The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hanuš Münz (* 1910  †︎ 2010)

• narozen 13. dubna 1910

• po zřízení protektorátu zvažoval útěk do Dánska, nakonec zůstal

• roku 1941 deportace do ghetta Terezín

• na jaře 1942 práce v kladenských dolech,

• v době heydrichiády zatčen gestapem, návrat do Terezína

• transport do Běloruska, po příjezdu téměř všichni zavražděni

• tábor Malý Trostinec

• v srpnu 1943 útěk k partyzánům

• návrat do vlasti až v srpnu 1945

• v roce 1947 se oženil, pracoval jako dentista

• zemřel 16.února 2010

Hanuš Münz se narodil 13. dubna 1910 v Praze. Otec mu zemřel krátce po jeho narození, a tak se matka musela starat o něj a o jeho staršího bratra sama. Živila se výrobou malovaných hedvábných stínidel na lampy, ale ztrácela zrak, a tak si s pomocí příbuzných zařídila obchod s parfumerií v domě, kde bydleli, tedy v Mikulášské č. p. 21 (nyní ulice Pařížská). Když přišla první světová válka, chodil Hanuš do obecné školy nedaleko Vltavy na Jánské náměstí (dnes „na Františku“). Aby mamince příbuzní ulevili, vzala si malého Hanuše teta Helena, strýc a hlavně babička, která u nich bydlela, do Dvora Králové, kde začal chodit na gymnázium. Někdy v té době dostal také od tety, která už tenkrát lyžovala, své první lyže.

Hanuš Münz byl už odmala sportovně nadaný. Ve 22 letech ale přestal hrát závodně fotbal, protože dívka, se kterou chodil, si to nepřála. Byla totiž jednou z nejlepších kajakářek a nehodlala trávit neděle na fotbalových hřištích. Navíc fotbalová sezona kolidovala se sezonou lyžařskou a lyže a sníh měly vždy přednost.

 „Mou jedinou takovou vášní byl fotbal – sport vůbec, lyže a to je dodnes.“ Zpočátku chodil Hanuš do Sokola, ale dlouho tam nevydržel. „Mně se tam nelíbilo, musím říct. Bylo to takový, dneska když se na to podívám, takový konzervativní. Nevím, jestli ve Dvoře Králové nebo v Praze, když jsem kopnul do míče pro košíkovou, tak jsem dostal pohlavek. Že proti fotbalu, oni byli takový konzervativní, ale přitom, když jsem k rozumu přišel, Sokol, to bylo něco úžasného. To nebylo na celým světě takový, v každé větší vesnici je určitě budova Sokola, tělocvična, hřiště. Ale dneska zase umírá to, to je vlivem toho konzervatismu.“

O náboženství se u Münzů doma nikdy moc nemluvilo, prostě se vědělo, že je jen jeden Bůh, a moc se neřešilo, jestli je to ten křesťanský nebo židovský. Takže až v době, kdy byl Hitler v Sudetech, si Hanuš Münz uvědomil, že je z židovské rodiny. Maminka chtěla, aby odjel z Československa. Jemu se sice nechtělo opustit své přátele a dívku, kterou tu měl a s níž se měl ženit, přesto napsal svému norskému kamarádovi Sigmundu Ruudovi – mistru světa a olympijskému vítězi ve skoku na lyžích a ten mu v Norsku sehnal povolení k pobytu. Ale když se to dozvěděl Hanušův strýc z Karlových Varů, chtěl, aby s sebou vzal i jeho syna. Měli příbuzné v USA a byli ochotni zaplatit dva tisíce dolarů Norské národní bance za povolení k pobytu. Celá akce však trvala příliš dlouho, takže z ní nakonec sešlo.

Jednoho dne se tedy Hanuš Münz probudil hlukem na ulici. Pod oknem jejich domu bylo plno Němců na motocyklech s kulomety. S plánovanou svatbou s českou dívkou byl konec, protože pro něj zřízením protektorátu začaly platit tzv. norimberské zákony. Dál však závodil na lyžích, jezdil na Hamštejn, Frýdštejn, do Beskyd. „Já jsem pořád stále doufal, že to není konec, že to není možný, a tak jsem žil pořád tak nějak stejně. Jezdili jsme na lyže, léto jsem trávil sportem – fotbal, tenis. A tak jsem to nějak tak moc nepociťoval. Přestaly jezdit auta, začali jsme na kole hodně jezdit. Já jsem si myslel, že to není možný, aby tohlento dovolili tomu Hitlerovi. No dovolili a tak to dopadlo, že jo, všichni moji příbuzný, všichni zemřeli.“

V roce 1941 dostal Hanuš Münz příkaz, že musí do Terezína. Kamarádi mu radili, aby utekl a přečkal vojnu v chatách na Sázavě, popřípadě ve Svatojánských proudech. Ale tehdy měli Němci už skoro celou Evropu a půl Ruska. Jen Anglie zůstávala svobodná. Hanuš Münz sice uvažoval o útěku, ale pořád zde byla jeho matka, které by svým útěkem jen přitížil. Rozhodl se tedy do Terezína nastoupit. A tak 4. prosince 1941 ho s tisícem dalších mladých lidí odvezli do Terezína, kde je ubytovali v Sudetských kasárnách stejně jako první várku šesti set lidí, která dorazila dříve. V Terezíně tehdy fungovala samospráva – Němci nařizovali, vězňové vše řídili sami a čeští četníci hlídali. První dovezená skupina si rozebrala funkce, což vyvolalo závist druhé tisícovky. Protože měl Hanuš Münz v táboře dost známých ze sportu, chtěli ho prosadit do funkce zástupce staršiny. Staršina (Lagerälteste) všechno řídil dle příkazů Němců. Tuhle funkci ale Hanuš Münz odmítl – měl ještě v živé paměti popravu oběšením jednoho staršiny, kterou musel provést jeden z jejich tisícovky – řezník Ada Fischer. Dostal za to půl litru rumu a prý se z toho úplně se pomátl.

