„Trošku byl problém mezi generacemi exulantů. Nebo odešedších, protože ne všichni byli exulanti. Lidi, kteří odcházeli po komunistickém převzetí moci, po čtyřicátém osmém roce, většinou nebyli technici, nýbrž právníci, politici a podobně. A navíc v téhle době Kanada měla přísná pravidla pro nové imigranty, která byly navržená podle vzoru chudého Poláka nebo Itala. Každý, kdo přišel, musel dva roky pracovat manuálně a bylo stanoveno, kde to má být. A postupně takhle se vypracovávali. A Kanaďané si neuvědomovali, že tímhletím vlastně ztrácejí výhodu té imigrace, protože oni mají využívat znalosti těch lidí. Ale na druhé straně taky, co je platný český právník v Kanadě, že ano. Takže ono to šlo takhle na obě strany. No a všichni tihle lidi nás tam velice hezky přijímali. Ohromný candrbál se dělal kolem toho, jak jsme přijeli. No ale pak to všechno zkyslo, hlavně na tom, že zatímco oni se postupně probojovali, a teď po těch dlouhých letech už konečně měli ten svůj domeček a nějaký příjem, my jsme přišli a brali jsme dvakrát tolik co oni. A to opravdu bylo příšerné. Takže to ty vztahy narušovalo. A mně bylo nejlíp s těmi Angličany, protože ti byli ve stejný situaci jako my.“
„Nakonec si [Eduard Outrata, otec pamětníka] odseděl 1952–1955, čili tři roky. Odsouzen byl na dvanáct let v tom roce 1954. Vrátil se tedy [na půlroční zdravotní dovolenou] a měl jít zpátky, po tom půlroce. Když dobíhal ten půlrok, tak se doptal v prezidentské kanceláři u Zápotockého, který býval jeho šéfem v tom v osmačtyřicátém, jestli se tedy má vracet [do vězení], nebo ne. Vzkázali mu, aby se nevracel. Takže zůstal doma v nemožné situaci a potom ho Zápotocký přijal. Tohle je historka, která asi není nikde zaznamenaná, já ji znám jenom ústně. Zápotocký ho přijal a nabídl mu prezidentskou amnestii. Otec to odmítl, že trvá na obnově procesu. Který jsme mezitím začali připravovat. To byla taky krásná věc. Poslední den, než otce pustili na tu zdravotní dovolenou, tak jakoby ,zapomněli‘ v jeho cele rozsudek, který jinak před ním tajili. Takže on se to za tu noc naučil nazpaměť. Když přijel domů, tak jsme se přivítali, samozřejmě. On pak spal, ráno vstal, posadil mě k psacímu stroji a nadiktoval mi z hlavy celých dvanáct stránek rozsudku. Začal pracovat na obnově procesu. On byl právník původním vzděláním. Takže on chtěl obnovu procesu a v srpnu 1955 jsme asi na dvanáct různých adres poslali žádost. Zápotocký mu řekl, že to nemůže zařídit, ale na druhé straně nemusí mít jeho povolení k tomu, aby ho amnestoval. No a na rozchodnou mu nabídl větší částku peněz. A otec říkal, že to nemůže přijmout, v týhle situaci. A Zápotocký mu řekl, ať to vezme, protože zítra mohou oni dva být na opačných místech. Tak s tím to prý otec vzal.“
„Na začátku otec podplatil gestapáka, který měl na starosti vydávání durchlasscheinů, což byla v podstatě výjezdní doložka. To potom tady u nás komunisti také zavedli. Ten matce a mně vystavil durchlasschein, to povolení k výjezdu, aniž by ho zapsal do jejich papírů. Čili máti mohla se mnou odjet a Němci o tom vlastně nevěděli. Okamžitě jsme odjeli. Otec prý argumentoval tím, že matka je tak zkažená, že nemůže žít bez své pravidelné dovolené na italských plážích. Ať to bylo jakkoliv, tak to bylo v podstatě podplacené.“
„Jenomže teď přišel problém s archivem. Za ten rok a kus národní výbor (ve Francii – pozn. ed.) dal dohromady pěkný dlouhý archiv a ten nesměl padnout do rukou Němcům. Kapitán lodi naprosto odmítl vzít cokoliv jiného než lidi a jejich bezprostřední zavazadla. Ne nějaké archivy. Furt se handrkovali a pořád domlouvali, kapitán stál na svém a bylo jasné, že to nepůjde. Je zajímavé, naši představitelé nebyli schopni tuto situaci řešit. Vyřešila to nakonec za všechny manželka ministra Slávika, dlouhou dobu byl ministr vnitra. To byla dáma od rány a ta, když tam mužští běhali, tak převzala velení, nařídila přivézt archiv na molo. Tak na molo nandali celý archiv, ona vzala sirky a podpálila archiv.“
„Strýc chtěl vědět, co se děje, slyšet ty bomby, jak padají. Kdežto můj otec o tom chtěl nevědět. Tak nakonec zavřeli všechno, aby nebylo nic slyšet, ale strýc si aspoň pověsil teploměr na okno. Takže když ta bomba padla, tak se zachvěl teploměr a takhle to viděli. A pak to jednou bouchlo velice blízko a každý reagoval, jak mohl. Matka běžela ke mně, já jsem spal ve vedlejším pokoji, strýc se zvedl a také někam běžel, ačkoliv neměl kam. Zapasovali se do dveří, a než se z toho vymotali, tak to trvalo aspoň minutu. Tak takovéto historky z té doby. Bitva o Anglii skončila a my jsme se přestěhovali do obce zvané Headley na jihu Anglie, hrabství Surrey, kde si otec pronajal velký dům.“
Edvard Outrata se narodil v Brně 9. srpna 1936 do rodiny JUDr. Eduarda Outraty a Emmy, rozené Čepkové. Otec byl generálním ředitelem brněnské Zbrojovky, angažoval se v zahraničním protinacistickém odboji a dvakrát zastával funkci ministra exilové vlády vedené Edvardem Benešem. Matka Emma reprezentovala v roce 1935 naši vlast na tenisovém Wimbledonu. V roce 1939 po německé okupaci emigroval Edvard se svými rodiči do Francie a následně do Británie, kde absolvoval československou státní školu. Po návratu do Československa roku 1945 působil otec Eduard Outrata v čele Státní plánovací komise. Svou funkci si udržel i po roce 1948, o čtyři roky později však byl zatčen a odsouzen v inscenovaném procesu. Roku 1955 byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Jeho syn Edvard nicméně dostudoval gymnázium a byl přijat ke studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze, kterou dokončil roku 1959. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil do pražského Výzkumného ústavu matematických strojů jako programátor a analytik. Kvůli svým kontaktům s pracovníky britských počítačových firem byl nejméně dvakrát kontaktován československou kontrarozvědkou. Po okupaci v roce 1968 odešel se svou ženou Ing. Janou Outratovou do Kanady. Do svého návratu do vlasti v roce 1993 pracoval na kanadském federálním statistickém úřadu. V letech 1993–1999 působil jako předseda Českého statistického úřadu, v roce 2000 úspěšně kandidoval do Senátu PČR, kde v letech 2004 až 2006 vykonával funkci místopředsedy. Do penze odešel v roce 2006.
