The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Edvard Outrata (* 1936)

Statistiku jsem si zamiloval. Ze všeho, co jsme se učili, byla nejvíce racionální

  • narozen 9. srpna 1936 v Brně

  • v letech 1939 až 1945 žil s rodiči v exilu ve Francii a Británii

  • otec Eduard Outrata byl za druhé světové války členem exilové československé vlády

  • mezi roky 1943 a 1945 byl žákem československé státní školy v Británii

  • po návratu v Praze dokončil základní vzdělání a studoval gymnázium

  • roku 1952 otec zatčen a tři roky vězněn

  • od roku 1954 do roku 1959 studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze

  • v roce 1959 nastoupil na dva roky na základní vojenskou službu

  • mezi roky 1961 a 1968 pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů

  • po sovětské invazi v roce 1968 odešel do Kanady

  • od roku 1969 do roku 1993 pracoval pro kanadský federální statistický úřad

  • do České republiky se vrátil v roce 1993

  • od roku 1993 do roku 1999 byl předsedou Českého statistického úřadu

  • mezi roky 2000 a 2006 byl senátorem

  • od roku 2006 je v důchodu

  • člen European Statistics Governance Advisory Board (2009–2015)

Neobvyklé dětství v britském exilu za druhé světové války i otcův rychlý pád z pozice prominentního ekonoma do stalinistického kriminálu – to byly okolnosti, které formovaly osobnost Edvarda Outraty. Zúročil je jako vysoký státní úředník v emigraci v Kanadě, jako předseda Českého statistického úřadu a později i jako politik. 

Narodil se 9. srpna 1936 v Brně jako nejstarší syn Eduarda a Emmy Outratových. Jeho matka, rozená Čepková, byla špičkovou tenistkou a roku 1935 reprezentovala Československo ve Wimbledonu. Otec byl obchodním a později generálním ředitelem brněnské Zbrojovky. 

Dvojí útěk do exilu

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava roku 1939 byla Zbrojovka z pohledu německých okupantů podnikem nejvyšší důležitosti, zbrojní průmysl hodlali zachovat a dále rozvíjet pro své potřeby. Eduarda Outratu ponechali ve funkci, což mu pomohlo uskutečnit jeho plán – dostat do zahraničí finance Zbrojovky i důležité odborníky a jejich know-how. „Jedinou alternativou bylo vyhodit to do luftu,“ říká Edvard Outrata. Do začátku války v září 1939 se mu skutečně podařilo převézt na Západ velkou část financí podniku, které později sloužily k financování zahraničního odboje. 

Za hranice odjela bez vědomí německých úřadů také jeho žena Emma a tehdy sotva tříletý syn Edvard. Usadili se nejprve ve Francii, na venkově nedaleko Paříže. Po německé okupaci Francie v červnu 1940 však bylo nutno zemi urychleně opustit a Outratovi, stejně jako další členové československého exilu, přes noc cestovali do přístavu v Bordeaux. Zde se měli nalodit na britskou obchodní loď. Posádka však odmítla vzít na palubu rozsáhlý archiv československého odboje, protože kvůli němu by museli odmítnout několik cestujících. „Bylo jasné, že archiv nesmí padnout do rukou Němcům. Nikdo však za to nechtěl převzít odpovědnost. Jediný, kdo k tomu sebral odvahu, byla manželka bývalého ministra vnitra Juraje Slávika. Nechala celý archiv přivézt na molo a tam ho vlastnoručně podpálila. Později během války se ministři exilové vlády rádi vymlouvali na to, že v archivu bylo něco, co by podpořilo jejich postoje či tvrzení,“ vypráví Edvard Outrata.  

Plavba do Británie, která by za běžných podmínek zabrala jen pár hodin, trvala celé tři dny. Loď vyplula hluboko do Atlantského oceánu a potom se velkým obloukem vracela přes Irsko do Liverpoolu. Nacisté se ji během cesty pokusili bombardovat, plavidlo naštěstí bylo vybaveno protiletadlovými děly a jedno nepřátelské letadlo se posádce podařilo sestřelit. 

