Rudolf Murka

* 1959

  • „Moji rodiče velice prožívali, když přišli Rusové, a všichni: ‚Vypukla válka!‘ Vidím to jako dneska, celá rodina se sjela k nám do Zlína a radili se, co teď?! Je válka. Kam? Protože měli svoje zkušenosti s válkou a věděli, co se může stát. Jedni navrhovali utéct. Druzí zase ne, počkat, zůstaneme. Nejvyšší hlava rodiny byl děda. Ten vysvětloval, že tady máme plno hrobů a lidí pohřbených a kdo se o to bude starat. A tak dále a tak dále. Tak to nějak prošlo kolem. Pamatuju si, že otec měl tenkrát výjezdní doložku do Rakouska. A chtěl odjet, že odjede pryč. Ale pak se to přehnalo, uklidnilo a život šel dál. Myslím si, že pro ten dělný lid, jako byl můj otec, se moc nezměnilo...“

  • „Otec vyprávěl, jak se jednou vrátil z práce a hlásili jeho číslo na pětadvacet. Na trest pětadvacet ran. Tak šel tenkrát za barákovým, za Polákem, a ptal se, co udělal? Že nic neudělal, proč má jít na výplatu? Říkal mu: ‚Jak byla kontrola, měls tam smítko na posteli.‘ Jak byly ty palandy tři nad sebou, tak lezl Polák svrchu dolů a spadla ze slamníku sláma na jeho deku, tak ho proto napsali. A vyprávěl, že když šel na tu výplatu, tak byla fronta tak dva kilometry. V duchu si říkal, toto nemůžou stihnout do večera vyplatit, tolik lidí. Ale jak se přibližoval k té lavici, kde dávali pětadvacet, tak říkal: ‚Už mi do smíchu moc nebylo. Jak jsem přišel na řadu, tak mě tam hodili, uvázali mě a bum, bum, bum. Z každé strany stál jeden a vypláceli. Jak mě odvázali, skoro jsem nic necítil. Ten adrenalin a strach... Ušel jsem ale sto metrů a spadl jsem. Úplně rozsekaný zadek na kost. Přes ty hadry a to všechno.‘ Říkal, že tři měsíce spával na břichu. Vždycky jak se pohnul nebo něco, tak ty strupy na zádech a zadku praskaly...“

  • „Když jsme tenkrát přijeli do toho zděného lágru, byly tam ty palandy. Otec přišel, ukázal palandu, měl tam vyrytý monogram a kdy tam přijel. Bylo tam všechno. Dneska tam přijedete a není tam nic.“

  • „Vyprávěl, že stavěli baráky dál a dál, a říkal: ‚Asi po třech týdnech, co jsem tam byl, začalo pršet, tak jsme odešli ze stavby každý na barák. Najednou přišel nástup. Chlapi od patnácti roků ven. Tak jsem vyšel ven, vysvlékli nás do naha. Stáli jsme celý den a noc a ještě druhý den dopoledne nazí venku. Přijel náklaďák. Vyhodili pruhované [oblečení], dřeváky, převlékli nás do toho. A tlačili jsme vagony z Březinky ven do hlavního lágru do Osvětimi a tam byl můj tatínek.‘ A tam říkal, že naposledy viděl celou svoji rodinu, a říkal: ‚Od té doby už jsem je neviděl.‘ Protože můj tatínek šel do hlavního lágru a celá rodina zůstala v cigánském lágru. Říkal: ‚Pak už jsem je od té doby neviděl, tam jsem je viděl tenkrát naposledy.‘“

  • „Už tenkrát popisoval, že když přišli do Hodonínku, jaké tam panovaly hrozné věci. Lidi, kteří si nesli deky a přikrývky, nutili nastoupit po pěti v řadách. Rodiny to byly někdy velké, tak vznikal chaos. A popisoval, že když zrovna přišli, tak jednomu, co stál vedle a držel děcko na ruce, [četník] řekl, aby pustil peřiny do bláta, co bylo na zemi. A on ty peřiny nechtěl do bláta pustit, tak ho ten četník chtěl praštit obuškem. On uhnul, zasáhl děcko a zabil mu to dítě na rukách. A to byla hned první uvítací [scéna], když do Hodonínka přišli. A jinak všechno, co se kolem Hodonínka a Let dělo, bohužel páchali čeští policajti, čeští velitelé lágrů...“

  • „Tito lidé prožili neskutečné hrůzy. On se třeba dostal na konci války k Sonderkommandu, které spalovalo mrtvoly. Měl hrozné trauma z mrtvol, z mrtvých. Ten člověk se celý život bál. Nikdo se o ně nestaral. Po válce se ti lidé museli vypořádat se svými traumaty sami a fůra z nich se s tím vypořádat nedokázala.“ – „A mluvil někdy o něčem?“ – „Mluvil o spoustě věcí, co se tam dělo. Že někteří lidé byli jen přidušení, že to křičelo. Muselo to být něco hrozného pro kluka, kterému bylo sedmnáct osmnáct roků a prožil takové hrůzy. Myslím si, že ti lidé po válce byli takoví hrozně tvrdí. Protože to, co zažili a viděli, na nich zanechalo určité duševní a psychické následky, které si nesli až do smrti.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 27.11.2019

