The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Mráz (* 1940)

Měli jsme se opravdu dobře, víc jsme nepotřebovali

  • narodil se 13. prosince 1940 v Žárovné na Prachaticku jako osmé z dvanácti dětí

  • v roce 1945 se rodina přestěhovala do domu německých obyvatel do Horní Plané na Českokrumlovsku

  • v roce 1946 byli původní majitelé domu odsunuti do Rakouska

  • v letech 1954 až 1956 se vyučil u Vojenských lesů, pracoval na odklízení dřeva při stavbě Lipenské přehrady

  • v letech 1965 až 1990 žil ve Volarech

  • pracoval převážně v lesnictví, od roku 1990 pak v zemědělském družstvu a Státních lesích v Horní Plané

Karel Mráz se narodil 13. prosince 1940 jako osmé z dvanácti dětí. S koncem války jeho rodiče, kteří se řadili mezi domkáře v malé vsi Žárovná na Prachaticku, využili možnost přestěhovat se do Horní Plané na Českokrumlovsku a získat dům s hospodářstvím po německých obyvatelích, kteří měli být v následujícím roce odsunuti. V původním domě v Žárovné byly tři místnosti. „Nebyly velký. Takže se spalo i na půdě. Tam byly, jak oni tenkrát říkali, truhly, taková truhla, dole bylo šuple, tak kdo se vešel do té truhly, tak byl tam. To šuple se vytáhlo, tam byl slamník, no, a nějaké to prostěradlo, byl vedle jako. A když jsme byli malí, tak se spalo třeba po třech.“ Když měl jet otec Karla Mráze poprvé do Horní Plané na obhlídku, kladla mu matka na srdce: „Jedeš tam vybrat chalupu, tak bude u potoka, bude tam voda a zahrada… a na samotě.“ Matčiny požadavky se ale podařilo otci splnit jen částečně: „No a když jsme se nastěhovali, tak jsme se nastěhovali do velkého domu na náměstí, bez pitné vody. Zahrada sice byla, hospodářství veliké… Měli jsme sedm krav, nějaké jalovice, dvacet třicet prasat, slepice – ty se nepočítaly.“

Německá babička

Zhruba do konce roku 1946 v domě rodina žila společně s jeho původními německými majiteli. Otec, vyučený soustružník dřeva, někdy pracoval celý týden mimo domov, ještě ze Žárovné jezdíval v neděli přes noc na kole za prací do 150 kilometrů vzdálené Prahy a vracel se domů jen na víkend. Starost o početnou rodinu tak zůstávala na matce. V novém domově jí s dětmi pomáhala i babička německých vlastníků domu. Dorozumívání sice bylo obtížné, děti neuměly německy a stará paní česky, ale to jim nebránilo trávit společně čas. Karel Mráz vzpomíná, jak je jejich nová opatrovnice brávala na návštěvy ke svým příbuzným do nedalekého Jenišova. Když pak byli v roce 1946 její příbuzní odsunuti, zbyl po nich na stole ještě chléb přikrytý ubrouskem a hrnky s mlékem. Po odsunu se v Horní Plané podařilo dosídlit jen část opuštěných domů, asi polovina obce byla v šedesátých letech 20. století srovnána se zemí.

Buď budete dělat postaru, nebo založíte JZD

První pokusy o společné hospodaření probíhaly podle Karla Mráze v Horní Plané bezprostředně po nastěhování nových obyvatel zcela spontánně, z iniciativy nově dosídlených majitelů, kteří spojili síly, aby si pořídili zemědělské vybavení, které by si jinak nemohli dovolit, například mlátičku obilí nebo traktory. „Táta byl člověk pokrokový a snažil se co nejvíc si usnadnit práci. Byla to pravda, protože se udělalo víc a snáz,“ vysvětluje pamětník. Jinak totiž nebylo možné obhospodařit větší zemědělské plochy, například Mrázovi měli celkem sedmnáct hektarů. Menší a střední rolníci ale podle Karla Mráze o pozdější vstup do družstva většinou zájem neměli, protože svůj majetek dokázali pohodlně obhospodařit bez cizí pomoci. „To potom z okresního národního výboru přišli, traktory sebrali a říkali: ‚A teď budete dělat postaru, nebo pochopíte a přesvědčíte všechny, abyste založili JZD.‘“ Jednoznačně kladný vztah k družstevnímu hospodaření zaujímaly děti dosídlenců, které byly zejména v početných rodinách vedeny jako pracovní síly a pracovní povinnosti v zemědělství jim ukrajovaly čas určený na hry, odpočinek a někdy i školní docházku. Karel Mráz vzpomíná, jak ve třinácti letech pomáhal otci se svážením konví s mlékem do místní mlékárny koňským povozem, část svozu obstaral ještě předtím, než ráno odešel do školy. „Vítali jsme sjednocení hospodářství a potom nakonec, když to statek i převzal,“ vysvětluje pamětník a dodává, že školní docházku vnímal jako „oddych ze života, protože doma opravdu jsme té práce měli hodně“. Nebyl to pohled zcela ojedinělý, k dětem se pak mezi dosídlenými obyvateli souhlasně přidávali i někteří dospělí.