Hanuš Münz v Terezíně pracoval v bývalém pivovaru, kde vytloukali roury z pivních kotlů, protože ocel z nich potřebovali Němci na válečnou výrobu. Pro roury si asi dvakrát přijeli z nedaleké zbrojní továrny, a tak po nich mohl poslat zprávu mamince, že se mu nic neděje, ať nemá obavy. Někdy na jaře roku 1942 byl nábor do dolů. Hanuš Münz a jeho známí sice nevěděli kam, ale přesto vyvinuli veškerou snahu, aby se z Terezína dostali pryč. Skončili ve Vinařicích na Kladensku a Hanuše Münze přidělili na důl „Kybek“. Parta tam prý byla výborná a hlavně dostávali lepší stravu než v Terezíně, kde byl velký hlad. Celkově byla ve Vinařicích větší svoboda (vězně hlídali a vodili na šichtu četníci v civilu), a proto Hanuš Münz po hornících poslal asi po dvou měsících zprávu matce a svému nejlepšímu kamarádovi Chaloupkovi. Kamarádi nelenili a přijeli za ním na kole a přivezli mu peníze.

Na jedné odpolední směně za ním najednou přišel „štajgr“ – mistr, že má vyfárat. Hned tušil, že je zle. Těžba se přerušovala jen ve výjimečných případech, když se někdo zranil a podobně. Četník ho zavedl do kanceláře, kde už byli další tři jeho spoluvězni a člověk od gestapa, který si ho ale moc nevšímal. Museli podepsat, že měli styk s Prahou, a zavezli je do velké budovy gestapa na Kladně. Tam jim přinesli fotografie věcí, které nechal parašutista Kubiš na místě atentátu na Heydricha, aby pod trestem smrti podepsali, že je nikdy neviděli. V noci se ve vězení nedalo spát, protože rolety garáží stále létaly nahoru a dolů, jak jezdili zatýkat lidi. Celý den pak slyšeli z tlampačů jména lidí, které popravili.

Asi za jedenáct dní při ranním běhání na dvoře na Hanuše Münze a jeho parťáka z Kladna Töpfera zařval gestapák: „Odpoledne si pro vás přijdu, připravte si věci.“ Druhý den je odvedli do bývalé sokolovny, oddělené od ulice ostnatým drátem a hlídané českými četníky. Tam zůstali necelý měsíc a každé ráno chodili s četníky na nádraží, kde museli v letním vedru vykládat uhlí. 24. srpna 1942 je četníci sebrali a eskortou dopravili zpět do Terezína. „Jak jsme byli kdysi nešťastní, že jedeme do Terezína. Teď jsme byli rádi, že tam jedeme,“ vzpomínal na to pan Münz.

V Terezíně je hned zavřeli do vězení, ale strávili tam jen jednu noc. Ráno 25. srpna 1942 je opět vedli četníci do Bohušovic na nádraží. Stál tam vlak s osobními vagony – transport židovských rodin. Ráno nasedli a v poledne byli stále v Bohušovicích. K večeru Hanuše Münze napadlo, jestli je vůbec zavřeli. Bylo otevřeno, ale před vlakem hlídali vojáci SD (vojáci, kteří se nehodili pro frontovou službu – zajišťovací služba). Stačilo prý vyskočit, přeběhnout koleje a mohl být na svobodě. Při myšlence na svou matku ale neutekl – také v domnění, že když už se dostal ze spárů gestapa, tak o moc horší práce než vykládání uhlí na nádraží je čekat nemůže. Vyjeli až za tmy a ve vlaku se šířily fámy, že jedou do Německa odklízet trosky vybombardovaných měst, pak se zase říkalo, že asi jedou kolonizovat Němci dobyté kraje. Tenhle sen se ale brzo rozplynul. Vlak se zastavil ve Volkovysku, kde museli veškerá zavazadla naložit na volné vagony a vecpali je do „hytláků“ (vagonů, ve kterých se vozí dobytek). V jejich vagonu bylo 70–80 lidí a na sezení nebylo pomyšlení.

Po několika hodinách hytláky zastavily, Němci otevřeli jejich vagon, všichni vyskákali a čtyři „horníci“ se drželi pohromadě. Přistoupil k nim esesák a ptal se Töpfera, co je zač. Řekl mu: „horník“, Kapeluš odpověděl stejně. Když se ale ptal Hanuše Münze, řekl mu, že je „schlosser“ – zámečník. Dodnes neví proč, ale právě tohle mu zachránilo život, stejně jako Leonovi, který neuměl německy a řekl totéž s dodatkem mechanik. Esesák jim tedy řekl, že oni dva se mají postavit vpravo od stolu, u něhož se shromažďovali všichni vězni, k malé skupince lidí, a pokud mají v transportu příbuzné, mohou je vzít s sebou.

U stolu seděl jiný příslušník SS, který je přivítal se slovy, že přejeli hranice a pro překročení hranic platí přísné zákony, proto musí odevzdat všechny peníze a cennosti. Vedle stolu ležela nějaká mrtvá žena. Vyděšení lidé vše házeli do kufru, potom jim nařídili, aby nastoupili do nákladních aut podobným autům na převoz nábytku. Do třech vozů se nacpalo asi 160 až 180 lidí, pak se otevřely další dva vagony, esesáci vyndali nový kufr a celá akce se opakovala. Mezitím se auta vrátila a lidé opět nastupovali. Když už byly všechny vozy otevřeny a lidé pryč, vrátilo se jen jedno auto. Řidič skupince vybraných vězňů řekl, že ve vagonech jsou lidé, kteří se sami nemohou pohybovat. Opatrně je tedy posadili na podlahu auta jednoho vedle druhého, vojín SD pak otevřel první vagon, kde byli tři mrtví muži, a nařídil jim, že je mají přeložit do auta. Když mu řekli, že nevědí, kam s nimi, protože v autě už nebylo místo, řekl: „Hoďte to tam, vždyť je to všechno jedno.“ V tu chvíli jim bylo jasné, že je vezou na smrt.

Pak ale dorazila další dvě auta a na ně museli z vagonů překládat věci a kufry. S auty přijeli též dva nebo tři zajatci. Hanuš Münz se k jednomu z nich přitočil a zeptal se, kam všichni jeli. Byl zvědav, jestli se sejde s Mácou a Töpferem. Mladík prý chvíli váhal, ale potom mu šeptem odpověděl: „Sie sind schon im Himmel“ (Ti už jsou v nebi) a „Sie sind schon erledigt“ (Ti to už mají za sebou).

