The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Edvard Outrata (* 1936)

• narozen 9. srpna 1936 v Brně

• v letech 1939 až 1945 žil s rodiči v exilu ve Francii a Británii

• otec Eduard Outrata byl za druhé světové války členem exilové československé vlády

• mezi roky 1943 a 1945 byl žákem československé státní školy v Británii

• po návratu v Praze dokončil základní vzdělání a studoval gymnázium

• roku 1952 otec zatčen a tři roky vězněn

• od roku 1954 do roku 1959 studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze

• v roce 1959 nastoupil na dva roky na základní vojenskou službu

• mezi roky 1961 a 1968 pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů

• po sovětské invazi v roce 1968 odešel do Kanady

• od roku 1969 do roku 1993 pracoval pro kanadský federální statistický úřad

• do České republiky se vrátil v roce 1993

• od roku 1993 do roku 1999 byl předsedou Českého statistického úřadu

• mezi roky 2000 a 2006 byl senátorem

• od roku 2006 je v důchodu

• člen European Statistics Governance Advisory Board (2009–2015)

Osud Edvarda Outraty, zejména v době jeho mládí, je těsně spjat s osudem jeho otce Eduarda. V době první republiky se jednalo o muže velice vlivného, který se pomocí svých schopností a pracovitosti dostal do nejvyšších pater českého podnikatelského světa a později i do vysoké politiky. V listopadu 1939 v Paříži spoluzakládal Československý národní výbor, v letech 1940 až 1941 působil v londýnské exilové vládě jako ministr financí a v letech 1941 až 1942 jako státní ministr pověřený řízením ministerstva obchodu, průmyslu a živností. V letech 1940 až 1945 byl členem státní rady v Londýně.  

Druhá světová válka však vnesla do života rodiny Outratových velké změny, mnohá nebezpečí a nutnost odejít do zahraničí. V této atmosféře malý Edvard vyrůstal a v jeho vzpomínkách zůstávají drobné útržky z období vynuceného exilu. 

Narození

Edvard Outrata se narodil 9. srpna 1936 v Brně do rodiny Eduarda a Emmy Outratových. Maminka se v mládí intenzivně věnovala sportu, a dokonce reprezentovala naši republiku na tenisovém Wimbledonu v roce 1935, kdy prohrála až v osmifinále. Otec Eduard se narodil v Čáslavi, kde vystudoval gymnázium, v Praze absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a Vysokou školu obchodní. V letech 1936 až 1939 působil jako generální ředitel Zbrojovky Brno-Zábrdovice a pro financování zahraničního odboje zajistil z mateřské brněnské Zbrojovky značné finanční prostředky. „90 % zahraničního odboje ve Francii bylo financováno z peněz Zbrojovky.“ To umožnila zejména situace, kdy německá okupační správa po obsazení republiky neodvolala vedení závodu. „Němcům šlo o to, aby zachovali všechny kontakty, které Zbrojovka měla. Šlo jim o to, aby všechny tyto kontakty převzali. Vyřešili to moudře, neudělali vůbec žádné personální změny. Byznys měl pokračovat dál.“

Odchod do bezpečí

Vraťme se však do období těsně po okupaci Československa, do roku 1939. Otci se podařilo podplatit úředníka gestapa a získal potřebná víza. „Otec argumentoval tím, že matka je tak zkažená, že nemůže žít bez svých pravidelných dovolených na italských plážích,“ vypráví pamětník. Matka s malým Edvardem, kterému byly v té době tři roky, odjela z protektorátu Čechy a Morava nejprve přes Drážďany a Švýcarsko do Itálie a následně do Londýna.    

