The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Novotná (* 1932)

• narozena 1. července 1932 v Oplotech u Žatce

• rodiče pocházeli ze Slovenska

• otec za 1. světové války vězněn v Rusku

• v roce 1938 měla být rodina odsunuta na Slovensko

• rodina sloužila na statku hraběte Prokopa Lažanského v Mlýnci u Chyše

• pamatuje bombardování Plzně v roce 1945

• vzpomínky na konec války na Žluticku

• vypráví o odsunu Němců ze Sudet

• vzpomínky na invazi v srpnu 1968

• 2025 žila v Žebráku

Anna Novotná je energická dvaadevadesátiletá dáma, která žije v Domě s pečovatelskou službou v Žebráku. Celý život pracovala v zemědělství a ani v důchodu nedovedla sedět doma s rukama v klíně a pustila se do zedničiny.

Na tvrdou práci a nedostatek byla zvyklá odmalička. Narodila se jako jedno ze dvanácti dětí v 1. července 1932 v Oplotech u Žatce do rodiny Jana a Františky Dudíkových. Ti pocházeli ze Slovenska a poznali se při letních pracích na statcích v Německu, mezi válkami se usadili v Čechách. 

Tatínek Jan bojoval v 1. světové válce na východní frontě, kde utrpěl průstřel krku a nějakou dobu ho věznili v Rusku. Když se vrátil zpátky na Slovensko, jezdil přes léto do Německa a později do Čech pomáhat na různé statky. Na zimu dostali pracovníci deputát a výplatu a odjeli zpět na Slovensko. Svým dětem často vyprávěl o válce a pobytu v Rusku, kde vládla mezi běžnými lidmi velká bída. 

V Sudetech jsme byli cizinci

Anna vyrůstala v Rabštejně nad Střelou, před válkou se rodina přestěhovala do Mlýnce u Chyše na statek hraběte Prokopa Lažanského. Když na podzim 1938 připadly Sudety Německu, přišla za Dudíkovými paní, která jim oznámila, že jako Slováci se musí vystěhovat. „Pamatuji si na ni, jak mamince řekla, že ve čtyři hodiny jede poslední transport na Slovensko. Táta pásl krávy pod kopcem Vladař a než pro něj maminka na pastvu doběhla, transport nám odjel a museli jsme v Sudetech zůstat. Žití jsme tu pak neměli snadné, byli jsme chudí a nebyli jsme Němci. Když jsem šla prvně do školy, neměla jsem ani boty a maminka mi vyrobila provizorní z rozstříhaného pytle od brambor,“ vzpomíná Anna Novotná. Doma mluvila rodina slovensky, venku německy. Maminka se ale němčinu ani češtinu nikdy nenaučila.

Jako velké štěstí vnímá skutečnost, že pracovali právě na statku hraběte Lažanského, který se, ač po otci Čech, přihlásil za války k německé národnosti své maminky. Nikdy s nimi nezacházel jako s podřadnými lidmi, naopak se vždy zajímal, jak se mají a zda jim něco nechybí. S manželkou a dvěma dcerami bydlel na zámku v nedaleké Chyši, se starší dcerou se Anna kamarádila. 

Hučení bombardérů slyším, jako by to bylo dneska

Ke konci války byla svědkem bombardování Plzně i Karlových Varů spojenci. Vzpomíná na hluboký hukot bombardérů, které často vídala, když pásla s otcem krávy. Letadla kromě bomb vyhazovala ze svých útrob také stříbrné pásky, které fungovaly jako rušičky radio signálů. 

Jednou, když byla s tatínkem na pastvě, vypadla z přelétávajícího bombardéru bomba. „Táta povídá: ‘Ančo, schovej se, lehni si, lehni si, schovej se!’ Tak já jsem si lehla, on si lehl a teď to letělo, dopadlo to, ale nevybouchlo to. Táta povídá: ‘Tak to bomba nebyla, to byla benzínová nádrž.’ Tak tam potom šel a uvnitř bylo plno benzínu,“ vypráví pamětnice. 

Na konci války opustil protektorát hrabě Lažanský s rodinou, který jako Němec uprchl před postupující Rudou armádou v letadle své ženy, velké fanynky létání. Stěhovat se tak museli i Dudíkovi, a to na nedaleký hospodářský dvůr Struhaře u Lubence. Tady je zastihl příchod ruských vojáků, kteří pak na statek chodili pro mléko. „Otec uměl rusky a mě naučil taky, takže jsem se nimi mohla normálně bavit. Jeden z vojáků mi věnoval kazetu se zrcadlem a kartáčem na vlasy.“ 

Ve Struhařích zažila také odsun německých obyvatel z Československa. Když se domy vyprázdnily, navrhl otec, aby se přestěhovali do jednoho volného a nemuseli tak bydlet v tolika lidech v jedné místnosti jako dosud. „Vzali jsme si tam jeden baráček, který měl chlebovou pec stejnou jako v Mlýnci, kde máma pekávala chleba. Aby mohla péct, tak pec otevřela a ta byla plná látek a všeho možného, co si tam Němci schovali,“ popisuje Anna Novotná. 

Strach z další války

Po válce se Dudíkovi několikrát stěhovali ze statku na statek. Prošli Drahonicemi u Lubence, pak Stružnou, Údrčí a Žalmanovem na Karlovarsku. Ve Stružné se v roce 1951 vdala, s manželem vychovala čtyři děti. Od roku 1967 žila rodina v Točníku, kde ji zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Synové byli tou dobou na táboře, který pořádaly státní statky, kde s manželem oba pracovali, on jako traktorista, ona v kravíně. „Státní statky pro děti hned vypravily autobus, aby je dovezly domů. Nikdo nevěděl, co bude, lidé se báli války. Kolem domu nám jezdily tanky,“ vrací se do vzpomínek pamětnice.

V roce 1986 odešla do důchodu, ale doma zůstat nedovedla. Několik let pracovala jako pomocná síla u zedníků v Žebráku, než odešla definitivně na odpočinek. V roce 2025 žila v Domě s pečovatelskou službou v Žebráku.