Zbylé vězně převezli do blízkého koncentračního tábora Malý Trostinec, který byl pravděpodobně dříve kolchozem nebo sovchozem, protože mu dominovaly stodoly dlouhé čtyřicet metrů a mezi nimi bylo roztroušeno mnoho dřevěných bud a chalup. Do jedné stodoly házeli přivezená zavazadla na veliké hromady. Při tom se Hanuš Münz seznámil s jinou zajatkyní – Erikou, do které se později zamiloval a která kamarádům také hodně pomohla. V táboře se spalo v jiné roubené stodole na holé zemi, ale každý měl na přikrytí prachové deky. Ty také od Eriky nafasovali ve stodole, kde skládali zavazadla. A Hanuš Münz dostal dokonce na přikrytí krásný rozepínací spacák a Erika mu také poradila místo ve stodole, kde prý nefoukalo.

Večer na apelu stáli stranou a stařešina se jich jednotlivě ptal na profesi. Zase s Leonem zopakovali, že jsou zámečníci, a polský Žid a zámečnický mistr Rosenberg se jich ujal s tím, že budou jezdit každý den pracovat do Minsku. Teprve v tu chvíli se dozvěděli, že jsou v Bělorusku.

Minsk byl totálně zničený a dílny byly v budově bývalé univerzity. Hanuš Münz a Leon pracovali na SS komandu, v poškozené budově chyběly klíče a oni je měli vyrobit. Mimo ně pracovali v zámečnické dílně ještě další tři lidé z minského ghetta. Z ghetta totiž vycházely každé ráno desítky skupin na různá pracoviště či odklízet trosky domů. Zpočátku si s nimi vůbec nerozuměli, protože lidé z ghetta mluvili jen rusky a jidiš. Ale naznačovali, že vědí, že mají hlad a že by jim přinesli chléb výměnou za sacharin, o kterém věděli, že ho v táboře je plno. Nakonec si tedy u klempířů nechali udělat skrýš na sacharin ve vojenské kovové lahvi na čaj. Erika jim ho nosila ze skladu a oni ho pak s lidmi z ghetta vyměňovali za chleba, tabák nebo i za peníze.

Litevští esesáci nesměli do tábora, ale dobře věděli, jaké je tam uskladněno bohatství. Stařešina Seiler chtěl zamezit tomu, aby se k uskladněným někdo dostal, a proto chtěl mít ve stodole stráž. Pověřil nějakého Řeka Sonenricha, aby to zorganizoval, a právě jeho dceři nosil Leon chleba. Takže věznění Židé hlídali, aby esesáci nekradli. Jednou se ale po půlnoci během Leonovy služby Seiler probudil a šel vše překontrolovat. Leona nenašel v uličkách, kde měl hlídat, ale u roztříděného šatstva, jehož prohlížením si krátil dlouhou chvíli. Nic z toho nemělo cenu, přesto je druhý den Seiler vyhodil a oni se opět stěhovali do bývalé stodoly.

Jejich mistr Rosenberg dostal za úkol sehnat někoho, kdo by byl schopen udělat ústřední topení v bývalých Puškinových kasárnách na okraji Minsku. Celý areál kasáren hlídali vojáci wehrmachtu a druhou budovu zabralo SS. Právě tam se mělo vybudovat ústřední topení, protože budova chtěli Němci využívat jako kasárna pro jezdecký oddíl SS složený z Bělorusů, kteří znali krajinu a měli bojovat proti partyzánům. Rosenberg našel nějakého Němce z Kolína nad Rýnem a jako pomocníky mu přidělil Hanuše Münze a Leona, Židé z ghetta přinesli litinové radiátory, roury a všechny součástky ústředních topeni, které našli v troskách města. Svařování a ohýbání rour jim prováděl jiný zajatec Míša, který jim také vyprávěl o svém plánu – utéct k partyzánům.

Jednoho dne hlavní branou vjížděli vojáci v československých uniformách – autodílna a zbrojíři slovenské armády. Hanuši Münzovi se brzy podařilo se ke Slovákům dostat a tam se potkal s Jankem Bosákem a Jožkou Cifrou. Oba se prý strašně divili, že tam narazili na Čechy, a hned se ptali, proč neutečou k partyzánům. Když Bosák viděl, že čeští zajatci mají peníze, slíbil, že jim s útěkem pomůže – peníze si vzal napřed a už se neukázal.

Jožka jim ale řekl, že zná partyzánskou spojku, která často slovenské vojáky přemlouvá, aby přeběhli – ale jen se zbraní, která se těžko shání. Prý by ale měly stačit i granáty – brzy jich měli každý šedesát ve slamníku. Když je ale Jožka odnesl spojce, ukázalo se, že musejí opravdu mít střelnou zbraň, že granáty partyzánům nestačí. Jožka jim tedy poradil, aby se obrátili na velitele zbrojířů poručíka Horu z Čadce. Hanuš Münz šel za ním do kanceláře a řekl mu, že mohou dobře zaplatit. Poručík odpověděl, že peníze nepotřebuje, samohonku nepije, na mejdany jako ostatní vojáci nechodí. Napadlo je tedy nabídnout mu něco ze zlata pro jeho ženu. Erika, která pracovala u třídění židovských věcí, tedy vynesla dva zlaté prstýnky a řetízek. A Hanuši Münzovi dala navíc malý balíček s nádhernou broží ve tvaru motýlka. Tělo a hlava krásné velké diamanty a křidélka samé brilianty, to vše v platině. Horovi ale dali jen zlatý řetízek, který dostali spolu s prstýnky, protože dva prstýnky byly za automaty málo – i tak byl Hora velmi spokojen.