Otec zatím doma předstíral spolupráci s Němci, a odejel na jednu ze služebních cest do Anglie, aby se mohl setkat se svou rodinou. Pak se chtěl ještě jednou vrátit do protektorátu. Matce se však náhle zhoršil zdravotní stav. Byla hospitalizována v nemocnici a prodělala samovolný potrat. Eduard Outrata v tu chvíli netušil, že jeho úmysl opustit protektorát byl prozrazen a že mu hrozí velké nebezpečí. Zpráva z nemocnice o stavu jeho ženy ho na hranicích Belgie přiměla k návratu do Anglie. „Toto mu bezesporu zachránilo život.“

Co mne nezabije, to mne posílí

Zahraniční odboj se začal organizovat ve Francii, a tak se rodina z Anglie odstěhovala do jedné vesnice na západ od Paříže. Edvardovi byly v té době tři roky a vzpomíná si, jak se ztratil matce na pláži v Normandii. „Hledali mě asi hodinu, pak mě našli s nějakou malou holčičkou, které jsem něco důrazně vykládal a ona na mě koukala velkýma očima.“ Ve Francii malý Edvard těžce onemocněl. „Dostal jsem pět různých těžkých nemocí najednou, vypadalo to, že umřu. Měl jsem zároveň záškrt, zápal plic, zánět středního ucha na obou stranách a bronchitidu. V jednu chvíli jsem měl 41 stupňů. Tehdy nebyla antibiotika a nikdo mi nemohl pomoci. Chodilo k nám pět doktorů specialistů a ti dávali protichůdné příkazy. Jeden trval na teplém zábalu, druhý na studeném zábalu. Od té doby mám velkou výhodu, že mám v důsledku toho vynikající imunitní systém.“

Němci začali obsazovat Francii a rodina se spěšně stěhovala zpět do Anglie. „Nalodili jsme se v přístavu Bordeaux na jednu z lodí, a abychom se dostali z dosahu německých letadel, museli jsme jet hlouběji do Atlantiku. Kapitánovi se dokonce podařilo sestřelit jedno z letadel, která nás pronásledovala. Dále jsme pluli obchvatem do Irska, a pokud se nemýlím, přistáli jsme v Liverpoolu. Celkem nám ta cesta z Francie do Anglie trvala tři dny.“ Malý Edvard si na lodi krátil dlouhou chvíli tím, že vykládal pasiáns a pozoroval letadla na obloze.

Recept na lístkový systém – chov králíků

Po příjezdu do Londýna se rodina ubytovala ve čtvrti Putney, kde se jí se vší vervou dotkla válka. „Za nejhoršího bombardování rodiče odmítali jít do krytu. Prostředí tam totiž bylo příšerné, znamenalo to sestoupit do podzemní dráhy a přespávat tam. Místo toho hráli se strýcem karty.“

Po bitvě o Anglii se rodina přestěhovala do pronajaté vily na jihu Anglie do vesnice Headley, kde Edvard nastoupil v pěti letech do školy. Zajímavostí je, že doma se nesměli žáci učit a sešity s učebnicemi nechávali ve škole. V pátek odpoledne se sportovalo, většinou se hrál kriket. „Zde jsem měl spoustu přátel a měl jsem tam i vážnější známost, když už mi bylo těch pět nebo šest.“ Jídlo bylo tehdy na lístky, a tak se hledaly různé možnosti. „Máti to vyřešila tím, že pořídila králíky.“ Headley leželo na letecké trase do Londýna, a tak byl Edvard často svědkem přeletu nejenom letadel, ale i německých raket V1 a V2.

Samostatný školák

Po absolvování dvoutřídky nastoupil na sever Anglie do Walesu do československé státní školy v Anglii, kde byly soustředěny zejména takzvané Wintonovy děti, jak se později dozvěděl. Byla to vlastně obecná škola, s ubytováním na internátu, za rodiči dojížděl jenom na prázdniny. 