Emma Outratová byla v té době těhotná a později v Británii zřejmě pod vlivem prožitého stresu potratila. 

Ve škole s Wintonovými dětmi

Přítomnost války byla v každodenním životě v Británii patrná na každém kroku. Outratovi žili v londýnské čtvrti Putney a rodiče během náletů nechtěli chodit do krytu, což by znamenalo přespávat ve stanici londýnského metra, a tak raději riskovali a zůstávali v bytě. Nebezpečí hrozilo i mimo nálety: „Stávalo se, že někdo našel na ulici plnicí pero, které při otevření vybuchlo,“ popisuje Edvard Outrata. Vzpomíná ale také na vlastenecké nadšení Britů, kteří i ve zdánlivě beznadějné situaci prokazovali velkou statečnost a disciplínu. Později se rodina přestěhovala do vesnice Headley. 

Otec Eduard Outrata byl v letech 1940–1941 ministrem financí exilové československé vlády. Tuto funkci získal podle slov pamětníka proto, že „seděl na balíku peněz“, tedy že zajistil financování odboje z peněz brněnské Zbrojovky. „Později, když vláda měla vlastní financování, se ho z této funkce snažili odstranit,“ konstatuje pamětník. Poté až do roku 1942 působil jako ministr pověřený agendou obchodu, průmyslu a živností, po celou dobu války byl pak členem Československého národního výboru. 

Školní docházku Edvard zahájil v britské venkovské dvojtřídce, která se od zvyklostí v českých školách v mnohém lišila. Děti sice trávily ve škole více hodin, ale nedostávaly žádné úkoly a veškeré učebnice i sešity si nechávaly ve škole, aby po zbytek dne mohly odpočívat. Po několika měsících rodiče Edvarda zapsali do Československé státní školy, internátního zařízení na severu Anglie. Kromě dětí československých exulantů ji navštěvovaly i židovské děti, které se do Británie dostaly díky záchranné intervenci Nicholase Wintona. 

Malý Edvard dojížděl do internátu sám vlakem, několik set kilometrů s několika přestupy. Více mu jako introvertovi ovšem vadil pospolitý život na internátu. „Příliš se mi v té škole nelíbilo, ale bral jsem to jako vlasteneckou povinnost,“ konstatuje. „Až později mi matka přiznala, že s otcem jen čekali na to, až řeknu, že se mi tam nelíbí, že by mě odtamtud okamžitě odhlásili.“ Díky vyučování podle československých osnov však později po návratu do vlasti bez problémů přestoupil do českých škol. 

Na konci druhé světové války se Edvardovi narodili dva sourozenci: sestra Lydie přišla na svět roku 1944 a bratr Jan krátce po návratu do Čech roku 1945. 

Kdo nenapovídal, byl fouňa a šprt

Otec Eduard Outrata odjel z Anglie v předstihu, aby se na Slovensku zúčastnil jednání o Košickém vládním programu. Emma Outratová s dětmi za ním měla odletět 21. června 1945 starým vojenským letadlem. Na palubu je však nepřijali, nebylo tam pro ně místo. Jak se vzápětí ukázalo, tato okolnost jim zachránila život: letadlo se totiž zřítilo a všichni na palubě zahynuli. Rodina odcestovala až druhý den a otec Eduard prožil několik děsivých hodin v domnění, že jeho žena s dětmi přišly o život. 

V létě roku 1945 se Outratovi usadili v Praze na Hradčanech. V září 1945 nastoupil devítiletý Edvard do čtvrté třídy a záhy pocítil rozdíl v nepsaných pravidlech dětského kolektivu v Británii a v Československu: „Například jsem se musel naučit ve třídě napovídat. Britská výchova mi říkala, že to je podvod, to se nedělá. Ale v Čechách to bylo obráceně, kdo nenapovídal, ten byl považován za fouňu a šprta. Takových věcí byla spousta, například jsem se musel naučit švindlovat s lístky na tramvaj, protože jinak bych byl před kluky za blbce. To bych také v Anglii nikdy neudělal. Byl jsem vychován vlastenecky a snažil jsem se vidět český národ v hezkém světle, ale tyhle věci jsem prožíval dosti rozporuplně.“ 

Kvůli častému střídání škol si podle svých slov nevybudoval pevná klukovská přátelství: dva roky strávil v obecné škole, jeden rok na akademickém gymnáziu a po Nejedlého školské reformě následovala další změna. Nakonec začal studovat na gymnáziu na Hládkově, dnes známém jako Gymnázium Jana Keplera. 