Když se ale druhý den ráno potkali s Jožkou, vyrazil jim dech: prý musí sehnat zbraň i pro partyzána, který jim pomůže s útěkem. Hanuš Münz v sobě tedy sebral veškerou drzost a šel znovu k Horovi. Ten mu přinesl ještě jeden ruský automat a nic za něj nechtěl. Všechny zbraně byly totiž „trofejní“ – získané během bojů Slováků s partyzány, a nebyly tedy v žádném seznamu výzbroje. Vyčkali na noc a už byli na odchodu, když jim zaklepala na okno slovenská stráž, která hlídala uvnitř areálu – zatímco Němci hlídali z venku: „,Je tam někdo?‘ Nic. Znova: ,Je tam někdo?‘ Tak jsem do toho Jožky: ,Musíš něco říct!‘ Tak řekl: ,No znáš je, tadyhlenty dva, jak sem choděj, utíkaj k partyzánům.‘ Tak jsem myslel, tím je konec, ta hlídka… A on naopak říkal: ,To nemůžete teďka, počkej, já počkám, až ta vnější wehrmachtská přejde a potom vám řeknu.‘“

Pak už utíkali do vesnice, kde bydlel Siňak, který je měl k partyzánům dovést, a museli hned vyrazit, protože před sebou měli přes 60 km cesty, alespoň to málo rozuměli rusky mluvícímu Siňakovi. Když se konečně dostali na hranici partyzánského území, dovolil jim si na jednom palouku odpočinout. Hanuš Münz si lehl, zavřel oči a myslel na to, jak je to krásné být konečně na svobodě, a vzpomněl si na Eriku, která zůstala v táboře, a na velký dluh, který u ní oba měli, ale už ho nikdy nebudou moci splatit.

Když jim pak po nějaké době Siňak řekl, že budou pokračovat v cestě, Hanuš Münz vstával ztěžka a Leon nemohl vstát vůbec. Siňak došel do nejbližší, asi deset kilometrů vzdálené vesnice a vrátil se s povozem. Partyzánské přijetí bylo prý velmi srdečné, na nově příchozí se přišla podívat i děvčata z vesnice a nechyběla ani harmonika, ani nezbytná samohonka. Když ji pan Münz ochutnal, řekl si: „Vícekrát ani slzu.“

V Bělorusku bylo asi 300 tisíc partyzánů. Němci po zahájení války postupovali tak rychle, že velká část sovětské armády zůstala za frontou a mnoho vojáků uteklo do močálovitých krajů. Z Moskvy jim paradesantním výsadkem poslali organizátory, kteří zakládali partyzánské oddíly, z nichž se později staly brigády asi o třech tisících lidech. Jednotné velení všech brigád neexistovalo a každá operovala sama. Hanuš Münz s Leonem přišli do oddílu „Groznyj“, který patřil do brigády „Šturmovaja“ a měl přes 500 lidí.

Partyzáni byli překvapeni, že se vězňům podařil útěk a jsou výborně vyzbrojeni. O zbraně byla u partyzánů totiž nouze. V prvních dnech se aklimatizovali, učili se alespoň trochu rusky a pak byli přiděleni k diverzní skupině, která měla sedm členů – čtyři Rusové a oni tři. Problém byl, že si vůbec nerozuměli. Vyrazili do předposlední vesnice jejich rajonu, Zahorky, kde spali ve stodole, a jejich velitel Ljoška Kozakjevič jim přikázal, aby spali oblečení a měli zbraň stále při sobě. Hanuš Münz však nemohl usnout obutý, takže si boty sundal a položil si je vedle sebe stejně jako automat. V noci je probudily hrozné rány – Němci ostřelovali minomety Zahorku. Všichni vyběhli ven a až v tu chvíli si uvědomil, že je bos. Vběhl tedy zpět do seníku a boty našel. Ljoška se rozběhl směrem k vesnici Sičovice, a i když se ho Hanuš Münz snažil držet, dost brzy ho ztratil a zastřelení německým kulometčíkem pak unikl opravdu jen o vlásek. Za nějakou chvíli začal boj o vesnici. Partyzáni ale měli převahu a Němci se stáhli do svého rajonu. Mrtví byli na obou stranách. Polovina vesnice shořela a staré lidi a děti naházeli Němci do trosek hořících domů. Vesnici prý dokonce zapálil místní chlapec, který se dal do německých služeb. Raněné partyzány pak odvezli do partyzánské nemocnice a několik raněných Němců partyzáni postříleli.

Asi o dva dny později přišli do sousední brigády tři Slováci – Janko Bosák, Štěpo Dlugoš a Ján Kováč. Komisař „zapracoval“ a byli převeleni do jejich skupiny. Po pár dnech pobytu v táboře se skupina Hanuše Münze vydala znovu na cestu. Tentokrát nesli pytle s trhavinou na zádech a učili se klást miny. Kladli je jen v noci a ve dne se vždy schovávali v nějaké chalupě. Asi po týdnu práce přišel Moskvan Seňka o život, když na náspu položil protipěchotní minu, uhlazoval povrch a mina vybuchla.

Po návratu do tábora zjistili, že k nim dorazilo dalších šest Slováků – Vávra, Šteftlík, (roťák), Fero, Bališ, Tarnek a Vévfa. Vybudovali si s nimi krásnou zemljanku a z plechového sudu jim udělal zedník Fero kamna, na kterých se dalo vařit. To bylo důležité, protože způsob přípravy jídla v táboře byl hrozný – do malého umyvadla z umělé hmoty dostali čtyři lidé dohromady boršč a čtyři kusy masa. Každý si svůj kus masa vyhodil na stůl a jedl ho s chlebem. Lžíci měl každý v holince. Češi a Slováci si opatřili plechové kastrůlky, a když byla zemljanka hotová, chodili si s nimi do kuchyně.

Blížil se podzim, s ním výročí říjnové revoluce a všichni si dávali závazky. Ani jejich skupina nemohla zůstat pozadu – zavázali se tedy, že zničí alespoň jeden vlak. To znamenalo jet asi pětadvacet kilometrů na německé území. Kolem železnice byl vykácený široký pruh lesa a tento pás byl navíc zaminovaný. Takže když přišli do poslední vesnice blízko železnice, museli najít člověka, který pracoval na dráze a musel vědět, kde je nezaminovaný průchod ke kolejím. A museli ho násilím přimět, aby šel před nimi a průchod jim ukázal. Hanušovi Münzovi se to prý nelíbilo, ale říká, že to nešlo jinak. Když se ale dostali až k peluňku, spustili Němci podél tratě střelbu z kulometů a z minometů. Tu noc ztratili svého kamaráda Jožku. „Do prdele s chlapem, škoda toho automatu,“ reagoval prý na ztrátu jejich kamaráda velitel.