A ne abyste mně tu krávu vrátili!

Když začalo v Horní Plané vznikat zemědělské družstvo, z maštale pro dobytek u Mrázových se stal družstevní prasečák. Matku Karla Mráze nová situace trápila. „Já to tady už nevydržím, tady nemůžu být,“ stěžovala si. Rodina se tedy přestěhovala do jiného, menšího domu. Vyrovnání se se zabavením živého inventáře ale proběhlo překvapivě snadno, paní Mrázová už po týdnu byla nakonec ráda, že jejich poslední, „záhumenkovou“ kravku si družstvo ponechalo. Počáteční obavy o to, co si rodina bez zdroje mléka počne, vystřídalo opačné přání: „A ne abyste mně ji vrátili!“ Karel Mráz to přikládá tomu, že po počátečních letech namáhavé práce na získaných pozemcích se na družstevní způsob hospodaření nově příchozím obyvatelům pohraničí zvykalo snadno a přijímali ho spíše s úlevou. Myšlenku družstevního hospodaření obhajuje, nebyla podle něj špatná. „To nebyla špatná myšlenka, to JZD, společná práce, společně rozdělit.“ Uznává však, že odměna za odpracované jednotky nebyla nijak valná. „Je pravda, že by si někdo vydělal víc, ale když si odečetl tu dřinu, tak to byl dobrý počin,“ domnívá se pamětník. „Stejně jsme víc nepotřebovali,“ hodnotí smířlivě.

Až Franta vybere brambory, tak pro něj přijdou

Počátkem padesátých let se přístup do okolí Horní Plané výrazně zkomplikoval, jednak v důsledku vzniku hraničního pásma za řekou Vltavou na jižní straně města, jednak vytyčením vojenského výcvikového prostoru Boletice na jeho severní straně. Fakt, že do hraničního pásma byl umožněn vstup jen na propustky, a do zakázaného pásma už jen dobře prověřeným osobám, místní prý „nijak v životě neomezoval“, protože z větší části byly tyto oblasti beztak vysídlené. Četnější byly jen kontroly na vymezených místech a ve vlacích. Situace v Horní Plané byla podle Karla Mráze zpočátku napjatá až kritická, při pokusech o ilegální přechod hranice se střílelo „snad denně“. K útěku do Německa byl přinucen i švagr jeho nejstaršího bratra Josefa, František Dušek z nedalekého Pihlova. Duškovi totiž poskytli nocleh prchající rodině, kterou k nim přivedl hornoplánský obuvník Koza. Ve vhodný čas pak místní převaděč, malíř pokojů Nosek, rodinu vyzvedl a převedl do Německa přes Třístoličník. „Místní četník měl v Pihlově kamaráda a řekl mu: ‚Hele, až Franta vybere brambory, tak pro něj přijdou.‘ A to si pamatuju jako kluk, že doma byl takový pohyb v noci, že z Pihlova vozili brambory a obilí k nám sem do Plané, protože by o to asi přišli. A najednou se milý Franta ztratil. S ním se ztratil i místní obuvník. Takže se pátralo. Oni byli zapletení do převaděčství. A bylo nejhorší to, že… Franta o tom vůbec nevěděl, věděla o tom jeho mamka.“ Jak švec, tak bratrův švagr díky varování také uprchli s pomocí převaděče do Německa. Ženatý švec se však kvůli své rodině za týden vrátil a byl odsouzen na třináct let. Svobodný švagr v Německu zůstal, usadil se, založil rodinu a domů se přijel poprvé podívat až po roce 1989. Teprve tehdy se rodina o okolnostech jeho útěku za hranice dozvěděla.