    (audio)
    duration: 01:24:11
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 22.06.2020

    (audio)
    duration: 01:21:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Jsme generace, která byla okradena o naše předky

Rudolf Murka se narodil 28. října 1959 v Novém Jičíně. Z otcovy strany pochází z rodiny usedlých moravských Romů a z matčiny náleží k Sintům (kočovným Romům žijícím převážně v Německu a na území Československa pak v Sudetech). Jeho otec Rudolf Murka (*1926) pocházel z osmi dětí a s rodiči žil před druhou světovou válkou v obci Veselá u Slušovic. Další příbuzní žili v Újezdu, kde široká rodina čítala 25 dospělých a 25 dětí. Po druhé světové válce se z koncentračních táborů vrátilo jen šest rodinných příslušníků – kromě Rudolfa i jeho bratr Antonín (který společně s Blažejem Dydym utekl z tábora v Hodoníně u Kunštátu a přidal se k partyzánům na Vizovicku) a příbuzní Vlasta, Zdenek a Hedvika Ištvánovi a Otakar Herák. Otec Rudolf byl v březnu roku 1942 transportován do KT Osvětim, kde se dostal na práci do hlavního tábora, zatímco jeho příbuzní skončili v Cikánském táboře v Březince a všichni zahynuli. Dále putoval do Buchenwaldu, Flossenbürgu a s pochodem smrti se krátce před koncem války dostal do Terezína. Po osvobození se usadil v Želechovicích a později v Mohelnici, protože domy, kde s rodinou před válkou žili, byly již srovnané se zemí. Dlouho trvalo, než se Rudolf shledal se svým bratrem Antonínem, který absolvoval poslední měsíce války jako člen partyzánské skupiny Jana Žižky (podílel se na akcích v Prlově a na Ploštině) a účastnil se osvobození Vizovic. Pamětníkova matka Viktorie Murková, rozená Kryštofová, pocházela z Bernartic nad Odrou, kde rodiče žili v kočovných vozech a měli zde domovské právo. Po záboru pohraničí byli nicméně vyhnáni a v květnu roku 1939 (nejspíš na základě výnosu ministerstva vnitra, který nabádal protektorátní policii k řešení tzv. romské otázky) proběhla dražba jejich majetku. Před smrtí v koncentračním táboře je zachránil azyl na Slovensku. V obci Popudinské Močidľany získali domovské právo a díky tomu přečkali druhou světovou válku. Z matčiných příbuzných, kteří zůstali v protektorátu, přežil jen strýc Alois Kryštof (*1928), který prošel Osvětimí (sloužil u Sonderkommanda), KT Dachau a přežil pochod smrti. Z celkového počtu asi 6500 Romů žijících v době Protektorátu Čechy a Morava se po druhé světové válce vrátila asi desetina. Pro přeživší a především jejich nové rodiny to znamenalo v drtivé většině totální absenci generace prarodičů a velkou část strýců, tet a jejich dětí. Mnoho pamětníkových příbuzných zemřelo ještě v cikánském táboře v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, především malé děti, a zbytek rodiny pak hlavně v Osvětimi. Od 70. let, kdy se začalo jednat o odškodnění obětí holokaustu, začali Murkovi navštěvovat pietní místa v Letech a Hodoníně a také Osvětimi. Rudolf vyrůstal nejdříve v Novém Jičíně, později v Gottwaldově, kde se narodili postupně i jeho další sourozenci. Dohromady jich bylo doma osm dětí. Otec pracoval jako řidič ČSAD a pak dlouhá léta jako asfaltér u Pozemních staveb. Matka byla v domácnosti. V roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, rodina zvažovala emigraci. Ačkoliv Murkovi nakonec neodešli, rozhodla se pro nový život především v Německu řada příbuzných. Ještě před rokem 1989 vycestovala do Německa po smrti své sestry i pamětníkova matka, aby se starala o její děti. Na konci 70. let Rudolf také získal zaměstnání u Pozemních staveb. Po svatbě žil dvanáct let na Slovensku, kde se ženou vychovávali dvě dcery, a na Moravu se vrátili po rozdělení republiky. Zprvu žili v Rymicích nedaleko Holešova, kde Rudolf provozoval hospodu a zároveň pracoval jako romský poradce na Školském úřadu v Kroměříži. Pamětník se věnuje dokumentaci osudů členů své rodiny, podílí se například na vzniku památníku v Letech u Písku a spolupracuje s Muzeem romské kultury v Brně. V roce 2020 žil v Otrokovicích.