Leon po tomto incidentu od roty odešel a Hanuš Münz zůstal sám se Sověty. Operovali stále na německém území a museli se navíc sami živit. Docela se jim dařilo, jen na železnici zůstávali stále bez úspěchu. Další akci dělali za velmi špatného počasí. Byli už sehraní – Hanuš Münz ocelovou lopatkou udělal díru pod kolejnicí, Žukov odebíral kamení, Ljoška dal pod kolej bedýnku s tolem (výbušninou), přidal rozbušku a plazili se nazpět k lesu. Pak náhle ale Žukov přerušil ticho a šeptal, že slyší vlak. Vrátili se na okraj lesa a zrovna viděli, jak jeden vagon letí z náspu, ale lokomotiva a další vagony zůstaly stát na trati, protože Němci pro jistotu tlačili před lokomotivou nezapřáhnutý vagon s kamením. Trať ale byla zničena na půl dne a lokomotiva poškozena.

Jednou v noci se táborem rozezněl poplach – někde daleko na hlavní silnici zůstala stát německá kolona aut. Asi 300 partyzánů se tam hnalo, někteří koňmo nebo povozem, jiní pěšky. Když tam dorazili, nic tam nebylo, pak ale přijela spojka s tím, že Němci vpadli do partyzánského rajonu. Všichni chtěli jít partyzánům na pomoc, ale někdo nařídil, že mají zůstat, kde jsou. Němci se totiž nemohli vracet jinudy. Leželi tedy asi pět metrů od cesty a brzy se dočkali a uviděli dlouhou kolonu vojáků. Němci jeli pomalu a klidně, partyzáni nechali část kolony přejet a potom byl dán povel ke střelbě. „Když z pěti metrů začne dvě stě padesát až tři sta lidí střílet do nic netušících lidí, je to pro ně katastrofa. Křik, který přehluší i střelbu. Panika. Pro nikoho není záchrana. Utéci není kam. Není ani čas utéci,“ vzpomíná na to pan Münz.

Najednou jim ale někdo začal pálit do zad, rychle se plazili ven z lesa, ale na louce to bylo ještě horší. Vybuchovaly tam miny a svištěly střely. Přeběhl tedy přes louku a skočil do řeky, kde zůstal, dokud se poslední Němci nerozprchli v lese. Ztratili většinu lidí, kteří ve vesnici pálili domy. Později se přišlo na to, že mechanismy ruských kulometů zamrzly, takže z nich nevyšla ani rána. Kulomety měly na starosti právě to křídlo kolony, kde byly německé povozy s těžkými kulomety a minomety. Ty pak mohli Němci použít a připravit jim krušné chvíle.

Pak nastala zima, ale sněhu bylo málo. Němci postavili garnizon několik kilometrů od vesnice Petule, aby zamezili průnikům partyzánů. Všude kolem byla bažina, a proto byl na jaře a na podzim přes tuto vesnici jediný průchod – garnizon se tedy musel zničit. Nechali si tedy dva partyzány ve vesnici jako zálohu a veškerou sílu napřeli proti garnizonu. Boj byl tvrdý, ale krátký a garnizon byl brzy vypálen. Domů se vraceli už bezstarostně – byla prý krásná měsíční noc a vidět bylo na kilometr. Když už byli nedaleko Petule, začal do nich najednou střílet kulomet a minomet. Ti dva, kteří zůstali na stráži v Petuli, totiž neodolali a šli po chalupách shánět vodku a machorku, Němci zatím vpadli do vesnice, chytili je v chalupě, a tak nepadla ani rána, která by ostatní upozornila. Janko, který šel vedle Hanuše Münze dostal zásah a upadl, Hanuš mu ještě pomohl vstát, ale v tu chvíli ho také silně zabolelo v zádech. Naštěstí pro ně byly bažiny dost zmrzlé, takže se přes ně dostali do vesnice, kde zabrali povoz a dojeli do nemocnice. Jankovi střepina granátu prorazila podrážku a prolétla nohou. Hanuš Münz měl střepinu hned za krkem. Střepinu mu sice vyndali, ale dostal silnou furunkulózu, takže měl ještě dlouhou dobu vředy po celém těle.

Během jeho nemoci chtěli Němci zlikvidovat partyzánské území. Použili na to obrovskou sílu a bylo proto rozhodnuto, že se oddíl přestěhuje dál do bažinaté krajiny pod Polockem. Tábor se zaminoval a nemocní odjeli do náhradních zemljanek, přesídlení ale trvalo asi jen týden. I když Hanuše Münze vředy stále zlobily, vydal se se svou skupinou opět na železnici. Tentokrát jeli na saních, a když se dostali k pešunku, byla už pořádná sněhová vichřice. Vyhloubit jámu pod kolejemi bylo těžké, ale nakonec se to podařilo a dali do ní všechen TOL, který nesli. Zpátky se vraceli promrzlí a naštvaní, protože se báli, že vlak v takové vánici stejně nepojede a oni celou cestu podnikali zbytečně. O to více byli všichni překvapeni, když přišlo po několika dnech hlášení, že ráno byl opravdu zničen vlak.

Na jaře se Hanuši Münzovi čím dál víc protivilo chodit se Sověty. Zlobilo ho, že z jeho slovníčku se ztrácely stránky. Vytrhli je, aby si ubalili cigarety. Když jim to vyčítal, říkali, že je to ze začátku a to už musí přece znát. Ale nejvíc ho prý štvalo jejich chování k obyvatelstvu. Jejich domluvy s hospodářem byly vždy rozkazovačné, tvrdé a vulgární. Kdyby ale zasáhl, tak by prý do tábora asi nevrátil. „Jednou jsme potřebovali koně. To se zabralo, to se šlo, vzalo, berem si koně. A najednou přilítla paní potom, majitelka toho koně, a přišla s takovou, že nám dá takovej soudek, kbelíček samohonky – chlast místo koně.  A teď nějakej (partyzán) říkal: ,No jo, dobrý, to jó.‘ – ,Ale já jsem proti tomu,‘ vystoupil jsem a povídám: ,přece nebudeme kšeftovat za koně chlast.‘ A jelikož to bylo zakázaný, no tak on: ,No tak dobře, dobře…‘ Z toho sešlo, ale už měl vztek. A to bylo nebezpečný, protože kdyby mě někde zastřelil, tak nikdo by se nezeptal, jakým způsobem a proč.“

Na prvního máje byla v táboře vystavena velká tabule a na ní jména nejlepších partyzánů oddílu. Jedním z prvních bylo i jméno Hanuše Münze, ocenění bylo spojeno i s vyznamenáním Rudé hvězdy. Toho se ale nikdy nedočkal, za což byl prý ve výsledku velmi rád, protože všechny akce podle něj byly kolektivním úspěchem, a ne úspěchem jednotlivců.