Klidně by do toho šli taky

Na počátku devadesátých let se začali v československém pohraničí sporadicky objevovat i návštěvníci z řad původních vysídlených obyvatel. Karel Mráz vzpomíná na společné setkání v hornoplánském zemědělském družstvu, kde tehdy pracoval v kravíně. Rakouští sousedé se přišli podívat, jak se jejich následovníkům daří v družstvu hospodařit. Přestože pamětník tvrdí, že němčinu neovládá, výsledný dojem rakouských sedláků z organizace zemědělské výroby měl být veskrze pozitivní, protože čeští zemědělci vykonávali jen jasně vymezenou práci v omezené pracovní době a nemuseli obstarávat svá hospodářství nepřetržitě, tak jako soukromí vlastníci, které neměl kdo na statcích vystřídat. „Nakonec jsme se shodli na tom, že nám záviděli tu práci v kravíně. Protože oni měli doma hospodářství a my jsme tady dělali v kravíně. A když jsme si vysvětlili, že dělám na směny, tak to nemohli pochopit… Klidně by do toho i šli. To pochopí jenom ten, který ví, co to je být zemědělec,“ uzavírá Karel Mráz. S rakouskými sousedy navázali v devadesátých letech hornoplánští obyvatelé dobré sousedské vztahy, na setkáních s přeshraničním Ulrichsbergem se podařilo navázat nejedno trvalé přátelství.

Dosídlení nebylo zadarmo

Karel Mráz zdůrazňuje, že noví pováleční obyvatelé pohraničí si domy a pozemky po odsunutých Němcích museli od státu odkoupit, často na splátky, jejichž splácení přerušil nástup kolektivizace a převzetí majetku zemědělskými družstvy a státními statky. Při restitucích v devadesátých letech pak nejeden poválečný obyvatel pohraničí narazil na problém, že po válce nabytý majetek ještě nebyl zcela splacen a bylo třeba jej doplatit, než mu bude vydán nazpět v restituci. „Můj otec a čtyři další sedláci byli jediní, kteří měli zaplacené pozemky, ty, které si tady vybrali,“ upřesňuje pamětník. „To nebylo, že by jako dosídlili a dostali to zadarmo. Oni to dostali za nějakou paušální cenu a ta se musela splácet. A došlo se k tomu až v nedávné době v restitucích, když žádali restituce a zjistili, že nemají doplacené pozemky. Tak to musel ten restituent doplatit,“ dodává.

Nejdůležitější je chtít pracovat

Přestože jeho rodina stěhováním do pohraničí a dosídlením domu po odsunutých obyvatelích získala lepší místo k životu, na současnou, stejně motivovanou migraci obyvatel ze zemí kulturně vzdálených pohlíží Karel Mráz s neporozuměním a nedůvěrou. Rozdíl vidí především v neochotě se přizpůsobit a v příliš vysokých očekáváních nově příchozích. „Přijdou, a nemají snahu se zařadit… To nejsou lidi, kteří tady chtějí zůstat, protože tu nedostanou tolik jako jinde… Teď jde o to, kolik jich přijde s tím správným, to znamená s tím: ‚Já tu budu pracovat, já tu chci žít.‘ Protože v první řadě je pracovat.“ Zmiňuje také přímou zkušenost svého vnuka, který dva měsíce strávil jako strážní služba v německém Hamburku, kde dohlížel na uprchlíky. Pod vlivem jeho vyprávění a zpráv z internetu zaujal pamětník k možnosti integrace běženců především z islámských zemí skeptický postoj: „Jestliže sem [běženec] přijde s tím vědomím, že ho budeme muset poslouchat, nemá tu co dělat. A je chyba, že ten, kdo se nesnaží z těch běženců zapojit, že tu ještě je… Já jenom věřím tomu, že pokud by přišli v dobrým a snažili se, aby si zasloužili si tu vydělat i žít, prosím. Pro mě za mě se modli jinak než já, ale buď člověk.“ V roce 2021 žil Karel Mráz v Horní Plané.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj

  • Witness story in project Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Jana Gutvirthová)