Viliam Otiepka

* 1935

  • „No, ten vpád? My jsme dělali dole na jihu v Prušánkách kanalizaci a já jsem tam měl stroj. Po půlnoci súsedka nám volala, teda budila: ‚Rusi nás obsadili!‘ Nám sa nechcelo veriť, no nic. Tak šel jsem do tej práce, dojdeme do Prušánek, tam to bylo ještě jakž takž klidné. Ale pak říká mistr šoférovi: ‚Ty, skoč do Hodonína pro skruže, rúry kanalizačné, abychom mohli pokládat.‘ On šel. Za chví´lu sa vrátí a říká: ‚Mistře, já sa nenechám zabiť.‘ – ‚Co je?‘ – ‚Rusi idú, tanky jeden za druhým. Ony idú cesta necesta, krížem krážem. Já jsem musel uskočit do poľa a cez pole jsem se vrátil sem. Já nikam nejedu.‘ Tak to tam vypadalo. Potom jsme eště trochu dělali, a když jsme šli dom do Hradišťa, tak jsme nejeli, jak jsme měli jet, na Hodonín a blíž, ale jeli jsme směr na Brno, abysme nejeli proti Rusom, kdyby jeli. A hned za Prušánkama vidime vpravo v poli obojživelníka, hakl. Napredku to má kola a vzadu pásom je to hnané. Zastavili jsme a šli jsme tam. To byli ruský vojáci. Vyndeme na toho hakla a tam takový chudák šikmooký, zaprášený, a my naň ho po rusky a on chudák neuměl ani rusky. Říkám: ‚Proboha, co to je?‘ Vtom sa zobudil velitel toho haklu a išel ven za nami. ‚Co tu děláte?‘ My jsme mu hovorili: ‚Co bysme tu dělali? Co tu děláte vy? My jsme doma.‘“

  • „To já som byl tenkrát na vojně. Dojel som na dovolenú a otec říká: ‚Mám předvolané do Miškech Dedinky do kulturáku, mám tam dojít projednat vstup do družstva, do JZD.‘ Vzal jsem motorku, zavezl tam otca a ostal jsem tam. Samozřejmě v uniformě, jsem nesměl chodit v civilu. Došel jsem tam, sedli jsme si. Tam byli třé súdruzi a vyptávali se: ‚Kolko máte dětí? Synů? Kde sú, co dělajú a tak.‘ – ‚No, ty dva.‘ Ján, ten býval u manželky v baráku a Adam už býval na Starej Turé v činžáku a já, pravda, jsem byl na vojně. A ten jeden říká: ‚Kolik máte poľa?‘ – ‚No, tolik a tolik.‘ – ‚Kontingenty plníte?‘ – ‚No, tak plníme, ako sa dá.‘ – ‚A do družstva chcete?‘ – ‚Ne, ne. A proč?‘ – ‚No, poslúchajte. Vy máte toho brata Jána. Kolik má dětí?‘ – ‚Tři.‘ – ‚A Adam, kolik má dětí?‘ – ‚Čtyři.‘ – ‚Když ich propustíme z fabriky dom, tak vy jich uživíte s tím polem? Tých synov, snachy a děti? Všeckých?‘ – ‚No však ano, dalo by sa to.‘ – ‚Já nevím, ale najlepší by to bylo do družstva podpísat. Když vy to nepodepíšete, tak my vám jich z té fabriky propustíme.‘ A já jako jsem sa nevydržel tomu a říkám: ‚Soudruzi, prosím vás, a jak je to do toho družstva vstup? Dobrovolne, alebo na silu?‘ A oni vyskočili na mě: ‚Jé, ty buď potichu, ať ti to na vojně nepolepíme eště.‘ Tož tak to skončilo. Otec potom podepsal.“

  • „Já jsem byl zrovna v tu dobu v Bulharsku, v Ruščuku, a poslouchali jsme tam rádio. A tam říkali, jak československý pracující lid přivítal novú měnovú reformu. Já jsem měl občanku a peníze, co jsem měl, nechané u sesternice. To byla tetina dcéra z otcové strany. Tá mi potom aj peníze měnila na tu moju občanku, protože ty občanky jsme nesměli mít s sebú, akorát ten pas, livre de batterie. Ona mi aj vyměnila ty peníze. A říkala, že tenkrát, to bylo Stalinovo namestí v Bratislave, že tam bylo tolik peněz po zemi, jak na podzim když padá listí ze stromů. Že tak to bylo hrozné.“ – „Ty peníze už neměly žádnou hodnotu.“ – „Ano, ano. To byla výměna 1 : 50, a potom už ani nevím. Další už ani nedávali. Záleží, kolik kdo měl peněz. No prostě, ožebračili lid.“

  • Full recordings
  • 1

    Vizovice, 02.09.2022

    (audio)
    duration: 01:44:33
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nerob nikomu, čo sa tobě nelíbí

Viliam Otiepka v roce 1950
Viliam Otiepka v roce 1950
photo: archiv pamětníka

Viliam Otiepka se narodil 13. ledna 1935 v osadě Lubina pod Javorinou na moravsko-slovenském pomezí. Jeho rodiče měli hospodářství, od dětství museli všichni čtyři synové doma pomáhat. Během války, především po ukončení SNP (Slovenského národní povstání), rodiče podporovali partyzány, kteří odešli po porážce SNP do těžko přístupného hornatého terénu západního Slovenska. V padesátých letech byl otec místními komunisty donucen vstoupit do JZD (jednotného zemědělského družstva). Viliam ve svých patnácti letech odešel z domu, aby se vyučil v Bratislavě lodníkem Dunajské plavby. Dostal tzv. livre de batterie, pas, který ho opravňoval k plavbě ve všech zemích, kterými protéká Dunaj, včetně těch tzv. kapitalistických. Poznal nové kraje a kultury, ale nebyl spokojen s jistým omezením: i po práci se mohl pohybovat pouze na lodi. Po absolvování povinné vojenské služby v Milovicích-Mladé se rozhodl změnit zaměstnání: získal řidičský průkaz a od té doby po celý svůj aktivní pracovní život byl zaměstnán jako řidič v různých podnicích, například v Pozemních stavbách Olomouc a ve Feroně. Svépomocí si postavil dům v Uherském Hradišti, kde s rodinou bydlel i v době natáčení. V roce 2023 se ženou oslaví pětašedesát let společného života. Do důchodu odešel v roce 1995.