Jaroslav Müller

* 1930

  • „Systém byl takový, že jsme měli dvojí srážky. Civilní a vojenské. Denní vojenská srážka činila ve staré měně asi sto čtyřicet a v nové dvacet osm korun. Z toho jsme si platili ubytování, tedy ty dřevěné baráky se štěnicemi, stravu a oblečení. Pracovní uniformy, které jsme nosili, byly často vyřazené kusy po wehrmachtu. Látka byla potrhaná a někdy i prostřílená a zakrvácená. Jindy se však na tom dalo docela dobře vydělat. Ke konci služby, což už muselo být ve čtyřiapadesátém, jsem zjistil, že je ve skladě k dispozici starý americký důstojnický plášť. Nějakým čachrem se mi to s ním podařilo za jiný svršek vyměnit. Dokonce jsem v něm později odešel i do civilu, kde jsem si jej přebarvil na tmavě modrou barvu.“

  • „Byly to dřevěné baráky, ve kterých stály dřevěné postele. Když nejsou kovové postele, tak je to vždycky malér. Do škvír mezi špatně smontovanými deskami se snadno dostávají štěnice. Jednou se mi stalo, že jsem se postavil do dvojstupu na snídani a probudil jsem se, až když mě kluci nesli za nohy a za ruce chodbou zpátky na postel, protože jsem omdlel. Později se zjistilo, že to bylo proto, že mě ty štěnice pokousaly v noci tak, že mi kůže přestala dýchat. Vyfasoval jsem asi dvě kila DDT a rozmetl jsem si ho do postele a na okolní stěny, aby se to následující noc neopakovalo. Ten den jsem mohl dokonce zůstat z práce doma, protože jsem pro jakoukoliv činnost moc způsobilý nebyl. Pravidelně jsem potom chodil do koupelny a nepříjemný pocit po štěnicích jsem se snažil spláchnout studenou sprchou.“

  • „Jednou jsem dezertoval z Banské Bystrice přes Bratislavu až do Prahy. Kluci od vedlejšího bojového útvaru mi dali blanket na dovolenku. Byl to takový doklad pro vojáky, kteří v uniformě odjeli od své jednotky. Podařilo se mi tedy dezertovat s glejtem v ruce. Taky musím říct, že na něj byla sleva na vlak. Vydal jsem se přes Bratislavu, protože jsme tam měli velitelství. V tereziánských kasárnách na břehu Dunaje jsem si promluvil se štábním kapitánem. Ten mi řekl, že se mám obrátit na majora Hajnoviče, který se zrovna nacházel ve městě. Poradil mi, v jaké restauraci bude obědvat a prohlásil, že se mám domluvit s ním. Chtěl jsem si tu svoji dezerci nějak legalizovat a šel jsem tedy tam. Pan major na mě však okamžitě zavolal eskortu a dal mě zavřít. Sebrali mi opasek, kravatu, tkaničky do bot a šel jsem do basy. V cele jsem byl několik následujících dní a blížily se Velikonoce. Najednou se na vězeňské chodbě objevil ten štábní kapitán a velitel kasáren. Podle výslovnosti něco mezi Slovákem a Rusínem. Přišel za mnou a zeptal se: 'Tak co s vámi uděláme?' Já jsem odpověděl: 'Pane kapitáne, já myslím, že byste mě mohl pustit domů.' On na to řekl: 'Tak víte co? Já vám tu dovolenku napíšu.' Z basy jsem jel rovnou do Prahy.“

  • „Měli jsme dostatek střeliva a zbraní, protože Benešovsko bylo za války nacistickou vojenskou oblastí. Když Němci odcházeli, tak své zbraně zahazovali a my jsme díky tomu mohli mít každý večer ohňostroj. Našli jsme totiž nějaké raketové pistole, ze kterých jsme vesele stříleli. Sehnat armádní pistoli ráže devět milimetrů nebyl vůbec žádný problém. Jeden kamarád si ji dokonce vyzkoušel. Seděl na podsadě, vytáhnul zásobník a zmáčknul kohoutek. Jedna kulka, na kterou zapomněl, však zůstala v hlavni a on si prostřelil palec u nohy.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.06.2020

    (audio)
    duration: 01:53:44
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 23.06.2020

    (audio)
    duration: 02:10:05
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

K práci u PTP jsme nikdy necítili odpor. Věděli jsme, že to, co uděláme, bude sloužit lidem

Dobový portrét Jaroslava Müllera, 1964
Dobový portrét Jaroslava Müllera, 1964
photo: archiv pamětníka

Jaroslav Müller se narodil 1. října 1930 v Praze. Většinu svého dětství prožil v Břevnově, kde už před válkou docházel do místní organizace Sokola. Po roce 1945 se stal členem obnoveného 109. skautského oddílu v Dejvicích, kde se pod vedením jednoho z rádců zapojil do utajené protistátní konspirace. Po odmaturování v roce 1949 se mu podařilo nastoupit na studia polonistiky a rusistiky na Katedře filologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ve čtvrtém ročníku mu však byl bez vysvětlení zrušen odklad povinné vojenské služby a musel tak narukovat k PTP. U jednotky s černými výložkami pak strávil rok tvrdou prací na milovickém vodovodu a následně byl převelen na Slovensko k vykonávání zednických prací. Po návratu z vojny se mu díky tehdejšímu prorektorovi UK Krejčímu podařilo znovu nastoupit na studia. O dva roky později odpromoval a získal místo na Katedře jazyků Vysoké školy železniční. Většinu své kariéry však strávil jako překladatel ve Státním pedagogickém nakladatelství, pouze v letech 1964 - 1968 pracoval na polské ambasádě. V lednu 1990 tlumočil Václavu Havlovi při jeho první cestě do Polska.