„Máti mne dovezla autem asi dvě míle na místní lokálku a tam mne posadila do vlaku. Tím jsem odjel do Londýna, tam jsem vylezl z vlaku a slezl jsem do podzemky. Na konečné stanici jsem zase vylezl, našel jsem si vlak, vlezl jsem do rychlíku, jel jsem asi pět hodin, pak jsem vystoupil, našel jsem si lokálku, tou jsem jel asi hodinu, pak jsem vystoupil, mašíroval jsem asi míli a na internátu jsem nahlásil příchod. Takto jsem jezdil sám. Uprostřed války, sedmiletý kluk. Dnes by rodiče asi zavřeli, tehdy to ovšem bylo normální,“ vypráví.

„Jako malé dítě jsem byl velice vzteklý. Chtěl jsem být spíše sám a neměl jsem rád, když si lidé vymýšleli, jak mne zabavit. Později jsem se dočetl, že to souvisí s mým astrologickým znamením, že lidé narození ve znamení Lva nenávidí status dítěte, že jsou strašně neradi dětmi. A to mohu za sebe potvrdit. Chtěl jsem být dospělý a nést zodpovědnost a vadilo mi, že se mi v tom brání.“

Skončila válka a v červnu 1945 se Edvard dozvěděl, že se bude rodina vracet do osvobozeného Československa. To se ale nesmělo říci před ostatními spolužáky. V Anglii se úzkostlivě dbalo na to, aby si děti mezi sebou nezáviděly. „V situaci, kdy pro mne přijelo ke škole auto s rodiči, jsem se musel nejprve odloučit od svých kamarádů a pak teprve nastoupit do auta. Nikdy se nedostat do situace, že mám nějakou výhodu proti ostatním. To samé bylo s pomeranči, které jsem nikdy nedostal do školy.“

Návrat do Československa

Otec odjel do vlasti v předstihu, aby se účastnil jednání o Košickém vládním programu. Rodina za ním měla odletět 21. června 1945 starým vojenským letadlem. Kvůli komplikacím se ale let o jeden den opozdil. Letěli tedy jiným letadlem, což otec netušil. První letadlo se zřítilo a Eduard Outrata byl přesvědčen, že rodina zahynula. Druhý den se všichni šťastně shledali.

„Po návratu ale pro mne nastala snad nejhorší doba. Byl jsem zvyklý na jiné prostředí a jiné chování lidí. Jiný vztah k tomu, co se dělá a co se nedělá. V Anglii se například nikdy ve škole nenapovídalo, to byl švindl. Kdežto tady to byla naprostá povinnost. Musel jsem změnit celý svůj morální systém. Na toto mne nikdo nepřipravil.“  

Únor 1948

Otec zastával i po únoru 1948 ve státní správě významné politické funkce, ale dostával se do čím dál většího politického tlaku, zejména ze strany komunistických ekonomů. Potýkal se s problémy v práci. „Měl pocit, že mu házejí klacky pod nohy, estébáci za ním jezdili automobilem, když jsme šli na procházku, tak šli viditelně za námi.“ Odolával až do roku 1952, kdy byl zatčen. V bytě Outratových proběhla domovní prohlídka. „Za nebezpečný doličný předmět považovali estébáci knihu Německý průvodce Sovětským svazem, kterou si otec kdysi v SSSR zakoupil.“ Rodina zůstala sama bez otce.

Byly to těžké časy. Matka v té době pracovala jako zednice a její příjmy nestačily pokrýt všechny výdaje na bydlení a na potřeby rodiny. „Setkali jsme se s dosti velkou slušností lidí na nižší úrovni. Nejprve mne poslali ze školy domů, asi mne chtěli vyhodit. Ale nakonec mne překvapivě na škole nechali. Kupodivu se mne zastaly dvě učitelky, horlivé komunistky. Také spolužáci byli velice solidní a slušně se ke mně chovali.“  

