František Mráz

* 1934

  • „Třeba můj děda, když jsem odcházel s maminkou, v devětatřicátým roku jsme uvažovali, jestli máme jít do Československa nebo ne. A můj děda mi říkal: ,Féro, choďte do Česká republika! Česká republika je druhá Amerika!´ Že je to vyspělý jako průmyslová zem, a že se tam lidi mají moc dobře. On to znal jako voják. On asi musel být tady někde v Čechách. Tehdy byly ty armády, to už si nepamatuju tak daleko."

  • „A ještě tak asi kilometr od nás byl jeden bohatý baron, a ten měl asi sto hektarů pole. A až za naší dědinu asi dva kilometry, protože jsme tam chodili do toho města, tam bylo melounový pole. A ty Němci zřejmě, ne, že mně, ale to jsem se dozvěděl od starých chlapů, protože tehdy chlapi se sešli po, už válka bylo pryč, že, už potom my jsme o válce nevěděli nic, když se bili tam u Dunaje v Maďarsku a tak, no. A oni ty němečtí letadla začaly bombardovat to melounový pole. Protože si mysleli, že tam leží vojáci. Že mají helmy. To jsem se dozvěděl od dědy a od strýca. Proč bombardovali to melounový pole."

  • „Pravou válku jsme poznali, až se už fronta vracela. A tam začala zuřit ta válka. Třeba jsem viděl, jak ty němečtí vojáci měli ty Sajdky, ty motorky. A ty ruští vojáci, to, to si dovedl teprve jako teď uvědomit, ne pozdějš, až jsem byl dospělý, jsem uvědomil, co se vlastně dělo. Tak třeba ty němečtí vojáci měli na těch kulometech, teda na těch motorkách, namontovaný kulomety. A jak ty Rusi se shromáždili a šli dopředu, za frontou, to byli ty dodatečný vojáci, který se uzdravili. No. A oni se seřadili do čety nebo roty, to už si, až jsem byl na vojně. Oni s tím kulometem postříleli já nevím kolik těch vojáků, a oni tam padali na ulici, a oni nasedli na ty Sajdky a odjeli pryč."

  • „V obci se shromažďovali a vojáky rozdělili po barácích. Ponosili tam všechny raněné a ty, co umřeli, zakopali na hřbitově. Pak utvořili jakousi jednotku a vraceli se přes Ukrajinu do Ruska. Potom přišli ruští kozáci a to byla strašná jednotka, gangsteři. Po dědině posbírali dobytek a vyhnali ho za dědinu. Posbírali mladý kluky a ti museli hnát dobytek přes Ukrajinu, protože to bylo blízko. Všechno brali, hodiny, ženským prstýnky.“

  • „Nenechali nás domů dovézt pšenici a brali ji přímo u mlátičky. A lidé v naší dědině už hladověli a začali se bouřit. Chlapi u obecního úřadu protestovali a při tom zabili jednoho úředníka. Jenže oni okamžitě zavolali vojáky ze Salonty a ti tam přijeli a začali střílet do lidí, takže v 49. roku zastřelili 19 lidí a zbytek naložili do nákladního auta a odvezli do okresního města k výslechu. A tam byla i moje máma. My jsme s Aničkou brečeli, že jsme zůstali sami. Asi za čtyři dny ženský propustili. Chlapy nevím, ale většinu pustili zpět.“

  • „Přišli do naší dědiny a postříleli všechny vedoucí pracovníky a ty lidi, co se proti tomu postavili, protože jsme měli hlad. My jsme třeba s mámou vymlátili obilí a měli jsme 49 metráků pšenice. Jenže nám pět metráků chybělo a strýc musel prodat naši krávu, abychom měli na dodávku. Tak nám sebrali všechno.“

  • Full recordings
  • 1

    Bernartice, 22.03.2017

    (audio)
    duration: 02:41:23
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Jeseník, 04.07.2020

    (audio)
    duration: 02:17:22
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

U nás se během kolektivizace do lidí střílelo

František Mráz na vojně
František Mráz na vojně
photo: archiv pamětníka

František Mráz se narodil 24. prosince 1934 v obci Bicaci (slovensky Bikači, maďarsky Mezőbikács) v bihorské župě v Rumunsku. Patřil mezi místní komunitu Slováků, kterých v této oblasti tehdy žilo kolem 30 tisíc. Jeho rodná obec ale stála v nížině izolovaná od dalších slovenských obcí a osad a její vývoj se tak od ostatních slovenských vesnic poněkud lišil. Slováci v obci žili společně s místními Maďary a Rumuny. Za války jeho otec narukoval do maďarské armády a nějakou dobu bojoval na frontě. Když se blížil konec války, utekl domů a až do osvobození se ukrýval. V roce 1946 otec s částí rodiny odjel do Československa, zatímco matka s dcerou a Františkem Mrázem zůstali v Rumunsku. V obci Bikači tak zažili průběh kolektivizace. Úřady tehdy lidem zabraly veškerou úrodu. Hladoví obyvatelé pak během protestů zabili jednoho z úředníků. Do obce následně vtrhli vojáci, kteří začali bezhlavě střílet do shromážděného davu. Po těchto jatkách na zemi zůstalo bezvládně ležet devatenáct mrtvých mužů a žen. Ostatní, mezi nimi i matku pamětníka, poté naložili do nákladních vozů a odvezli. Matka a část odvezených měli štěstí a asi po čtyřech dnech se vrátili. Několik sedláků však skončilo v pracovních táborech a nikdo z nich se už do Bikače nevrátil. V roce 1949 se podařilo odcestovat do Československa i zbytku rodiny a všichni pak žili v příhraničním městečku Vidnava. Během povinné vojenské služby se pamětník v roce 1954 přihlásil k výsadkářům a následně ho určili na studium Vojenského politického učiliště Josefa Hakena v Roudnici nad Labem. Po dvou letech studia se stal politickým komisařem. Nakonec ale v této funkci nenastoupil do aktivní služby, protože v roce 1958 došlo k reorganizaci 22. výsadkové brigády a snížení počtu politických komisařů, a tak František Mráz odešel do civilu. V roce 2017 měl svůj domov stále ve Vidnavě.