Velitele jejich party Chanoviče jednou napadlo, že by měli jít na jinou dráhu, někam k Litvě. Dostal povolení od komisaře a asi za tři dny došli k cíli, jeden den zůstali a pozorovali dění v blízké vesnici a pak u kanálu vedoucího pod železnicí vyhloubili velkou díru, aby tam mohli dát dost třaskavin, které potom při průjezdu vlaku tentokrát ručně odpálili. Hanuš Münz si vzpomíná, že šlo o vlak osobních vagonů a po výbuchu všechno i s lokomotivou sletělo z náspu.

Jejich úspěch nedal spát Pasku Hužvenkovi – mladíkovi, který ze začátku chodil s Münzovou skupinou, ale do všeho mluvil, a tak se ho zbavili. Byl to syn generála a chlubil se, že právě jeho otec byl u vraždy cara Mikuláše. Paska si usmyslel, že by trať Vilno–Polock úplně zničil, a navrhoval, že sebere všechny diverzní skupiny z brigády a on jako velitel je povede. Brigáda mu dala zelenou. Münzova diverzní skupina se samozřejmě nechtěla zúčastnit – šedesát lidí se jim zdálo na pohyb v nepřátelském území moc. Nicméně museli jít, rozkaz je rozkaz.

Vyhýbali se vesnicím, protože v tomto kraji byli všichni potenciální nepřátelé a k cíli dorazili pozdě v noci. Paska proto rozhodl, že si přes den odpočinou v chalupách. Sám chtěl jít na průzkum a žádal, ať ho Münzova skupina, která to v těch místech znala, provede. Všichni to odmítli a zůstali odpočívat v chalupách, zatímco se ostatní vydali na průzkum.

Najednou přiběhla hospodyně a s výkřikem „Němci!“ se hrnula k oknu. Venku postupovalo plno Němců směrem k dolním chalupám se zbraněmi připravenými ke střelbě. Všichni tři tedy utíkali do lesa, schovali se tam v houští a za hodinu, dvě uslyšeli šramot. Potom ruský šepot. Byli to jejich partyzáni, kteří byli na průzkumu, a Němci je proto nezastihli v chalupách. Za několik hodin se jich v lese sešlo k padesáti. Paska situaci vyřešil tak, že počkají na noc a půjdou domů. Chanovič usoudil, že jich pět pojede samostatně, protože menší skupinka není tak nápadná. Ujeli ale kus cesty a zjistili, že zabloudili. Zastavili se a začali se o něčem radit a Hanuš Münz využil téhle chvilky, skočil do křoví a odlehčil si. Když ale vyšel ze křoví – kamarádi nikde. V duchu jim nadával a nemohl pochopit, jak mohli odjet bez něj. Sedl tedy na koně a jel – své kamarády našel a dohnal až po dni jízdy. V noci bylo vidět, že fronta z východu se rychle blíží, protože obzor byl celý rudý. Ráno se ti vpředu zarazili, protože si mysleli, že se blíží Němci, našli si úkryt a byli pak hodně překvapení, když se objevila Rudá armáda. Po radostném uvítání pokračovali v cestě k táboru a měli frontu za sebou. Fronta byla ale velmi promíchaná, takže na ně občas nějací zapomenutí Němci zase spustili palbu, jen se báli, aby nenarazili na nějakou větší skupinu – s menší si poradili.

Po cestě do tábora narazili na dva Rusy v civilu, kteří se dali do služeb Němců. Přivázali je tedy k povozu s tím, že je předají veliteli oddílu. Když ale večer zastavili u samoty na přenocování, uslyšel Hanuš Münz dvě rány. Kolja a Váňa zavedli ty dva muže do blízké úžlabiny a zastřelili je. „Měl jsem hrozný vztek, ale také už strach se s nimi hádat, aby neměli zálusk také na mě. Prý si nic jiného nezasloužili, což v jádru byla pravda. Ale moje svědomí mi říkalo, že by měli být nejdříve souzeni a odsouzeni.“

Poté co dojeli bez dalších incidentů k oddílu, tak během jednoho či dvou dnů přišel rozkaz, že aspoň polovina mužstva se má odebrat do Minsku. Mezi nimi Hanuš Münz, Bosák a Bališ. Minsk, ze kterého Hanuš Münz před rokem utekl, byl ještě více zdemolován a oni dostali nepříjemný úkol očistit okolí města od Němců. Za frontou zůstaly celé pluky, ale i jednotlivci. S Bosákem tedy vyrazili se skupinou neznámých partyzánů, nikdo nevelel, každý šel na „vlastní pěst“. I když byl Hanuš Münz už na ledaco zvyklý z koncentračního tábora a za rok svého pobytu u partyzánů, přesto na něj tato akce zapůsobila otřesně. „Všude bylo vidět, že před kratičkou dobou prošla fronta. Bylo strašné vedro, slunce pálilo, a tak všichni mrtví Němci vypadali, jako by se smáli.“

V následujících dnech nastalo to, nač je do vyhladovělého Minska hnali – přehlídka partyzánů. „Moře praporů, moře řečí.“ Dali všem vyznamenání „Za vlasteneckou vojnu“, a jak Hanuš Münz vzpomíná, „nastalo roztřídění partyzánů – k milici, na frontu, do úřadů, do politiky a tak dále“. Rusové ale nějak nevěděli, co si počít s cizinci. V Münzově brigádě jich bylo devatenáct – Češi, Němci, Belgičané, Francouzi. Všechny je 19. července 1944 poslali pěšky z Minsku do Děržinska, kde měl být vojenský komisariát (vojkomat).