Otec zůstal nezlomen

Po zatčení byl otec podroben intenzivním výslechům. „Vystřídaly se na něm čtyři party vyšetřovatelů, ale zůstal nezlomen a nic jim nepodepsal. Byl to silný charakter.“ Vyšetřovatelům se ho nepodařilo zařadit do Slánského procesu, kde měl hrát roli kapitalisty-vykořisťovatele. Zařazen byl do následného procesu, který byl veden proti skupině ekonomů. V době otcova věznění zemřeli Stalin s Gottwaldem a prezidentem se stal Zápotocký. „Ten si otce pozval z vězení a nechal si od něho povídat, jaké tam jsou poměry. Otec ani nevěděl, že je Zápotocký prezidentem a oslovoval ho jako pane předsedo vlády.“

Po návratu do vězení se dozorci k němu začali chovat slušněji, byla to pro ně neobvyklá situace. Po prodělaném srdečním infarktu a pobytu ve vojenské nemocnici se vrátil za mříže. V listopadu 1954 proběhl soud, kdy byl odsouzen na 12 let, ke ztrátě čestných práv občanských, ke kterým patřilo užívání akademických titulů. U soudu se choval statečně, vše popřel a žádal o obnovení procesu. Převezen byl na Mírov, kde ho byla matka jednou či dvakrát navštívit. „Jednou se objevil doma na půlroční zdravotní dovolené, bylo to v březnu 1955. Vyspal se, posadil mne ke stroji a nadiktoval mi zpaměti celý svůj 28stránkový rozsudek. Okamžitě začal pracovat na obnově svého procesu.“ 

V roce 1956 byl otec ze zdravotních důvodů propuštěn, v červnu 1958 při záchvatu mrtvice zemřel. Rehabilitován byl v roce 1963.

Edvard dokončil studium na gymnáziu a v roce 1955 se přihlásil na Vysokou školu ekonomickou v Praze, na obor ekonomika práce. Zde se seznámil se svou budoucí ženou Janou a ještě v době studií v září 1958 (tedy až po smrti otce) byla svatba. V roce 1959 úspěšně ukončil studium na vysoké škole a na takzvanou umístěnku nastoupil do podniku Karborundum v Benátkách nad Jizerou. Bylo to krátce před nastoupením do základní vojenské služby. Tu absolvoval v letech 1959 až 1961. Rodinné začátky nebyly jednoduché. „Dřeli jsme bídu, museli jsme dávat ona i já kondice. V době vojny za mnou jezdila až na Slovensko, kde jsem byl u kanonýrů a střílel jsem houfnicí.“

Seznámení s počítačem

Po návratu z vojny nastoupil do Výzkumného ústavu matematických strojů, který založil Ing. Svoboda. „Ten za války pracoval na vývoji elektronických zbraní a byl u zrodu počítačů. Vrátil se z Ameriky s tím, že u nás vytvoří počítačovou základnu a že se staneme počítačovou velmocí. Málo lidí ví, že se u nás v roce 1957 postavil první počítač na kontinentu Evropy.“ Edvard zde pracoval jako vývojář na základním softwaru. Získal tak praxi pro svou pozdější práci v oboru statistiky.

S manželkou se jim v té době začalo dařit, koupili si byt a mohli vycestovat do Francie. Už od maďarských událostí v roce 1956 poslouchal Edvard nerušené vysílání BBC v angličtině. „V té době jsem si udělal jasný obrázek toho, co je to komunismus. I když jsem měl několik příležitostí, do ciziny jsem nechtěl odejít,“ říká.

Rok 1968, napětí stoupalo

„V roce 1968 jsem měl správný pocit, že demokratizace nemůže nastat, protože ohrožuje Sovětský svaz.“ V dubnu 1968 Rusové rozestavili na celou trasu podél trati od naší hranice do Drážďan tanky, aby dali našim představitelům, kteří jeli na konferenci, najevo, co si myslí o diskusích kolem demokratizace společnosti. V té době vstoupil Edvard do socialistické strany a snažil se o její přetvoření do nové podoby, nezávislé na politice Komunistické strany Československa. Napětí ve společnosti stoupalo a to ho vedlo k dohodě s manželkou, jak má ona postupovat, pokud dojde ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Okupace, k níž došlo 21. srpna 1968, ho zastihla při ranní směně a odchodu z práce. Rychle se přesunul domů na Zahradní Město, kde s manželkou spěšně sbalili vše potřebné na cestu. „Byl jsem přesvědčený, že hranice musíme překročit do čtyřech dnů podle maďarského vzoru. Jejich hranice byla zavřena čtvrtý den po invazi.“ 

