Hanuš Münz

* 1910  †︎ 2010

  • „Já jsem pořád stále doufal, že to není konec, že to není možný, a tak jsem žil pořád tak nějak stejně. Jezdili jsme na lyže, léto jsem trávil sportem – fotbal, tenis. A tak jsem to nějak tak moc nepociťoval. Přestaly jezdit auta, začali jsme na kole hodně jezdit. Já jsem si myslel, že to není možný, aby tohlento dovolili tomu Hitlerovi. No dovolili a tak to dopadlo, že jo, všechni moji příbuzný, všichni zemřeli.“

  • „SS komando bylo nad Bílou Rusí v Minsku a tohleto bylo šestnáct kilometrů od Minska a to právě bylo jejich bohatství. Každej týden ty děvčata odevzdávaly takovej kufřík plnej zlata, diamantů, drahejch kamenů. Hlavní sestra, Lagerälteste, to přejímala a předávala to potom těm esesákům. Tu potom oběsili, tu sestru... Ten esesák, dva byli nebo kolik, nevím, pravděpodobně měli nějaký kšefty s ní a oni potom řekli, že pro poskvrnění rasy, ale bylo to asi kvůli těm penězům, tomu zlatu a tak."

  • „Jednou jsme potřebovali koně. To se zabralo, to se šlo, vzalo, berem si koně. A najednou přilítla paní potom, majitelka toho koně, a přišla s takovou, že nám dá takovej soudek, kbelíček, samohonky – chlast – místo koně. A teď nějakej Ljoška Kozakjevič říkal: ,No jo, dobrý, to jó.‘ - ,Ale já jsem proti tomu,‘ vystoupil jsem a povídám: ,přece nebudeme kšeftovat za koně chlast.‘ A jelikož to bylo zakázaný, no tak on: ,No tak dobře, dobře…‘ Z toho sešlo, ale už měl vztek. A to bylo nebezpečný, protože kdyby mě někde zastřelil, tak nikdo by se nezeptal, jakým způsobem a proč.“

  • „Oni měli část toho areálu Slováci, tam měli taky svoje hlídky. Najednou přišla hlídka: ,Je tam někdo?‘ Slyšela rámus v tý kovárně. Nic. Znova: ,Je tam někdo?‘ Tak jsem do toho Jožky: ,Musíš něco říct!‘ Tak řekl: ,No znáš je, tedyhlenty dva jak sem choděj, utíkaj k partyzánům.‘ Tak jsem myslel, tím je konec, ta hlídka… A on naopak říkal: ,To nemůžete teďka, počkej, já počkám, až ta vnější wehrmachtská přejde, a potom vám řeknu.‘“

  • „Mou jedinou takovou vášní byl fotbal – sport vůbec, lyže a to je dodnes.“ Tazatel: „A byl jste v Sokole třeba?“ - „Cože?“ Tazatel: „Do Sokola jestli jste chodil.“ - „Chodil. Jak ve Dvoře Králové, tak v Praze, ale ne dlouho, mně se tam nelíbilo, musím říct. Bylo to takový, dneska když se na to podívám, takový konzervativní. Nevím, jestli ve Dvoře Králové nebo v Praze, když jsem kopnul do míče pro košíkovou, tak jsem dostal pohlavek. Že proti fotbalu, oni byli takoví konzervativní, ale přitom když jsem k rozumu přišel, Sokol, to bylo něco úžasného. To nebylo na celým světě takový, že když se podíváte, větší vesnice, tak tam je určitě budova Sokola – tělocvična, hřiště. Ale dneska zase umírá to, protože to je vlivem toho konzervatismu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 06.10.2007

    (audio)
    duration: 01:11:34
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Terezín, to bylo výletní místo proti těm koncentračním táborům, kde najednou tisíc lidí zmizelo jako nic

aa.jpg (historic)
Hanuš Münz

Hanuš Münz se narodil 13. dubna 1910. Už odmala byl sportovně nadaný, a sportu proto věnoval veškerý svůj volný čas. U Münzů se nikdy moc nemluvilo o náboženství, a tak si své židovství plně uvědomil až po zřízení protektorátu, kdy začaly platit tzv. norimberské zákony. V té době uvažoval o útěku do Dánska, ale kvůli mamince nakonec zůstal. V roce 1941 dostal příkaz k přesunu do Terezína. Pracoval tam v bývalém pivovaru. Na jaře 1942 se účastnil náboru na práci do dolů a dostal se na Kladno, odkud poslal zprávu svým kamarádům do Prahy. Ti nelenili a přijeli ho na kole navštívit. Někdo je ale udal, a proto Hanuše Münze a další dva jeho „parťáky” zatklo začátkem června 1942 gestapo. Několik dní byli vyšetřováni v budově gestapa v Kladně, poté museli na nádraží vykládat uhlí. Po dvou měsících se vrátili zpět do Terezína. Hned druhý den ráno je odvedli na nádraží a po několika dnech strávených ve vlaku dojeli až do běloruského Volkovysku (kousek od hranic s Litvou), kde museli veškerá zavazadla naložit na volné vagony. Na další zastávce si vybrali jen několik zručných řemeslníků - Hanuš Münz měl to štěstí, že řekl, že je zámečník - a další tisícovku Židů zavraždili v plynových autech. Hanuše Münze a ostatní přeživší převezli do koncentračního tábora Malý Trostinec, odkud chodili pracovat do válkou poškozeného Minsku. V srpnu 1943 se Hanuši Münzovi spolu s dalším českým zajatcem Leonem a s pomocí vojáků slovenské armády podařilo utéct k partyzánům. Jejich skupina vyhodila do vzduchu tři vlaky a několik německých vozidel, a když se setkali s ruskou frontou, dostali za úkol vybíjet skupinky Němců, které zůstaly za frontou. Po účasti na velkolepé partyzánské přehlídce v Minsku nikdo moc nevěděl co s nimi. Takže je 19. července 1944 poslali do Děržínska, kde měl být „vojkomat” - vojenský komisariát. Přestože naléhali, aby byli posláni k československé armádě, přidělili je k 173. pěšímu běloruskému pluku, a když už jich měl kapitán plné zuby, poslal je zpátky do Minsku. Tam bylo nakonec rozhodnuto, že většina Čechoslováků opravdu odejde do Tuly, kde bylo velitelství čs. zahr. armády, ale Hanuš Münz musel zůstat - plánovali ho vysadit na Slovensku, aby se zapojil do Slovenského národního povstání. Z toho nakonec sešlo, a tak se do Československa dostal po mnohých komplikacích až v srpnu 1945. V den svého návratu se seznámil s Evou Leisnerovou a 25. ledna 1947 se s ní oženil. Celý svůj život se živil jako dentista a v plánech komunistů měl prý jasno hned poté, co v roce 1953 přišel vinou měnové „reformy” asi o sto tisíc korun a slibované peníze za válečné odškodnění nikdy neviděl. Zemřel 16. února 2010.