The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Mráz (* 1934)

• narozen 24. prosince 1934 v obci Bicaci (slovensky Bikači, maďarsky Mezőbikács) v Rumunsku

• Slovák z Rumunska

• otec v maďarské armádě

• během kolektivizace svědek zastřelení 19 občanů obce Bikači

• během kolektivizace několik hospodářů z obce Bikači transportováno do pracovních táborů

• v prosinci 1949 odjezd do Československa

• vystudoval Vojenské politické učiliště Josefa Hakena

• od roku 1949 žije ve Vidnavě

Krátce před reemigrací do Československa v roce 1949 zažil František Mráz na vlastní oči průběh kolektivizace v Rumunsku. V jeho rodné obci Bikači úřady lidem zabraly veškerou úrodu. Hladoví obyvatelé pak během protestů zabili jednoho z úředníků. Do obce následně vtrhli vojáci, kteří začali bezhlavě střílet do shromážděného davu. Po těchto jatkách na zemi zůstalo bezvládně ležet devatenáct mrtvých mužů a žen. Ostatní, mezi nimi i matku pamětníka, naložili do nákladních vozů a odvezli. Matka a část odvezených měli štěstí a asi po čtyřech dnech se vrátili. Několik sedláků ale skončilo v pracovních táborech a nikdo z nich se už do Bikače nevrátil.

V rumunsko-slovensko-maďarské obci

Bihorská župa se nachází na území současného Rumunska v úrodné nížině dvacet kilometrů jižně od města Oradea a stojí zde malá obec Bicaci (slovensky Bikači, maďarsky Mezőbikács). Spadá pod obec Gepiu a žije v ní asi šest set obyvatel, z nichž dvě třetiny tvoří Rumuni, jednu třetinu Maďaři a jen osmnáct osob se hlásí ke slovenské národnosti.

Právě v této obci se 24. prosince 1934 narodil František Mráz jako čtvrté ze sedmi dětí rodičům Matějovi a Marii Mrázovým. Tehdy ale obec Bikači vypadala zcela jinak. Při sčítání lidu v roce 1910 v ní bydlelo 1287 lidí a z nich 585 Rumunů, 456 Slováků a 135 Maďarů a tyto počty se až do druhé světové války nejspíš příliš neměnily. Rumuni obývali odděleně jednu část obce a Slováci s Maďary společně druhou část. Rodina Mrázová patřila mezi Slováky, ale z otcovy strany v jejich krvi kolovala i maďarská krev.

Jak se však předci do obce dostali, František neví. V bihorsko-salajaské oblasti v Sedmihradsku až do roku 1947 žilo v desítkách obcí kolem třiceti tisíc Slováků. První slovenští osadníci tam přišli na konci 18. století, kdy toto území spadalo do Sedmihradska, jež bylo součástí habsburské monarchie. Na těžbu dřeva a příslib půdy je tam tehdy pozval kníže Baranyia. Další Slováci přišli z území Oravy, Kysuc a Gemere v druhé vlně kolonizace v letech 1811 až 1820 na pozvání knížete Bánffyho. Většina obcí stála v kopcích pohoří Plopiš (Munţii Plopişului). Obec Bikači, kterou Slováci osídlili v letech 1830 až 1831, ležela v nížině izolované od výše zmíněných lokalit, takže se její vývoj od ostatních slovenských vesnic poněkud lišil.

Po rozpadu Rakouska-Uherska celé oblast spadala do rumunského státu, ale po druhé vídeňské arbitráži v srpnu 1940 na nátlak Německa a Itálie vydalo Rumunsko polovinu Sedmihradska Maďarsku a rodná obec pamětníka se tak stala součástí horthyovského Maďarska.

Válku zažil až s příchodem Rudé armády

Tehdy také zavřeli místní slovenskou školu a František nastupoval do školy maďarské. Místní Slováci si své protějšky prý ale často vybírali právě v komunitě Maďarů. „Tam se nepoznalo, kdo byl Slovák a kdo Maďar. Nerozlišovalo se to,“ dodává pamětník.

František Mráz také vzpomíná, že se jim v obci žilo dobře a jejich čtyřhektarové hospodářství a občasné námezdní práce jim zajišťovalo dostatečnou obživu. Všichni z rodiny se ale museli zapojit. „Sotva jsem udržel kosu a už jsem kosil,“ vzpomíná František Mráz. Lidé v obci žili společenským životem. Navzájem se scházeli a také měli svůj kulturní dům, kde se konaly zábavy a hrávaly divadelní hry, v nichž si několikrát zahrál i František.

