Kateřina Polášková

* 1922

  • „Nikdo, včetně mě, nevěděl, že mám zlomenou nohu. Vyhledávat lékařskou pomoc nás ani nenapadlo. Nohu mi obmotali fáčem a obložili kůrou. Měsíc jsem se na ni nemohla postavit, jenom jsem poskakovala po jedné. Až po půl roce, když jsme se vrátili, museli jsme všichni podstoupit zdravotnickou prohlídku a mně na rentgenu řekli: ,Káťo, představ si, vždyť tys měla zlomenou nohu.‘ Kluci, co se mnou byli, na to povídali, že to nemůže být pravda. Ale rentgen ukazoval, že byla. A já o tom ani nevěděla.“

  • „Mezi Němci jsme měli svoje lidi. Buď Němec sám přišel k partyzánskému oddílu, nebo promluvil ten, kdo byl zajat. Součástí naší práce bylo vytipovat lidi, kteří by se k nám připojili, a získat je na svoji stranu. Museli jsme umět odhadnout, zda se dá tomu kterému člověku věřit. Je to taková zbraň o dvou koncích – nesmíte se nechat získat Němci, ale sám je získávat musíte.“

  • „Začala se válka, byla jsem na dovolené doma, jinak jsem žila v Moskvě, a nabírali dobrovolníky. A tak jsem se přihlásila dobrovolně do armády na vojenském velitelství.“

  • „Součástí výcviku bylo zacházení se zbraní, seskok z letadla, rozvinutí a zavinutí padáku, plavání, běh, plížení, lyžování, ale vedle toho jsem musela umět dojit krávu, žnout trávu, kosit obilí. Musela jsem být schopna přežít ve volné přírodě a zároveň vystupovat jako venkovská holka, abych na nepřátelském území nepůsobila jako cizinka.“

  • „V Roslavli jsme se dostali ke skupině asi čtyřiceti pěti zabraných Židů, které Němci chtěli pozabíjet. Čekali jsme na noc, spojili jsme se se Židy a řekli jim, že je další noc převedeme přes hranice dovnitř země. Před tím jsme s nimi část území prošli, došli jsme až na konec lesa a ukazovali jim: ,Tady s námi v noci půjdete...‘ Ale byla to těžká práce. Židé jsou strašně neukáznění. Nás bylo pět, jich čtyřicet; z každé strany dva, jeden musel jít vpředu. Když jsme došli ke kolejím, nemohli jsme jít, museli jsme se plazit. Zkusili jsme jak psi s nimi. Oni nic nedělali, jenom ,jav, jav, jav, jav‘, slyším to jako dneska. Asi po čtyřiceti metrech se mohli opět postavit na nohy, to už jsme byli u našeho vojska, které se jich ujalo. Nikdy nezapomenu na ten risk, který to byl pro ně, a tuplovaný risk pro nás.“

  • 1941: Neměli jsme žádné vojenské školy, a tak nás nabírali jako dobrovolníky do zdravotnictví. Prošla jsem krátkým kurzem vojenské zdravotnice, abych věděla, co dělat v nejnutnějších případech. Pak probíhal nábor do desantních vojsk. Tři jsme se přihlásily k desantu a já byla přijata jako parašutistka.“

  • „V době války se nehledělo na vyznání a přesvědčení jednotlivce, šlo se prostě do války, aby byl mír na celém světě.“

  • „Když o tom přemýšlívám teď, už bych to znovu nedělala. Ani s padákem bych neskákala. Jenže mladý člověk, ten neumí mít strach. Některé dny mi to, co jsem zažila, nevadí. Ale někdy mi vzpomínky nedají ani spát a říkám si: ,Proč, proč musel člověk takovým věcem obětovat svůj život?!‘ “

  • „Byli jsme rozděleni na dvě části, vyzvědače a teroristy. Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, jedni patřili k vyzvědačům a druzí k teroristům.“

  • „Ruský národ prošel od Moskvy až do Berlína. Od Moskvy až do Berlína. Ale na rozdíl od Američanů nešel procházkou, nýbrž bojem.“

  • „Aby už v životě nebyly války a lidi žili v klidu a míru.“

  • Full recordings
  • 1

    Pardubvice, 23.09.2008

    (audio)
    duration: 01:04:41
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Někdy mi vzpomínky nedají ani spát

Kateřina Polášková
Kateřina Polášková
photo: 1. Kateřina (vpravo dole) s kamarádkami, se kterými prošla společným cvičením v roce 1941,2. Kateřina s tetou asi v roce 1943 (tedy v době, kdy se jako členka výzvědných služeb vůbec nesměla nechat fotografovat), 3.Kateřina Polášková dnes, „po čtyřiceti

Kateřina Polášková se narodila 22. října 1922 v Těremně v Sovětském svazu. Nejprve chodila do školy tam, pak v Moskvě, kde také žila. Původně se měla stát chemikem. Bratr dělal tankistickou školu, za války byl velitelem tankové brigády. Do armády se přihlásila jako dobrovolnice po návratu z dovolené v roce 1941. Neměli žádné vojenské školy, a tak je nabírali jako dobrovolníky do zdravotnictví. Prošla krátkým kurzem vojenské zdravotnice, aby věděla, co dělat v nejnutnějších případech. Pak probíhal nábor do desantních vojsk. Tři se přihlásily a ji přijali jako parašutistku. Ze zdravotních důvodů se však posléze nemohla výsadků účastnit, a tak byla Kateřina přemístěna do skladu munice. Posléze se stala vedoucí klubu pro vojáky v ,Serebrenom‘ baru v Moskvě. Tam poznala svého manžela. Byl také v rozvědce, ale byl cizinec (Čech - pozn. aut.). Narodil se jim syn, pak dcera. Po válce jim muž vymohl na ambasádě povolení k přestěhování celé rodiny do Československa. Zde strávila čtyřicet let za pultem jako prodavačka.