Politický vězeň na audienci u prezidenta

Jeho otec Eduard Outrata byl již v rámci Košického vládního programu pověřen vedením státního plánování. Stál v čele týmu, který sestavil plán pro takzvanou dvouletku (1947–1948), pracoval také na plánu pro první pětiletku. S politickým kurzem, který v té době směřoval stále více doleva, Eduard Outrata neměl problém: on sám byl v této době levicově orientovaný a po válce se stal členem KSČ. V čele Ústřední plánovací komise zůstal i po komunistickém puči v únoru 1948. 

Jeho pozice se začala otřásat teprve v roce 1949, kdy státní plánování bylo podřízeno sovětským metodám. Ministrem pro plánování se stal Jaromír Dolanský, který problematice nerozuměl, a Eduard Outrata byl jmenován jeho náměstkem. „Antonín Zápotocký, tehdejší předseda vlády, otci v té době nabízel, že může odejít, ale on chtěl pokračovat v práci.“ Politický tlak sílil, otce sledovala Státní bezpečnost a několik jeho spolupracovníků skončilo ve vězení. 

Roku 1952 byl Eduard Outrata zatčen a podroben brutálním výslechům. Podle slov svého syna vydržel dlouho odolávat a nenechal se donutit k přiznání, což nakonec vedlo k tomu, že nebyl souzen v inscenovaném procesu s lidmi, které pozatýkali společně s ním. V jeho prospěch zapůsobil i fakt, že jeho bývalý šéf Antonín Zápotocký – v té době již prezident republiky – si ho nechal z vězení přivézt na audienci. Dozorci ho zřejmě vnímali jako vězně, který má na nejvyšších místech jistou ochranu. 

V listopadu konečně došlo k procesu, Eduarda Outratu odsoudili k dvanácti letům vězení a převezli ho na Mírov. Brzy poté, v březnu 1955, byl propuštěn na půlroční zdravotní dovolenou. Den před propuštěním dozorci v jeho cele „omylem“ ponechali rozsudek, jehož znění před ním dříve tajili. Eduard Outrata, původním vzděláním právník, se ho přes noc naučil nazpaměť, doma ho synovi z hlavy nadiktoval a začal připravovat žádost o obnovu svého procesu. 

Když se blížil konec jeho půlroční zdravotní dovolené, opět ho přijal Antonín Zápotocký a nabídl mu prezidentskou amnestii. Eduard Outrata to odmítl, chtěl být očištěn v obnoveném procesu. Prezident mu dal na srozuměnou, že to je mimo jeho možnosti, a amnestoval Outratu i bez jeho souhlasu. Navíc mu nabídl větší částku peněz. „Otec řekl, že to v této situaci nemůže přijmout. Ale Zápotocký mu řekl, ať to vezme, protože zítra mohou být oni dva na opačných místech,“ vypráví Edvard Outrata. 

Po amnestii otec ještě krátce pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV a v roce 1958 zemřel na mozkovou mrtvici. Rehabilitován byl v roce 1963. 

Kybernetika bez nálepky „buržoazní pavědy“

Pohled Edvarda Outraty na komunistický režim se proměňoval pozvolna. Po otcově zatčení si uvědomoval, že je „něco v nepořádku“, ale k celkové změně postojů došel až za několik let. Přispěl k tomu i poslech vysílání BBC, které nebylo rušeno, a díky své znalosti angličtiny tak mohl získávat nezkreslené zprávy ze zahraničí. 