V Evropě sice probíhala druhá světová války, ale frontové boje se odehrávaly daleko od Bikače. Místní muži ovšem museli narukovat do maďarské armády. Mezi nimi i otec a bratr Štefan. Zatímco Štefanovi se podařilo útěkem a ukrýváním vyhnout nástupu do armády, otec takové štěstí neměl. Nějakou dobu prý bojoval na frontě, ale když se blížil konec války, utekl domů a až do osvobození se ukrýval. „Udělal si díru do stohu slámy a tam se schovával.“

Po válce se do obce z fronty vraceli další a další muži. Několik z nich se ale dostalo do sovětského zajetí a šest se jich do Bikače vrátilo až v roce 1949. „Byli tak strašně vyhladovělí, že trvalo hodně dlouho, než se dali do pořádku,“ vypráví František Mráz a dodává, že dva krátce po příchodu zemřeli a další dva, Michal Uhelský a Alexandr Greguš, ještě stihli reemigrovat do Československa a následně se usadili v pohraničním městečku Vidnava.

František Mráz druhou světovou válku nejvíce pocítil až po příchodu vojáků Rudé armády. Ti v první vlně se chovali slušně, avšak po nich přišli další. „Brali lidem dobytek a vyháněli ho za dědinu. Mladí kluci z obce ho pak museli hnát. Brali všechno, hodinky, ženským prstýnky.“ Zanedlouho Rudá armáda v postupu pokračovala. Dva vojáci si ale v obci našli milenky a tajně se rozhodli zůstat. „Přijeli tam dva vojáci s jednou ženskou a vytáhli ty dva schované vojáky. Postavili je ke zdi a oba střelili do hlavy. Byli to prý sovětští polní četníci,“ vzpomíná pamětník na hrůznou podívanou, kterou ve svých jedenácti letech z povzdáli sledoval.

Všechno jim sebrali a pak do nich stříleli

V červnu roku 1946 v Bukurešti podepsali zástupci Československa a Rumunska protokol o reemigraci Slováků do Československa. Pro Slováky určili lokality v českomoravském pohraničí vylidněném po odsunu Němců. Od února 1947 do prosince 1949 z Rumunska reemigrovalo 21 tisíc Slováků, ale také Čechů. Z toho 14 tisíc z bihorsko-salajské oblasti. Otec se synem Štefanem, dcerou Marií a několika dalšími rodinami však do Československa odcestoval na vlastní pěst už v roce 1946. Plánoval, že tam zařídí vše potřebné pro příchod ostatních. Matka s dcerou Annou a Františkem zatím zůstali v Bikači, a to nakonec až do konce roku 1949.

Sedmihradsko po válce opět patřilo pod Rumunsko, do jehož čela se usadila prosovětská vláda a následně komunistická strana. Se svými stalinistickými praktikami vládl v Rumunsku nejbrutálnější režim v celé východní Evropě, který popravil asi šedesát tisíc lidí, mnozí další zahynuli v táborech pro výkon nucených prací. Lidé v obci Bikači pocítili zejména násilnou kolektivizaci, jejíž počátek se psal právě v roce 1949. Hospodářům nejprve vyvlastnili půdu, sebrali zemědělské stroje a do pracovních táborů násilně odvezli několik nejmajetnějších sedláků. František Mráz si dodnes vzpomíná na příjmení některých z nich. Šlo prý o Vargu, Kuzmu, Uhelského a také Mráze, který ovšem nebyl s rodinou v žádném příbuzenském svazku.

Lidem nastavili takové dodávky, že v podstatě přišli o veškerou úrodu. Zmocněnci státu ji pak nechali dlouho ležet na hromadě, protože se čekalo na uvolnění železničních vagonů. „Pšenice už pomalu klíčila a lidé měli hlad a začali se bouřit. Chlapi u obecního úřadu protestovali a při tom zabili jednoho úředníka.“ Krátce poté z blízké Salonty přijeli vojáci s vojenskou technikou, s níž se kvůli blátě usadili před obcí. „Vystřelili z děla a trefili se přímo do kostela, v němž se rozezněly zvony.“ Lidé z obce se následně shromáždili na návsi, kam pak vtrhli vojáci a bezhlavě začali střílet do davu. Toto krvavé běsnění stálo život devatenáct lidí. „Všude bylo slyšet křik a pláč,“ dodává asi jeden z posledních pamětníků této hrůzné tragédie. Ostatní z návsi pak naložili do nákladního vozu a odvezli do okresního města. „A tam byla i moje máma. My jsme s Aničkou brečeli, že jsme zůstali sami,“ vzpomíná František Mráz.

Matka i většina zatčených se asi po čtyřech dnech vrátili zpět. Část mužů ale transportovali do pracovních táborů, a jak se pamětník při pozdějších návštěvách Rumunska dověděl, nikdo z nich se už domů nevrátil.

