mu tátu vytrhl a zachránil ho,“ vypráví pamětnice.

Z okna kanceláře viděla tanky

V roce 1959 se provdala za Josefa Pavlovce, jehož rodinu komunistický režim v Československu také poznamenal. Jeho bratranec Radko Pavlovec plánoval s kamarádem odletět za hranice, kamarádův otec je ale udal. Den před odletem na letiště v Nové Pace vtrhla SNB a Radko Pavlovec putoval na dvanáct let do uranových dolů v Jáchymově. Věře Pavlovcové s manželem se postupně narodily tři děti – Zdenka (které doma říkali Gerda), Honza a Šárka.

Manžel byl fyzik a sehnal zaměstnání v podniku Tesla v Hradci Králové, kam se přestěhovali. Věra Pavlovcová učila na Střední odborné škole Hradební, později ji zaměstnali ve Výzkumném ústavu elektrotechnické keramiky v laboratoři. Sídlili v bývalé továrně na mýdlo U Pilnáčka a spadali pod podnik Tesla. Během Pražského jara v roce 1968 se z manžela stal vedoucí oddělení, v uvolněné atmosféře totiž chtěli odborníka místo straníka. V srpnu přišla okupace Československa. „Byl tam silniční nadjezd, který byl v úrovni podlahy naší laboratoře. Jezdily tam ruské tanky a my jsme na ně koukali z oken. Vojáci vůbec nevěděli, kde jsou ani co se děje,“ vzpomíná. Nastala normalizace a manžela v roce 1970 z pozice vedoucího zase sesadili.

Během práce v laboratoři prodělala Věra Pavlovcová velmi závažné onemocnění, tzv. Hodgkinovu chorobu. „Nikdo nevěřil, že to přežiju, ani doktoři,“ říká. Nejmladší dceři byly teprve dva roky. Léčili ji pět let, pracovat pak mohla už jen na zkrácený úvazek.

Tatínek se sametové revoluce v roce 1989 nedožil. Detaily o jeho útěku a věznění pamětnice sháněla od příbuzných, známých a v archivech. Asi v roce 1991 se stala členkou Konfederace politických vězňů v Nové Pace, které v roce 2024 předsedala. Na popud psycholožky a české emigrantky v USA Jany Roubíkové-Švehlové se v Hradci Králové poprvé sešla s dalšími dcerami politických vězňů. Z jejich příběhů pak vznikla kniha Dcery nepřátel státu. V roce 2019 s manželem oslavili diamantovou svatbu. V roce 2024 žili v jejím rodném domě v Nové Pace.