Zdeněk Pavelka

* 1936

  • „Šli jsme pochodem nahoru ulicí. Už tenkrát tam byli různí fízlové, to bylo 17. listopadu, a po cestě jsme křičeli hesla 'Neumí česky!' a podobně. Přišli jsme nahoru na Vyšehrad a tam se to dělilo. Jedni šli na vyšehradský hřbitov, menší proud šel na metro, tenkrát Klementa Gottwalda. Já jsem s tchánem, který měl 86 let, odbočil na metro. Jeli jsme domů a on mi říkal: 'Člověče, to jsem si nemyslel, že se dočkám toho, že budou na Jakeše volat, že neumí česky. Už to začíná.' Pak hned druhý den, když prasklo, co se dělo na Národní třídě, jsme jeli do Mikulandské ulice, kde jsme měli ten náš výzkumný ústav, a dívali se, co se jak děje. Už jsme v tom jeli naplno, už to frčelo bez problémů.“

  • „A potom, co byly ty důkladné prověrky po roce 1968, za normalizace v roce 1970, tak ty už byly formální. Ale fakt je ten, že lidi, kteří u nás na generálním ředitelství ČKD ty prověrky dělali, byli velmi seriózní, přátelští. Musím říct, že tam byla řada lidí, kteří dělali ten pohovor, a byli i bezpartijní. Řekli nám dopředu, na co se nás budou ptát. Abychom se na to připravili. Takže ta nápověda byla perfektní a nepamatuji nikoho, kdo by z politických důvodů musel odejít, z té party, co jsme byli na generálním ředitelství. Všichni jsme byli na jedné lodi a všichni jsme se zúčastnili všeho, jak ti prověřovaní, tak ti, co prověřovali.“

  • „Fakt je ten, že když byla nějaká podpisová akce, tak lidi to podepisovali a zúčastňovali se. Já jsem se tomu pokud možno vyhýbal, a to z jednoho důvodu: Náš ředitel nám říkal, že nás zná, co jsme zač, a jestli se objevíme někde, tak to bude průšvih a s ministerstvem máme šmitec. A teď si vyberte. Já měl v té době dceru, která končila školu a šla na zdravotní školu. Dělala přijímačky, které udělala, ale dostala vyrozumění, že zkoušky udělala, ale že z důvodu přeplněnosti školy litují a nemůžou ji vzít. Tak jsem tenkrát šel za jedním činitelem na Ministerstvu hutnictví a těžkého strojírenství a ukázal mu to. On mi řekl, že se pokusí mi to zařídit. Spojil se s jedním svým bývalým spolužákem, který pracoval na ÚV KSČ, a ten soudruh zavolal na tu školu, něco té soudružce ředitelce řekl, pak mi zavolali a řekli mi, co mám do odvolání napsat. Já to napsal, formálně se odvolal, dcera byla přijata, a když jsem přišel na první rodičovské sdružení, tak jsem zůstal štajf, protože jsem vycítil, že ta ředitelka má ke mně respekt, obavu, že mám dlouhé prsty až na ÚV KSČ."

  • „Já sám s jedním mým kolegou jsme byli v Karolinu na právnické fakultě vzdát hold Palachovi, kde byla vystavená jeho rakev. Byly kolem toho diskuse. Náš názor byl, že jeho oběť byla příliš. Že to bylo drsné a drastické. Myslím, že to šlo řešit i jinými, ne tak násilnými metodami. Podle mého názoru se to nemuselo řešit až tak drastickým způsobem. Škoda mladého života.“

  • „Nám tenkrát strašně pomohl Emil Zátopek. Občas k nám do Lipníka poslali nějakého dobrého vysloužilého atleta, aby dohlédl na trénink, byl s námi a podobně. Byl tam třeba Pepík Doležal, držitel stříbrné olympijské medaile z roku 1952 z Helsinek za 50 km chůze, Emil Zátopek, držitel čtyř zlatých medailí... Jenže nejstrašnější na tom bylo, že když Emil Zátopek přijel do Lipníka, vždycky na měsíc, tak ti důstojníci v něm neviděli olympijského vítěze, ale soudruha podplukovníka z Ministerstva národní obrany. A to byli všichni podělaní a vycházeli mu vstříc a plnili všechno možné. Když odjel, tak jejich argumentace pak byla: 'Tak, atleti, sportovci, to nebude jako za Zátopka, že jste si mohli dělat, co jste chtěli. Teď nastane pravá vojna. Takže šlo o pomstu za to, že s ním jsme měli vojnu dobrou a teď nám to hoši zase vynahradili.“

  • „Samozřejmě jsme se zúčastnili. Byla tam taková hesla, která se nesla: 'Marie Terezo, obrať se v hrobě, sloužíme sedm let, tak jako tobě.' To bylo pět let plus dva roky vojny. Nebo tenkrát odhaloval Chruščov kult osobnosti, tak šel náš spolužák jako basketbalista s velkým nápisem 'kult', pak šel menší 'kultík' a 'kultíček', to byl nedomrlý studentík. A volala se hesla. Došlo k velkým výměnám názorů. Po Majálesu se tenkrát šlo do Stromovky, tehdy se jí říkalo Park oddechu a kultury Julia Fučíka. Podle mě tam byli lidi, kteří měli sepětí s tajnou policií. Vedli vášnivé diskuse, protože tihle lidé, asi tak čtyřicátníci, zastávali názor, že studujeme zadarmo, že stát a strana nám to umožnily a my místo, abychom je chválili, tak kritizujeme, a že se nám to jednou v životě vymstí a podobně. Byly to vášnivé diskuse. Myslíme si, že to byli lidé od tajné policie. Oni se samozřejmě tak neprojevili, ale tvrdě a nekompromisně zastávali názor, že teď se máme nejlépe, musíme chválit, a ne abychom kritizovali.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha ED, 15.01.2020

    (audio)
    duration: 01:56:00
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Otec mi radil nenechat se zblbnout propagandou

Zdeněk Pavelka v roce 2020
Zdeněk Pavelka v roce 2020
photo: Post Bellum

Zdeněk Pavelka se narodil 10. června v Olomouci 1936 do rodiny truhláře Augustina a jeho ženy Kamily. Rodina žila v Holešově, v rodinném domku po babičce. Vzpomíná na partyzánské hnutí v lesích okolo Holešova a na osvobození města československou zahraniční armádou pod vedením gen. Klapálka. 6. května 1945. V červnu 1945 vstoupil do skautu a účastnil se dvou skautských táborů. V roce 1950 byl skauting celostátně zrušen, majetek připadl Pionýru. Zdeněk do Pionýra nevstoupil. Vychodil gymnázium v Holešově, otec mu radil, aby se přihlásil na školu co nejdále, protože rodina neměla dobrý kádrový profil, hlásil se tedy na VŠE v Praze, kam byl přijat a kterou vystudoval. Po škole Zdeněk krátce pracoval v telekomunikacích, poté narukoval na vojnu. Sloužil v Lipníku nad Bečvou, kam posílali sportovce a starší ročníky, nebo ty, kteří kádrově nevyhovovali. Dopoledne měli pořadová cvičení a odpoledne trénink na stadionu. Po návratu z vojny mu kamarád pomohl najít práci na generálním ředitelství v ČKD Praha. Kolem roku 1972 nastoupil do Investisu, kde byl referentem organizace a řízení a v roce 1978 nastoupil do Technicko-ekonomického ústavu těžkého strojírenství (TES). Tam pracoval do roku 1990, poté začal podnikat.