Karel Mráz

* 1940

  • „V těch devadesátých letech potom, kdy vlastně se na nás chodili dívat hlavně Němci, Rakušáci. A to říkám záměrně, chodili se na nás dívat. Protože se zajímali o to, jak žijeme. A řeknu vám, že v té době taky přišli původní obyvatelé, taky tady byli, i když jejich rodiče a oni, taky jako děti, přišli z Rakouska za námi do kravína, okukovali. Neumím německy, ale nechá se vždycky nějakým způsobem domluvit. A nakonec jsme se shodli na tom, že nám záviděli tu práci v kravíně. Protože oni doma měli hospodářství a my jsme tady dělali v kravíně. A když jsme si vysvětlili, že vlastně dělám na směny, jednu směnu dělám ráno, druhou odpoledne a ob jednu sobotu a neděli nedělám vůbec, no tak to nemohli pochopit. Říkali: ‚No ale my to musíme každý den. Ráno, večer, přes den na pole. Takže tady skončíte a jdete na pole?‘ Říkám: ‚Ne, my máme jenom kravín, na pole už nejdem.‘ – ‚No a kdo je na poli?‘ Já říkám: ‚No tam jsou zase dělníci na poli.‘ To se jim… klidně by do toho i šli. Protože to pochopí ten, který ví, co to je být zemědělec.“

  • „Na tom hospodářství, co otec tak nějak zabral, měli jednoho koně. A otec odvážel tyhle vystěhovalce z Horní Plané na Zvonkovou na celnici. Tady v Horní Plané dole pod národním výborem stála městská váha (to byla taková velká váha podzemní, u toho budka) a to si pamatuju, jak se tam scházeli ti určení k odsunu. Nebo určení – byli určení a byli ti, kteří šli dobrovolně, a těch byla většina, protože měli strach, co tady, jakoby mezi Čechy, jestli by tady vůbec mohli žít. Tak si pamatuju, že každý si nesl ten svůj ranec, protože většinou si brali peřiny, aby měli kde spát, nebo kde, v čem. Takže to jim zvážili. Jako malí jsme na to koukali. A mohli si vzít každý třicet kilo. Takže ten raneček měl třicet kilo. Dali na vůz, no a teď šli za tím vozem až na hranici. Tam se to vyložilo a jelo se zpátky. Já jsem tam byl s tátou asi dvakrát. A to mě fascinovalo, vždycky když jsme jeli přes most přes řeku, to byl železný most, oni [Němci] ho chtěli zničit a nepovedlo se jim to, jenom mu poškodili tu prostřední podpěru a on se prohnul, takže z mostu se najíždělo takhle k vodě a zase nahoru, byl prohnutý.“

  • Full recordings
  • 1

    Horní Planá, 24.06.2021

    (audio)
    duration: 02:09:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Měli jsme se opravdu dobře, víc jsme nepotřebovali

Karel Mráz, 2021
Karel Mráz, 2021
photo: Post Bellum

Karel Mráz se narodil 13. prosince 1940 v Žárovné na Prachaticku. Jako pětiletý chlapec v roce 1945 přesídlil do Horní Plané na Českokrumlovsku. Jeho rodiče spolu s dalšími rodinami z malé vsi Žárovná po válce využili možnost získat dům po původních obyvatelích určených k odsunu. Přibližně do konce roku 1946 nový domov obývali společně s tehdejšími majiteli a s péčí o děti vypomáhala matce babička z německé rodiny. Koncem roku 1946 museli původní majitelé město opustit, některé z odsunutých rodin pak malý Karel s otcem odváželi koňským povozem do Zvonkové na hraniční přechod s Rakouskem. Karel Mráz se narodil jako osmé z dvanácti dětí. V polovině padesátých let se vyučil u Vojenských lesů, nejprve pracoval při odklízení dřeva na stavbě Lipenské přehrady, pak na pile jako manipulant a později jako řidič. V letech 1965 až 1990 žil ve Volarech, kde spolu se zaměstnáním v dřevařských závodech získal také byt. V roce 1990 se s rodinou přestěhoval zpět do domu rodičů v Horní Plané a pracoval tam v zemědělském družstvu a pro Státní lesy. V roce 2021 žil Karel Mráz v Horní Plané.