Taťána Netoličková

* 1962

  • „Přiznám se, že jsem si to nepřipouštěla. Nikdy by mě nenapadlo, že bude bojkot nebo nějaký jiný problém. Politika by se neměla do sportu míchat, jako je to teď v současné době. Je to něco, co ublíží lidem, kteří za to vyloženě nemůžou. Všichni se připravujete jeden nebo dva olympijské cykly, příprava je složitá. Během jednoho roku se nikdo nevypracuje na reprezentanta nebo mistra, čtyři osm let to trvá. A někdo vám v největším úspěšném roce řekne, že neodcestujete nikam. V tehdejší době jsme nemohli dělat nic jiného, museli jsme poslouchat, protože jsme nedostali víza. Není to jako dneska, že se rozhodnete večer, vezmete si pas a jedete do Rakouska lyžovat. Byla složitější doba než dnes, nemohli jsme dělat nic. Když jsem se to dozvěděla, rve mi to srdce dodnes, přiznám se.“

  • „Dostali jsme se až do finále, což byl pro mě velký zážitek, byť jsem dostala, jak se říká u atletů, první nejhorší dráhu. Ale když máte formu, dokážete v první i deváté dráze běžet dobře. Byly jsme rády, že jsme se dostaly do finále dvě, že se vzájemně podporujeme. Závod se vydařil se vším všudy, Jarmila ho okořenila světovým rekordem. Nebyla jsem od ní zase až tak daleko na třístovce, na poslední stovce. Někteří lidé se mě ptali, jestli jsem neměla zákaz ji předběhnout. To by mě v životě nenapadlo, nikdo mně to neřekl. Kdybych měla šanci a hlavně sílu, tak bych ji předběhla, to si samozřejmě nenechá nikdo vzít. Neměla jsem ale síly. Díky tomu, že to tak táhla, jsem se jí držela. Bylo to hrozně těžké, síly docházely. Po jejím doběhu už tam byl vítězný čas, viděla jsem, že nezačíná osmičkou, čtyřicet osm vteřin, ale čtyřicet sedm devadesát devět. Tak jsem byla první, kdo jí to mohl zvěstovat do ucha v objetí, nechtěla tomu věřit. Pak to bylo potvrzené na světelné tabuli. Jsem dodnes vděčná Jarmile, že mě vzala za ruku a absolvovaly jsme čestné kolo. Bylo to pro mě náročné, protože jsem byla neskutečně unavená, vyčerpaná. Hodně těžko jsem zvedala nohy, ani ruce jsem nemohla držet běžecky. Během té čtyřstovky při čestném kole se to ze mě dostávalo. Psychická úleva, že doma vědí, jak jsme dopadli, mi hodně pomohla, že když jsem doklusala čestné kolo, bylo mi lépe.“

