František Pakandl

* 1943

  • „Nejlepší bylo, ale já už to na ně věděl, když jsem potřeboval něco na okrese nebo někde, tak jsem si vzal, když jsem byl špinavej, montérky ještě před vypráním. Tak jsem si vzal ty špinavý montérky na sebe a teď jsem šel na ten okres. A to bylo: vyšel nějakej: ‚Soudruhu, co si přejete? Soudruhu.‘ Jako pravý dělník. Pravý dělník. ‚Soudruhu, co si přejete?‘ A lítali okolo vás jako pošukové.“

  • „Bomby, co hodili na Vitanu, tak komunisti celou dobu vyprávěli, že to udělali Američani, že sem hodili ty bomby. Ale oni to byli Rusové. Ale já už jsem se to dozvěděl dávno, otec mi říkal, že děda, on bydlel tady, jak bylo místní hospodářství, jak je teďka truhlář Válek. Tam jsme byli. Tam bylo těch 129, tam prostě praděda, děda byli. Tam byla ta dílna strojní. Takže mu děda vyprávěl v tý době, co hodili ty bomby na tu Vitanu, na tu vrátnici. Tam byli lidi, tam se shromáždili lidi, protože jela nějaká kolona Němců a ti lidi se tam shromáždili a ti Rusáci letěli a hodili tam bombu. A zabilo to ty lidi. A děda starej vyprávěl, že to nebyli žádní Američani, ale že to byli Rusové, protože viděl červenou hvězdu na křídlech. Takže já jsem tohle věděl, už když jsem byl kluk, že to udělali Rusáci. No jo, ale řekněte to někomu v tý době, že to udělali Rusáci. Ale já už to věděl tenkrát. Protože mi říkal otec, že mu děda vyprávěl, že na ně koukal, slyšel rachot, protože letěli nízko, a že viděl hvězdy na křídlech červený.“

  • „Přijeli jsme do NDR nahoru na tu Rujánu, odtamtud jsme jeli do toho Trelleborgu do Švédska, auta jsme naložili, měli jsme. Ale než jsme tam přijeli, tak tři hodiny nás probírali ti východní Němci, normálně jezdili těma zrcadlama, do nádrže šťourali furt, svlékli nás pomalu do naha. No, to byla taková buzerace, to bylo hrozný… Prostě jsme přejeli do toho Trelleborgu, jeli jsme autama, já měl fiata v tý době italskýho, takový pěkný auto to bylo v tý době a jeli jsme nahoru. No, a tam Švédsko, Finsko, hranice, budka… Jsme tam přijeli, my byli vykulený… tam nikdo nebyl. No, tak jsme zastavili, koukali jsme… no, tak jsme jeli a byli jsme ve Finsku… Pak nám dělali naschvály, když jsme chtěli jet do Německa. Jeli jsme pro dědu, žena, kluk a já. A oni dali ženě příslib, klukovi a mně ne. A já řídil, žena neřídila. Úplně na palici, jo, to prostě nepochopíte. Tak jsme kluka nechali doma, oni ten příslib dali mně a pak jsme mohli jet.“

  • Full recordings
  • 1

    ZŠ Byšice, 24.04.2017

    (audio)
    duration: 01:39:19
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Každý se má spoléhat sám na sebe

František  Pakandl
František Pakandl
photo: ZŠ Byšice

František Pakandl se narodil 2. srpna 1943 ve středočeském Poříčí nad Sázavou. Přišel na svět uprostřed války do rodiny strojníků, automechaniků a závodníků. Na rodinnou tradici úspěšně navázal a dodnes je vášnivým sběratelem veteránských automobilů a motocyklů. Pakandlova autodílna byla v Byšicích založena před více než sto lety, ale v roce 1957 měl Františkův otec problémy s mělnickou Státní bezpečností, která mu živnost zrušila, zabavila stroje a převedla je do JZD, kde pak musel pracovat i pan Pakandl. Františkův starší bratr Karel, rovněž automechanik, byl označen za syna živnostníka a kvůli svému původu převelen k pomocným technickým praporům. Po roce 1989 František otcovu dílnu obnovil a dnes v řemesle i závodění pokračují synové Karel a František a také pamětníkovi vnuci.