V jedné vesnici narazili na skupinku rudoarmějců. Hanuš Münz jim sice vysvětlil, že jsou partyzáni, ale najednou přijel na koni mladý vojín, seskočil z koně a rozkazovačným hlasem říkal: „Tady jeli nějací Němci.“ Ostatní vojáci mu sice vysvětlovali, že to jsou partyzáni, Hanuš Münz mu ukazoval jejich pasporty, ale on skočil k jejich odloženým automatům, obrátil jeden proti nim a ukázal na Hermana, aby šel s ním na velitelství do druhé vesnice. Hnal ho před koněm přes pole do druhé vesnice, kam je po nějaké době následoval i zbytek skupiny. Všichni byli bez šarží, ale vojína na koni poslouchali na slovo. Když dostali rozkaz „sundejte boty“, věděl, že to je konec. Alfréd a Emil zuli boty a klekli si. Hanuš Münz začal prý tehdy strašně sprostě nadávat, jak to slýchával od kamarádů partyzánů, a šel k vojínovi na koni, který vytáhl nagan a namířil na něj. Pak dal rozkaz ke střelbě, ale v té samé sekundě jeden z vojáků vykřikl: „Já na ty lidi nestřílím!“

Nakonec nevystřelil nikdo a vojín bleskurychle rozhodl, že je odveze do Děržinska, kde se prověří, zda mluví pravdu. Ve chvíli, kdy sklonili vojáci zbraně, ale vzali partyzáni nohy na ramena, doběhli přes vysoké pole do jiné vesnice a hledali komisaře, který musel být v každé vsi. Tam se ale opakoval stejný scénář, jen je tentokrát nechtěli zastřelit hned, ale odvedli je na nádraží a postavili k nim stráž s bajonetem. Pak se ale naštěstí objevila parta z jejich velké skupiny. Mezi nimi dva partyzáni z jejich oddílu Fero a Vávra. Těm rudoarmějci samozřejmě věřili, že jsou partyzáni, protože neměli německé uniformy, a vše se vysvětlilo. Ještě té noci vlakem dorazili do Děržinska, vyspali se na nádraží a ráno šli na vojkomat. Kapitánovi se snažili vysvětlit, že většina z nich jsou Čechoslováci, a že tedy chtějí do československé armády. On na ně ale jen pochybovačně zíral a říkal: „Vy máte nějakou armádu?“

Jako jedinou možnost, jak se v poledne najíst a získat boty pro ty dva, kteří si je nedobrovolně zuli den předtím, jim nabídl, že je přiřadí k pluku, který byl právě u města. Kapitán zavřel vojkomat a odvedl je na kraj města, kde doslova „ležel“ pluk. Roztrhaní a špinaví, mladí i hodně staří vojáci. Večer byl vydán rozkaz k odchodu na nedalekou frontu. A i když cizinci protestovali, že do pluku nepatří, nebylo jim to nic platné. Velitel štábu je nemohl pustit, protože by se z nich rázem stali dezertéři. Šli tedy s tímhle „trestným“ plukem a bojovali s Němci, kteří zůstali pozadu a chtěli se probít zpět na německou frontu.

Když dorazili na hranice s Polskem, přišel za nimi důstojník justiční služby a četl jim ze zákoníku, že přicházejí Polsko osvobodit, a tak musejí dodržovat osobní vlastnictví. Když se ale přišlo do první vesnice, bramborové pole zmizelo. A přes zákaz otevřeného ohně zmizel i dřevěný plot, protože si všichni vařili brambory v plechovce od konzervy, kterou nosili s sebou.

Někde pod Grodnem už jich měl velitel prý „plné zuby“, a vyčlenil tedy kapitána, aby je dovedl do města Lido. Tam měl údajně být jiný vojkomat, kde by věděli, kam je poslat. Cizinců bylo v té době kolem třiceti, a když do Lida dorazili, vůbec žádný vojkomat tam nebyl. Takže se vlakem vydali zpět do Minsku. Tam je kapitán dopravil na „štáb partyzánského velení v BSSR” (Běloruská sovětská socialistická republika), kde samozřejmě také nevěděli, co s nimi. Němci ale nakonec dostali rozkaz zůstat v Minsku, Čechoslováci jasně řekli, že chtějí do své armády, rozkaz ale zněl tak, že Hanuš Münz, Bosák, Šteflik a Tibor Stýblo musejí zůstat v Minsku, a ostatní odeslali hned další ráno do Tuly na velitelství československé armády. Rozladěné Čechoslováky, kteří museli zůstat v Minsku, ubytovali na předměstí a za několik dnů po ubytování konečně z velitelství vypadlo, že je chtějí nechat absolvovat parašutistický výcvik a vysadit je na Slovensku, kde v té době probíhalo povstání. Při vidině Slovenska všichni samozřejmě nadšeně souhlasili. Několik dní se nic nedělo a pak najednou přišlo oznámení, ať se následující den dostaví na letiště.

Všichni si mysleli, že je bude nějaký výcvik, po cestě jim ale oznámili, že je hned naostro vysadí – tedy ne na Slovensku, ale z letadla bez pozemního výcviku. Na letišti jim tedy nasadili padáky a mnozí ani nerozuměli, co jim vysvětlují. Nicméně všichni vyskočili (nebo snad spíše byli vyhozeni z letadla) a ve zdraví se sešli dole. Za dva dny si odbyli i druhý seskok. To byla veškerá příprava, takže čekali, že budou každým dnem odveleni na Slovensko. Po několika dnech jim ale major oznámil, že na Slovensku se povstání „posralo“, a rozkázal, že Bosák, Šteflík a Stýblo pojedou druhý den do polské Přemyšle. Hanuš Münz musel zůstat v Minsku sám.

V květnu 1945 byl zrovna kdesi ve Východním Prusku nedaleko Königsbergu, rychle se vrátil do Minsku a žádal, aby mohl jet do Prahy. Tvrdili mu, že by jako civilista mohl strávit i několik měsíců ve sběrných táborech, takže raději dál jezdil po Bílé Rusi až do konce května. Nakonec ho propustili ze svazku partyzánského velitelství, ale nedali mu povolení k odjezdu, stále prý nebyla vhodná doba. V červenci už byli ochotni ho propustit, ale nevěděl, jak se dostat do Československa.