  • „Byla jsem u toho s Helenou Fibingerovou ještě na betonových ochozech starého vítkovického stadionu, přesně si to pamatuju, jak jsme se to dozvěděly. Bylo nám v podstatě do pláče, byť máme Zlatou tretru rády, řekly jsme si: 'Bude to náš vrchol, Zlatá tretra a nic víc.' Nakonec se rozhodlo, že se uskuteční náhradní olympiáda pro nás. Ještě nás rozdělili, muži byli v Moskvě, my díkybohu v Praze. Sledovali jsme vzájemně naše dění. Bylo to hodně složité, byť to byl úspěšný rok – měla jsem tři medaile –, tak se na něj nevzpomíná. Pro některé lidi to nemá význam, ale pro mě to význam mělo. Jednak že jsem získala stříbrnou medaili, jednak jsem porazila Jarmilu. Ona tehdy měla zdravotní problémy, byla jsem překvapená, že jsem šla na stupně vítězů a za mnou není Jarmila. Myslela jsem, že je třetí, byla tuším pátá. Moc mě mrzelo, že se novináři zajímali jen o medailisty, Jarmila stála v pozadí a nikdo si jí nevšiml. To je krásno i zlo sportu, když se daří, je všechno oukej, když se vám nezadaří, už tam nejsou lidi, co vás plácají po ramenou. Když člověk nejvíce potřebuje pomoci a podržet, je na to sám. Považuju to za náramný šampionát [Hry přátelství Družba 1984], prožívali jsme to náramně, protože to bylo doma. V době, kdy nás vyvolali, abychom šly na dráhu, vylezly jsme s Jarmilou Kratochvílovou zpod tribuny. Stadion začal takovým způsobem bouřit, že se mi naježily chlupy, měla jsem husí kůži. Musela jsem se schovat pod tribunu, protože jsem si říkala: 'Ježíši, je tam tolik lidí, fandí nám, jsme doma!' Byla tam atmosféra, něco jiného než v Helsinkách. Říkala jsem si: 'Musíme to za chviličku prodat.' Považuju ten rok za úspěšný, ale bohužel je okořeněný smutkem, že jsme nemohli na olympiádu odcestovat. Ještě jsme pořád četli, že olympiáda nestojí za nic, že o ni nemají lidi zájem, že nechodí diváci do obecenstva. Dostali jsme se do Waldkraiburgu, kde jsme měli družbu s vítkovickým oddílem, tam jsme se dívali na televizi, bylo to západní Německo, kde na televizi olympiáda probíhala. Viděli jsme, jak jsou narvané stadiony. Atmosféra byla lepší než v Helsinkách, tak nám to rvalo srdce.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 12.05.2022

    (audio)
    duration: 01:37:10
    media recorded in project Tipsport pro legendy
  • 2

    Ostrava, 26.05.2022

    (audio)
    duration: 01:43:54
    media recorded in project Tipsport pro legendy
Full recordings are available only for logged users.

Stříbrná Táňa kradla zlaté Jarmile hymnu. Za rok oběma ukradli olympiádu

Taťána Netoličková / přibližně 1980
Taťána Netoličková / přibližně 1980
photo: archiv Taťány Netoličkové

Taťána Netoličková, za svobodna Kocembová, se narodila 2. května 1962 v Ostravě. S tatínkem Františkem, maminkou Anastázií a nevlastním bratrem žili v Ostravě – Porubě. Rodiče sami nezávodili, ale byli velkými fanoušky sportu. Dceru brali na atletiku, fotbal, box nebo gymnastiku. Atletice se začala věnovat v deseti letech, závodila za TJ Vítkovice, zpočátku trénovala v Porubě. V 16 letech poprvé reprezentovala Československo na mládežnických mezinárodních závodech socialistických zemí Družba. V roce 1979 se nominovala na juniorské mistrovství Evropy do polské Bydhoště, kde skončila na čtyřstovce osmá. V roce 1982 získala na seniorském mistrovství Evropy v Aténách bronz na čtyřstovce a ve štafetě na čtyřikrát 400 metrů vybojovala pro Československo bronz. Na prvním mistrovství světa v atletice v Helsinkách měla stříbrnou medaili na čtyřstovce. Ve štafetě na čtyřikrát 400 metrů byla rovněž druhá. Patřila mezi favoritky letní olympiády v Los Angeles 1984, Československo se však poslušně připojilo k bojkotu her v USA vyhlášenému Sovětským svazem a zabránilo svým sportovcům v účasti na nejvýznamnější sportovní události světa. V komunisty ovládaných novinách vyšlo, že Taťána Kocembová s bojkotem souhlasí, ačkoliv prohlásila pravý opak. V roce 1986 si vzala svého trenéra Jana Slaninu a měla s ním první dceru Lucii. Narodila se v roce 1987, ale později, než manželé Slaninovi plánovali. Taťána Kocembová se nestihla připravit na další olympiádu v Soulu 1988. Ukončila závodní kariéru a v dalších letech se věnovala trénování atletických talentů. V roce 1990 se jí narodila dcera Jana. Po rozvodu s Janem Slaninou si vzala v roce 2000 bývalého brankáře Jaroslava Netoličku, olympijského vítěze z Moskvy 1980. V roce 2001 se jim narodil syn Tomáš. V roce 2022 žila Taťána Netoličková v Ostravě a pracovala tam jako ředitelka Centra individuálních sportů.