Odjeli do Rakouska, pod záminkou, že jedou navštívit nemocnou tetu. Dostali víza na 30 dnů a snažili se odcestovat do Anglie. Nedošlo ale k dohodě s pracovnicí na konzulátu a byla jim nabídnuta možnost odcestovat do Kanady, Austrálie nebo Jihoafrické republiky. Volba padla na Kanadu. „Ještě než jsem odletěl z Rakouska, tak jsem měl nabídku na pracovní místo v Ottawě.“ Kanadská vláda totiž v té době sháněla počítačové odborníky, kterých měla nedostatek. „Na vídeňském letišti se s námi loučil kanadský velvyslanec, který byl před tím v Československu. Bylo to velice dojemné.“

Život v Kanadě

V Kanadě na letišti je přivítaly dámy v krojích z krajanského spolku s chlebem a se solí. Další lidé jim říkali, že na ně už čekají „basy“. Pro Edvarda ale slovo „basy“ znamenalo úplně něco jiného než autobusy. Vše proběhlo velice rychle. Po přesunu do Ottawy již druhý den nastoupil do firmy, která ho zaměstnala. Bylo mu 32 let a začal nový život.

V Kanadě se postupně vypracoval až do pozice generálního ředitele ve federálním statistickém úřadu. Jak sám říká, za všemi jeho úspěchy je většinou jeho žena Jana, která stojí po jeho boku bezmála 60 let. V Kanadě měl možnost detailně poznat, jakým způsobem funguje státní správa. „Pokud chce někdo v Kanadě dělat politickou kariéru, nezvolí si před tím rozhodně statistický úřad. To nikam nevede. V Kanadě je velký rozdíl mezi politikem a státním úředníkem. I proto tam systém státní služby funguje velice dobře.“ Po dobu svého pobytu v Kanadě měl možnost setkat se s mnoha osobnostmi veřejného života. „Dojemná byla pro mne první návštěva Václava Havla v USA a Kanadě v únoru 1990.“  

Návrat

Jeho znalosti využila naše republika po návratu v roce 1993, když se stal předsedou Českého statistického úřadu. V této funkci setrval až do roku 1999. Jeho velkým přáním bylo podílet se na reorganizaci státní správy, ale k tomuto důležitému kroku nebyla politická vůle. V prvních svobodných volbách nevolil, necítil právo být voličem, když ve své vlasti dlouhé roky nežil. „Mně se nelíbí skutečnost, že se rozšířilo volební právo na všechny lidi, kteří nežijí v této zemi. Kdo se nemíní vrátit v průběhu této doby, neměl by volit.“  

Po šesti letech práce s českými statistickými čísly odešel v roce 1999. „Myslel jsem, že nebudu dělat nic. Ale byla to doba čtyřkoalice a já jsem se přihlásil k Unii svobody, že si na poslední etapu svého života zkusím politiku.“ V roce 2000 byl ve druhém kole zvolen do Senátu, kde se stal předsedou Klubu otevřené demokracie a v letech 2004–2006 byl místopředsedou Senátu. „To je taková zatrachtilá funkce. Chodíte klást věnce, zastupujete předsedu, ale nemáte velkou zodpovědnost.“

A jak hodnotí Edvard Outrata období po roce 1989 do současnosti? „Myslím si, že je to fenomenální úspěch. V tom se liším od spousty našich lidí a je mi to líto. Udrželi jsme to hlavní, totiž svobodu, a dokonce opravdu fungující demokratický systém. Začíná nám ale docházet dech s doháněním Západu, což je špatně.“