Navzdory otcovu věznění mohl pokračovat ve studiu. „Na gymnáziu mě několik týdnů nechali doma, ale potom mě vzali zpátky. Myslím, že za tím stálo několik statečných lidí, kteří byli v KSČ, ale věřili, že nadané děti by měly mít možnost studovat.“ 

Po maturitě roku 1955 byl přijat na obor ekonomika práce na Vysoké škole ekonomické – domnívá se, že v tom sehrál roli i poměrně malý zájem uchazečů. Studium bylo sice silně ideologicky zabarvené, výjimku však představovala katedra statistiky: „Statistiku jsem si zamiloval, protože ze všeho, co jsme se učili, byla nejracionálnější.“ Během studia přestoupil na obor národohospodářské plánování a roku 1959 školu úspěšně absolvoval s titulem inženýr ekonomie. 

Ještě předtím, roku 1958, krátce po smrti svého otce, se oženil se svou spolužačkou Janou, rozenou Veselou. Po vojenské službě měl nastoupit na umístěnku v podniku Karborundum v Benátkách nad Jizerou, z té se mu ale podařilo se vyvázat a místo toho našel uplatnění ve Výzkumném ústavu matematických strojů. 

VÚMS představoval v kontextu komunistického Československa mimořádně zajímavou instituci, která později, v době normalizace, proslula mimo jiné zaměstnáváním lidí nepohodlných režimu; pracovali tam například disidenti Jan Sokol, Václav Benda či Václav Trojan. Roku 1961, kdy sem nastoupil Edvard Outrata, se ústav zabýval vývojem jednoho z prvních samočinných počítačů EPOS 1, který nahradil předchozí model SAPO. Zároveň musel vzdorovat dobové představě komunistických ideologů, že kybernetika je „buržoazní pavěda“ (proto se také v názvu ústavu objevil výraz „matematické stroje“ a nikoli počítače). 

Úkolem Edvarda Outraty bylo tvořit programy pro ekonomické uplatnění počítačů. „Největším problémem v té době byla nespolehlivost tuzemských součástek, takže zakladatel ústavu Antonín Svoboda a jeho tým vyvinuli samoopravné algoritmy, které dokázaly jejich selhání obcházet.“

V hledáčku kontrarozvědky

Edvard Outrata v rámci své práce ve VÚMS navazoval styky se západními podniky vyrábějícími počítačovou techniku. Jedním z nich byla i britská firma Elliot, jejíž zástupci přijížděli na obchodní cesty do Československa. Právě skrze tuto činnost se Edvard Outrata dostal do hledáčku II. správy ministerstva vnitra, tedy kontrarozvědky, která projevila zájem získat ho jako spolupracovníka. „Ing. Outrata se jeví jako výhodný typ pro naše zájmy, jak z hlediska kvalifikace, tak i značných možností, které jsou velmi konkrétní a reálné,“ píše se ve svazku s krycím názvem Elliot (Archiv bezpečnostních složek, svazek arch. č. AS-12469 I. S). 

Pracovník kontrarozvědky se s Edvardem Outratou podle záznamů dochovaných v Archivu bezpečnostních složek sešel dvakrát a ve své zprávě ho hodnotil jako velmi inteligentního, společenského a schopného člověka, který je otevřen případné spolupráci. „Touží být angažován v zahraničí, konkrétně participovat na uvedeném projektu, a je zřejmě ochoten pro to v náš prospěch něco udělat,“ uvádí po první schůzce 19. ledna 1967 (Archiv bezpečnostních složek, svazek arch. č. AS-12469 I. S, str. 15). Po druhé schůzce o měsíc později ve zprávě uvedl: „ELLIOT projevil vděčnost za příznivý postoj k jeho zamýšlenému dlouhodobému angažmá v zahraničí, jak o tom referoval na první schůzce.“ A o něco dále: „ELLIOT se zatím jeví jako možný typ k budoucímu zpravodajskému využití.“ (Archiv bezpečnostních složek, svazek arch. č. AS-12469 I. S, str. 17 a 18) Záznamy o případných dalších schůzkách již svazek neobsahuje. Během rozhovoru s Pamětí národa roku 2022 pamětník nebyl s těmito skutečnostmi konfrontován a jeho vyjádření nemáme k dispozici.