Jako když skočíte ze čtvrtého patra

Rodina proto vyřídila vše potřebné a s nejnutnějšími věcmi nastoupili na cestu do Československa. Nejprve odjela matka s dcerou Annou a až koncem prosince 1949 v doprovodu dvou mladých žen a společně ještě s jedním mladíkem František Mráz. Proč ale nejel společně s matkou, netuší. Jedním z důvodů mohly být potíže s povolením, neboť již nešlo o cestu v rámci organizované reemigrace, která byla oficiálně ukončena již v srpnu 1949.

Po odchodu z Rumunska se otec se synem a dcerou usadili v příhraničním městečku Vidnava vylidněném po odsunu původních německých obyvatel. A k otci se přistěhovali i ostatní členové rodiny. Rodičům se pak v městečku narodily ještě tři děti. Ve Vidnavě si svůj nový domov našla také většina Slováků z pamětníkovy rodné obce.

Krátce po příjezdu František Mráz nastoupil do místní šamotárny. Vzpomíná, že ho šokovaly rozdíly v úrovni života v Rumunsku a Československu a přirovnával je ke skoku ze čtvrtého patra. Ty se ještě výrazně prohloubily za doby vlády komunistické strany v Rumunsku, zejména pod tvrdou diktaturou Nicolae Ceaușesca. František Mráz totiž několikrát ve městě Oradea navštívil svou sestřenici Evženii. Když přijel v roce 1978, šokovaly ho tamní poměry a strach lidí z rumunské tajné policie Securitate, která byla v poměru k počtu obyvatel největší tajnou službou v socialistickém bloku. 

„Tam nesměli tři lidi zastavit na ulici. Hned tam byla policie. Chodil tam vždy velitel a vedle něho dva vojáci se samopaly. V obchodech nic nebylo a lidé nesměli večer svítit. Byla tam hrozná bída,“ vzpomíná pamětník a dodává, že ho sestřenice nechtěla pustit do bytu kvůli možným následkům. František Mráz se ale dal do řeči se sousedem, který právě sloužil v Securitate, a ten mu za balíček cigaret zařídil povolení k pobytu u sestřenice.

Politickým komisařem a potíže s StB

Ještě před návštěvou Rumunska musel František Mráz v roce 1954 nastoupit na povinnou vojenskou službu. Během přijímače se přihlásil k výsadkovému vojsku a převeleli jej do Prešova k 65. výsadkovému praporu v 22. výsadkové brigádě. Tam také jako všichni ostatní vojáci vstoupil do komunistické strany a následně ho vybrali ke studiu Vojenského politického učiliště Josefa Hakena v Roudnici nad Labem. „Nechtěl jsem to dělat a byl jsem z toho naštvaný, ale když už mě tam dali, tak co,“ dodává František Mráz, který se po dvou letech úspěšného studia stal politickým komisařem (politrukem, zástupcem velitele pro věci politické).

Nakonec ovšem v této funkci nenastoupil do aktivní služby, protože v roce 1958 došlo k reorganizaci 22. výsadkové brigády a snížení počtu politických komisařů. František Mrázek tehdy dostal nabídku k přechodu k jinému druhu vojska. „Jeden z vojáků zjistil, že máme podepsanou smlouvu s výsadkovým vojskem a nemusíme nikam přecházet a pro porušení smlouvy můžeme z armády odejít,“ vypráví František Mráz. V květnu 1958 se tak vrátil zpět do Vidnavy a opět nastoupil do místní šamotárny. Jenže na jeho studium na politické škole se nezapomnělo, a tak ho v roce 1972 k sobě zavolal vedoucí osobního oddělení a předseda stranické organizace v podniku. V kanceláři už čekal příslušník StB, který chtěl s Františkem Mrázem navázat spolupráci, aby donášel na své kolegy.

„To pro mě teprve nastala horká chvíle. Řekl jsem mu takovou hovadinu, že jsem se mohl dostat do průšvihu. Řekl jsem, že nesouhlasím s politikou komunistické strany, a tudíž s nimi nemůžu spolupracovat. Odpověděl mi, že mám štěstí, že studoval stejnou politickou školu, a že jestli nechci skončit ve vězení, ať už tohle nikdy neříkám a vymyslím si něco jiného. Takže ten mě zachránil,“ vzpomíná František Mráz, jehož už následně o spolupráci nikdy nepožádali.

Už po návratu z vojenské služby se v roce 1958 po dlouholeté známosti oženil s Veronikou Kojišovou, s níž měl pak tři dcery – Ivanu, Marcelu a Věru. Rodina manželky pocházela také z župy Bihor v Rumunsku, konkrétně ze slovenské obce Siplak (rumunsky Suplacu de Barcău, maďarsky Berettyószéplak), a po válce také reemigrovali do Československa. V roce 2017 měli oba manželé společnou adresu ve Vidnavě.

http://reemigranti.ocelak.cz/

https://hu.wikipedia.org/wiki/Mez%C5%91bik%C3%A1cs