„Přišel srpen a někde jsem řekl, že to je okupace nebo něco takového, už nevím jak. Někdo to na mě musel říct, buď z učitelů, nebo z pracovníků, nebo kdo — nevím. Tak jsem byl… Měl jsem štěstí, že jsem měl inspektora, který mě znal a poradil mi. Nejprve mi doporučil, ať jdu nazpátek do Soběchleb, to moc nepomohlo. Tak mě vyklidili na pět let na obecnou školu, na první až čtvrtý stupeň, do Bezuchova, jednotřídky. Ale na to vzpomínám nejvíc — tam jsem se naučil pracovat, učit a vážit si všeho.“
„Lynč jsem viděl. Počkejte, jak vám to mám popsat… Takže: jak je řeka Bečva, ta je kousek od místa, kde jsem bydlel, asi sto nebo dvě stě metrů. Tam, někdy po válce, v létě, kdy bylo velké vedro, utíkal Němec. Měl to být voják, nejspíš nějaký vyšší důstojník, a utíkal spolu s Němkou. Ano. Ona neuměla česky, to vím jistě, křičela německy. Našli je tam partyzáni nebo nějací ozbrojenci. Po válce totiž v té spínačce, v elektrárně, sídlili Rusové. My jako děti jsme se na ně chodili dívat, jak se koupali nazí, pamatuji si to. Vysvlékli se. Pamatuji si také ještě po válce jednoho ruského vojáka, Míšu. Byl to Mongol a kradl nám červené trenýrky — to si vybavuji dodnes. A k těm Němcům: ten voják se prý bránil, takže tam byl nejspíš zastřelen nějaký člověk. Tu Němku chytili. Vidím to dodnes — měla na sobě kožešinu, protože si s sebou nesla cenné věci. Přivázali ji nějakým povříslem nebo provazem a vedli ji přes vesnici. Byli to místní občané, nechci je jmenovat, dnes už nežijí. Bili ji bičem.“
„Vím, že byl na tom sjezdu a že to pro něj dopadlo špatně. Ve vlaku, kterým se vracel domů, seděl pravděpodobně nějaký informátor. Někdo se ho ptal, kde byl, a on odpověděl, že to, co se tam odehrálo, je hrůza a že to znamená konec demokracie. Následně přišlo udání. Byl zbaven funkce, kterou zastával na okresní úrovni, a zároveň přišel o své úřednické místo na dráze. Nakonec skončil jako zametač v přerovských strojírnách. Aby měl vyšší důchod, vyučil se později v Ostravě slévačem nebo nějakým takovým řemeslem.“
Eduard Pajdla přišel na svět 19. února 1937 v Dluhonicích, ve stavení s čp. 28, jako druhé ze tří dětí. Tatínek Jaroslav pocházel z Přerova, pracoval jako úředník na dráze, měl českoněmecké předky, někteří jeho příbuzní museli po roce 1945 do odsunu. Byl členem sociální demokracie a do roku 1948 místostarostou Přerova. Rodiče hospodařili na deseti hektarech pole, později vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD). Eduard Pajdla byl jako dítě svědkem lokálních válečných událostí a osvobození Dluhonic i poválečného lynčování Němců. Po roce 1948 byl otec kvůli kritice Komunistické strany Československa (KSČ) zbaven veřejné funkce, přišel i o zaměstnání drážního úředníka, pracoval pak jako metař v přerovských strojírnách. Eduard Pajdla vystudoval střední zemědělskou technickou školu v Přerově, obor pěstitel – chovatel, po maturitě nastoupil jako asistent v oboru genetiky a fyziologie rostlin do Výzkumného zelinářského ústavu ve Slavoníně. Při zaměstnání dálkově vystudoval Pedagogický institut v Olomouci a následně Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého. Stal se učitelem pro první stupeň. Učil na základních školách v Soběchlebech, později na základní optické škole v Přerově, odkud byl po roce 1968 odejit pro kritiku invaze vojsk Varšavské smlouvy. Po krátkém návratu do Soběchleb byl umístěn na pět let na jednotřídku v Bezuchově. Do KSČ nevstoupil. V roce 2025 žil v Dluhonicích, byl členem katolického sdružení Ackermann-Gemeinde, které se věnuje usmíření mezi Němci, Čechy, Slezany a Slováky.