Přes Rakousko do Kanady

Roku 1968 se Edvard Outrata zapojil do dění pražského jara jako nový člen Československé strany socialistické, kterou chtěl proměnit v nástroj budoucí politické plurality: „Myslel jsem, že jedna z těch menších stran, které do té doby kolaborovaly s komunisty, by se měla nějak otočit, protože zakládat novou stranu bylo daleko obtížnější.“

V období stoupajícího napětí v létě 1968 předvídal, že by mohlo dojít k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, a když koncem července odjížděl na služební cestu do britského Manchesteru, domluvili si s manželkou další postup pro případ, že by k tomu došlo během jeho nepřítomnosti. „Pokusila by se dostat za hranice a připojit se ke mně. Kdyby se jí to nepodařilo, vrátil bych se.“ Jejich situace byla ulehčena tím, co bylo jinak v jejich životě spíše tíživou okolností: ze zdravotních důvodů nemohli mít děti. 

Vpád, kterého se obávali, nastal až za tři týdny. Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zastihla Edvarda Outratu v zaměstnání. Ihned odjel domů do Prahy na Zahradní Město, kde s manželkou sbalili vše potřebné na cestu. Domnívali se, že hranice zůstanou otevřené nanejvýš čtyři dny, jako tomu bylo v době potlačení maďarského povstání roku 1956. Druhý den se Edvard Outrata rozloučil s matkou a nabídl jí, že ji případně vezmou s sebou. Když odmítla, vydali se na cestu do Rakouska. Od hranic se museli ještě vrátit kvůli chybějící výjezdní doložce, vzápětí ale odcestovali již nadobro. 

Edvard Outrata se domníval, že se svou kvalifikací i rodinnou historií snadno získá azyl ve Velké Británii. K tomu ale nedošlo: na britské ambasádě se dozvěděl, že Británie přijímá jen uprchlíky se „zvláštním vztahem“ k zemi, což mohli být například bývalí příslušníci československých jednotek v britské armádě, na něj se ale tato definice nevztahovala. Zamířil tedy na kanadské velvyslanectví, kde získal velmi snadno vstupní vízum i kontakt do budoucího zaměstnání. „V Kanadě byla tehdy mimořádná situace, federální vláda začala zavádět počítače do státní správy, takže jim chybělo mnoho odborníků a po celém světě organizovali nábor.“ Již za několik dnů tedy mohli odcestovat do Ottawy. 

Kanadským státním úředníkem

Kanada v té době udělila počítačovým odborníkům výjimku a umožnila jim pracovat na státních úřadech, přestože ještě neměli kanadské občanství. Edvard Outrata, který zpočátku pracoval v soukromé výpočetní firmě, tak brzy našel místo na federálním statistickém úřadu – Statistics Canada. Zde začínal jako programátor a analytik, ale postupně se dostal na místa s větší odpovědností a nakonec v 80. letech řídil celé počítačové centrum tohoto úřadu. Podle jeho slov tu pracovali lidé z celého světa, mnoho Indů, ale také Britů z nižších společenských vrstev a z méně atraktivních regionů Anglie, kteří v tradičně kastovní britské společnosti neměli šanci prorazit. 

Outratovi se stýkali také s československými emigranty, vnímali ale napětí mezi různými generacemi exilu. „Lidé, kteří sem odešli po komunistickém převzetí moci roku 1948, byli většinou právníci, politici a podobně. Kanada v té době měla přísná pravidla pro nové imigranty. Každý musel dva roky manuálně pracovat na stanoveném místě. Všichni tihle lidé se během let postupně vypracovávali. Kdežto my jsme přišli a hned jsme brali dvakrát tolik co oni. To bylo opravdu příšerné a narušovalo to naše vztahy,“ vysvětluje Edvard Outrata a dodává, že on a jeho žena se cítili nejlépe mezi přáteli z Británie. 

