Anna Novotná

„No já s tatínkem chodila na louku, jsme pásali krávy, tak jsem s tátou chodila. A ve válce lítaly tyhle bombarďáky, jak lítaly, já to slyším ještě dneska, jak húúúúú, ztěžka jak letěly, jak měly nabité bomby. A létaly takové stříbrné, dneska to mají na stromkách, dřív to bylo stříbrné, ne zlaté, ale stříbrné, a toho bylo hromadu po nebi. A já říkám: 'Tati, proč tohleto takhle…' A on říkal: 'To ruší, to ruší, to oni hážou a ruší to.' A letěli na Karlovy Vary a právě to už měl být konec války a oni ve Žluticích pustili bombu, to bylo slyšet až k nám na ten statek. A potom i v Plzni, tam taky pustili. A táta, on to znal, tak já byla zase tak zvědavá, já jsem se furt vyptávala, mě to zajímalo, já byla taková, že jsem skutečně o tom chtěla vědět. No, takže jsem o tom věděla. A teďko jsme pásli krávy a tam byla taková velká višňovka a teď letěla bomba. Táta povídá: 'Ančo, schovej se, lehni si, lehni, schovej se.' Tak já jsem si lehla, on si lehl a teď to letělo, dopadlo to, nevybouchlo to. Táta povídá: 'Tak to bomba nebyla, to byla benzínová nádrž.' Oni jak letěli… Tak on tam potom šel, tam bylo plno benzínu v tom, takže ta vzpomínka je.“