Růžena Pavlíková

* 1940

  • „A potom se zjistilo, že jsme nemuseli vůbec odejít. Většinou všechno zařizovala teta. Strejda byl dobrý, ale neuměl věci zařizovat. Pak se přišlo na to, že jak teta měla tu starou maminku, tak že jsme nikam nemuseli chodit, kdyby šel na úřad. On ji přenášel z vlaku, pak pro nás přijeli s koňmi, a když jsme jeli, tak pršelo. Za dva dni zemřela." - "Vám prostě řekli, že máte jít do transportu do Německa?“ - „To si pamatuju. Mám doma ty dřevěné kufry. To jsme šli právě do toho Nejdku do vlaku. Jenom určité věci jsme si vzali. Prádlo a tak. Měl to být poslední transport. A pak najednou, že už se nikam nejede. Tak potom jsme šli zpátky. Tam se všechno nechalo. Museli jsme potom jít pryč odsud."

  • „Tak jsem šla do Jáchymova. Bylo mi 15 let. V Jáchymově byli Rusové, měli tam byty a byli tam i s manželkami a dětmi. Já jsem jim hlídala Natašu celý den, než maminka přišla domů. Bylo mi 15, byla jsem ještě dítě. Tak když si na to vzpomenu, byla to odvaha, dávat patnáctileté malou holčičku. Měla tak rok a půl. Rodiče chodili do práce na šachtu. Potom v 16 letech jsem šla na šachtu a do kuchyně. Na Eliáš. Chodila jsem i na noční. Muselo se připravovat na další den, třeba zelenina a takové věci. Já jsem se bála. Nahoře byli odsouzení. Všechno bylo uzavřené, ale vydržela jsem tam rok. Chtěla jsem na šachtu. Tam by mě vzali až od osmnácti. Ale přesto mě vzali už v sedmnácti. Tak jsem dělala v okýnku. Jak fárali – i civilové, vydávaly se tam známky. Pro civily i odsouzené.“

  • „Na tom Rakovnicku jsme jeli vlakem. A tam se muselo přestupovat. Pak byl odvoz z toho místa, jak jsme vystupovali, tak tam byli koně připravení. Byl to jen dlouhý vůz na seno. To bylo v roce 1946. Na Zhoři jsme dostali bydlení. Ale nábytek - nic moc jsme neměli. Každý na tom statku mohl mít chlívek a mít tam slepice, prasátko. Příroda tam byla pěkná, ale to se nevařilo a nic. Strejda měl koně, celý den byl s nimi pryč, teta měla na starosti zase prasata. Moje sestra jí tam musela pomáhat. Byla to těžká práce. Teta už měla bolesti. Na tom statku nebylo moc rodin. Nebylo to velké. Bylo to takové účko.“

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 20.07.2018

    (audio)
    duration: 01:19:13
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Mrzí mě, že jsem se víc neptala na minulost

Růžena Pavlíková
Růžena Pavlíková
photo: pamětnice

Růžena Pavlíková, roz. Kolitschová, se narodila 26. února 1940 v Abertamech v sudetoněmecké oblasti na Karlovarsku. Růženin vstup do života provázela tragédie: maminka Anna, roz. Löfflerová, při porodu zemřela, otec Moritz Kolitsch, kožařský dělník, toho času sloužil na frontě ve wehrmachtu. Růženy a její o čtyři roky starší sestry Helgy se ujal bezdětný manželský pár Aloisie a Antonín Habrechtovi z Abertam, též rukavičkáři. Ti už měli v pěstounské péči Emmu, německou dívku o 12 let starší než byla Růžena. Otec zůstal po válce v Německu a o dcery se nepřihlásil. V roce 1946 byli Habrechtovi se svými nevlastními dcerami zařazeni do posledního odsunu do Německa a strávili několik dní ve sběrném táboře v Nejdku. Transport se ale nakonec neuskutečnil a rodina se vrátila do Abertam. Už po několika týdnech je ale čekalo nucené vystěhování - se dvěma kufry odcestovali do českého vnitrozemí na statek ve Zhoři u Rakovníka. Měli k dispozici jednu místnost. Krátce po příjezdu zemřela Aloisina nemohoucí matka, kterou nucený odjezd z domova vyčerpal. Růžena nastoupila v roce 1947 do první třídy v Krakovci u Zhoře a začala se učit česky. V roce 1951 u pěstounky Aloisie propukla rakovina. Nejstarší Emmě se podařilo dostat ji do nemocnice v Karlových Varech a rodinu do Jáchymova, kde již byla Emma provdána. O rok později Aloisie v Jáchymově zemřela. Růžena od svých 15 let pracovala. Začínala jako chůva u ruské rodiny v Jáchymově, v 16 letech byla pomocnou silou v důlní kuchyni, od 17 let pracovala na šachtě – horníkům vydávala známky a lampy. V roce 1958 poznala na pracovišti v jáchymovských dolech svého muže Jiřího Pavlíka a v roce 1960 se vzali. Vychovali dva syny. Růžena pak ještě pracovala jako telefonistka dalších 12 let v textilní továrně Tosta a posledních 17 let byla recepční v lázních, kde využila znalost němčiny. Se svým biologickým otcem se poprvé setkala v roce 1970, když jí bylo 30 let. Žije s manželem v Ostrově nad Ohří.