Povedlo se mu sehnat lístek na vlak do Moskvy, tam ale na čs. velvyslanectví moc nepořídil. Chtěl, aby mu umožnili dostat se do Prahy kurýrním letadlem, které létalo denně. Ale to by prý musel potvrdit „věrchovnyj sovět“ (vláda). Tak dlouho se panu Münzovi čekat nechtělo, a tak se vrátil zpět do Minsku, protože zjistil, že jezdí rychlík Minsk–Gomel–Kyjev–Lvov a řekl si, že ze Lvova by na Slovensko nějak došel pěšky. To bylo už koncem srpna 1945. Všechny dokumenty měl v pořádku, ale chyběly mu peníze, které měl z nějakého záhadného důvodu dostat až v Užhorodě.

Cesta byla zdlouhavá, vlak velmi často stál, ale do Lvova dojel. Tam Hanuš Münz zjistil, že jede osobní vlak do Stanislavova – na hranice Podkarpatské Rusi, odkud měl jet do Užhorodu nákladní vlak. Nějaký kapitán na nádraží nařídil, aby jim vyčistili jeden „hytlák“, kterým asi za dva dny přijeli do Užhorodu, kde Hanuš Münz opravdu dostal na velitelství peníze, které mu v Minsku zůstali dlužni. Zařídili dokonce, aby nemusel do sběrného tábora, a konečně se dostal do Čierné nad Tisou na československém území.

A najednou byl na hlavním nádraží v Praze. Jeho první kroky vedly ke kamarádovi Chaloupkovi. Ten věděl, že Hanuš Münz válku přežil, protože se u něj už zastavil Janko Bosák, který mu všechno vypravoval. Ten den měli lyžaři Slavie schůzku na Žofíně a Hanuš Münz si dodnes vzpomíná, že na sobě měl krásný flanelový oblek a po čtyřech letech si připadal jako člověk. Jeho přítelkyně Saša Příhodová, snad nejlepší česká sjezdařka té doby, mu tam také představila Evu Leisnerovou – jeho budoucí ženu.

Teprve druhý den pro něj ale začal opravdový život. Od Chaloupkovy sestry Vendy už věděl, že jeho dívka Jarmila Krčmová, se kterou se měl ženit, se za války vdala a má už dvě děti. Dále se snažil zjistit, co se stalo s jeho strýcem a poručníkem Kuhnelem. Zjistil, že při bombardování domu byl zasypán ve sklepě, ale zachránili ho a po válce bydlel v podnájmu v ulici Krásnohorské, kde se o něj také starali, protože na tom byl zdravotně velmi špatně.

Hanuš Münz zatím bydlel u Vendy Chaloupkové v lékařské čekárně na Žižkově, ale musel vždy brzo ráno vstávat, protože přicházeli první pacienti. První poválečnou zimu strávil na horách, kde vedl lyžařské kurzy, po skončení zimní sezony ale viděl, že mu nezbude nic jiného než dělat zubařinu. To znamenalo udělat dentistické zkoušky, mít byt a získat koncesi pro čtvrť, kde se byt nalézal.

V té době se už s Evou Leisnerovou, kterou poznal v den svého návratu do Prahy, chtěli vzít. A tak před Vánocemi roku 1946 šel žádat o její ruku. Její rodiče, byť prý asi s těžkým srdcem, svolili. A prodali svou vilu v Jevanech a koupili pro Mirka, bratra Evy, statek v Nových Dvorech. Svatba byla 25. ledna 1947 a po ní se manželé Münzovi nastěhovali do Nových Dvorů. Hanuš Münz složil dentistickou zkoušku a naskytla se mu příležitost získat koncesi v Novém Kníně. Za Evino věno si v Novém Kníně zařídil ordinaci a ve Dvorech laboratoř.

Po převratu v únoru 1948 jim ale vše znárodnili. Hanuši Münzovi sice slíbili 50 tisíc Kčs válečného odškodnění, ale když přišel na příslušný úřad, řekli mu, že to pošlou na jeho adresu na Žižkov. Když se ale dozvěděli, že bydlí v Nových Dvorech na Dobříši, řekli, že peníze nemůžou poslat do jiného okresu, a musí si tedy zažádat na Dobříši. To také udělal a za dva roky dostal vyrozumění, že mu odškodnění zamítají – tajemník ONV Nové Dvory Melichar řekl, že bojoval na Západě. Hanuš Münz si tedy jel stěžovat na zemský národní výbor, kde mu slíbili, že to hned dají do pořádku. Po dalším roce dostal zprávu, že mu dají jen 48 tisíc Kčs. A když si pro ně jel, řekli mu, že nemají ani korunu, a poslali ho do Prahy – tam mu ale odpověděli úplně stejně, takže nedostal nic.

Z půjček státu – tzv. unifikačních úpisů si mohl vybrat jen 10 procent, tedy asi 75 tisíc Kčs, které použili s Chaloupkou na výrobu lyžařského vleku, který chtěli zřídit na Braunbergu v Krkonoších. I v tomhle měl ale Hanuš Münz smůlu – když vezli hotový vlek, tak havarovali a náklad přes budku vyletěl do pole. Později se materiál odvezl do Krkonoš a v kůlně hotelu Panorama uskladnil, protože stále čekali na povolení z ONV v Trutnově. Zdržování a popotahování došlo tak daleko, že jim jednoho dne telefonoval hoteliér z Panoramy, že vlek chtějí komunisté z Pece zabavit.

Naštěstí byla tchyně Hanuše Münze, jak on říká, „obchodní génius“, takže i když nevěděla, jak vlek vypadá a co to vlastně je, vzala do ruky telefonní seznam a za hodinu už jim řekla: „Kupuje to firma Janka z Radotína za šedesát tisíc korun.“

V té době prodal Hanuš Münz Ústavu národního zdraví zubařský materiál a vzápětí přišla v roce 1953 měnová reforma a všechny peníze byly přepočítány v poměru 50 :1. Takže ani od firmy Janka, ani od ústavu nedostal nic. Jeho žena Eva musela v roce 1957 nastoupit do práce (nejdříve pracovala ve výstavnictví, na krátkou dobu přešla do Československé televize), protože ze svého platu by Hanuš Münz rodinu neuživil.