I v Kanadě byl Edvard Outrata určitou dobu pod dohledem československých tajných služeb, tentokrát ale zřejmě nevědomky. Jeden z agentů ho pod záminkou společenských styků navštívil doma na jaře 1969 a ve zprávě o tom referuje: „Nechal jsem se jimi hostit proto, že jsem chtěl tohoto využít k zajištění dalšího styku s nimi. Uvažoval jsem tak, že jestliže spolu vypijeme láhev whisky, bude přirozené, když jim nabídnu oplatu. Zajištění dalšího styku vyřešili oni zcela přirozeně tak, že mi při rozhovoru zapůjčili knížku, takže mám důvod se s nimi opět sejít.“ (Archiv bezpečnostních složek, svazek arch. č. AS-12469 I. S, str. 28) Poslední schůzka se uskutečnila 9. července 1969, pak byl styk ukončen pro předčasné stažení dotyčného agenta. 

Po dobu své emigrace udržoval Edvard Outrata korespondenční kontakty s matkou i se sourozenci. S matkou se roku 1972 dokonce mohl sejít v Londýně, protože vycestování důchodců na Západ komunistický režim příliš nebránil. 

Přišlo to rychleji, než jsme čekali

Koncem osmdesátých let Edvard Outrata vnímal postupný rozklad sovětského impéria, stejně jako obyvatelé Československa však neočekával, že pád vlády komunistů nastane během pouhých několika dnů. „Měl jsem pocit, že u nás je ten režim nějaký zarytější. Ekonomické problémy u nás nebyly tak vážné jako v Polsku nebo v Maďarsku. Ale najednou vidím v televizi davy na Letenské pláni. Takhle rychle jsme to nečekali.“ 

Sehnat letenku do Prahy v té době bylo nemožné, Outratovi však v té době již měli naplánovanou vánoční cestu na Baleáry ve Středozemním moři. Z letadla tedy vystoupili již v Amsterdamu, pronajali si automobil a rozjeli se do Prahy. Když Edvard Outrata po letech poprvé zatelefonoval bratrovi, měl pocit, že ze sluchátka slyší svůj vlastní hlas. 

Natrvalo se do Československa přesunul roku 1993. Jeho žena zde zakotvila již o rok dříve, protože se snažila dosáhnout restituce rodinné firmy – železářství U Rotta na pražském Starém Městě. Edvard Outrata cítil, že ve svém zaměstnání v Kanadě již dosáhl nejvyšších možných met, a nyní zaměřil svou pozornost na Českou republiku. Domníval se, že jeho bohaté zkušenosti z práce pro kanadskou vládu by mohly být užitečné při reorganizaci státní správy. Podle svých slov se však setkal s nezájmem, zejména ze strany tehdejšího premiéra Václava Klause, který se domníval, že úředníci by měli být pouhými nástroji vládních rozhodnutí: „On neviděl nutnost nezávislosti státní správy.“ 

Nakonec se ale uplatnil jako předseda Českého statistického úřadu, kde zavedl nové metody zajišťující jeho nezávislost: „Klasický případ je, kdy máme publikovat citlivá data. Každý si myslí, že je třeba publikovat je ve chvíli, kdy je máme k dispozici. Ale co když to vyjde na den před volbami? Nebo na dva dny po volbách? Pak bychom mohli být obviněni z manipulace. Jak se tomu vyhnout? Je to jednoduché: stačí rok předem oznámit datum, kdy budou výsledky publikovány, a pak je zveřejnit přesně v tento den.“ 

Edvard Outrata opustil ČSÚ roku 1999 a v následujícím roce byl zvolen senátorem za Unii svobody v rámci čtyřkoalice. Byl spoluzakladatelem senátorského Klubu otevřené demokracie a v letech 2004–2006 působil jako jeden z místopředsedů Senátu.

„Nejpodstatnější je v životě dělat to, o čem je člověk skutečně přesvědčen, že to má v daném okamžiku udělat,“ zamýšlí se závěrem Edvard Outrata. „Kompromisy jsou důležitá a dobrá věc, pokud jde o názory a přístupy, ale člověk by neměl dělat kompromisy s vlastní ctí a svědomím.“ 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV