Blažena Mlejnková

* 1929

  • „My jsme chtěli, když šel Milan do školy, aby chodil do náboženství, protože i ze strany mojí maminky i ze strany manželovy maminky by je to potěšilo. Tak jsme šli za ředitelem. Byli jen tři chlapci, kteří měli zájem o náboženství. A ten ředitel se ptal, jestli si manžel uvědomuje, že to bude muset podepsat na závodním výboru, že chce, aby jeho syn chodil do náboženství. A co kdyby chtěl syn potom dál studovat? Byl by to škraloup, tak jsme se dohodli, že to radši stáhneme.“

  • „Šest mužů vystoupilo a řeklo: ‚Počkejte chvilku.‘ Vyšli nahoru, my jsme bydleli ve třetím patře. Zazvonili, já šla otevřít. Oni, jestli je pan Voborský doma. Ptala jsem se, co si přejí, a oni, že to uvidím. Odstrčili mě a šli dovnitř. Taťka už asi něco tušil. Měli jsme jen kuchyň a pokoj, protože to byl rozdělený byt. On byl v tom pokoji, najednou vyšel a byl jenom v košili. A pak šli. Šest chlapů, on ruce vzadu, bez kabátu, jen v těch domácích nazouvácích. A že ho odvezou. Byli jsme překvapení, ale oni, že se vrátí. Máti mu aspoň obula boty a hodila přes něj kabát. Oni by ho nechali v tom únoru jen v košili. Šli s ním dolů, pak odjeli. Šest jich přišlo, čtyři odjeli s taťkou a dva zůstali u nás a hlídali nás, abychom nedali nikomu vědět a něco podobného.“

  • „Potom když se v 60. letech začaly ledy rozpouštět, tak po 15 letech ho pustili. Zavřeli ho ve 49. roce a domů přišel 12. března v roce 1964. Doživotí mu bylo zmírněno na 15 let. Za dva roky potom zemřel. V 62 letech.“ – „Z čeho byl obviněn, obžalován a nakonec odsouzen?“ – „Velezrada, zbraně...“ – „Byl to vykonstruovaný proces?“ – „Celé jistě ne, věřím, že něco tam určitě měl. Nemůžu říct, že by to bylo všechno...“

  • „Tatínek dostal jako jediný z té skupiny trest smrti. Měli jsme tam advokáta, nějakého Maška z Vinohrad. Jen vím, že stál moc peněz, ale ty peníze dala mamince její rodina. Oni měli živnost a stejně by o ni přišli, tak to dali raději strejdovi. Měli ho rádi. Peníze, které advokát požadoval, dali tedy oni.“

  • „Nejdříve ho maminka taky hledala, nemohli jsme ho najít, kde byl. Chvilku na Pankráci, chvilku v Ruzyni, až potom se ozvali z Pankráce, protože poslali balíček a v tom balíčku bylo špinavé prádlo, a dokonce zakrvácené prádlo. Říkal, že když ho vezli v tom autě, zavázali mu oči a vezli ho někam do lesa, do nějaké chaty. Cítil vůni lesa. Nevěděl, kudy ho vezou. Provezli ho lesem, nenechali ho tam. Zůstal na Pankráci a pak šel na různé výslechy.“

  • „Směrem, jak je Evropská, tam byly nově postavené domy a tam jsme bydleli. V roce 1939 jsme viděli nápor německých vojáků, jak se od Kladna valí na Prahu. Bylo to strašné. Lidi tam byli před domy a plakali, do toho sníh s deštěm. Mám to pořád před sebou. Hned ráno jsme šli do školy a pan učitel Kochánek nám řekl: ‚Děti, dnes se stalo něco hrozného.‘ Zazpívali jsme si hymnu a Čechy krásné, Čechy mé a pustil nás domů. Tím pádem jsme viděli, jak Němci okupují Prahu.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.03.2019

    (audio)
    duration: 01:49:57
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Říkali jsme si: Dokud je hlava na krku, nic není ztraceno

Blažena 1947
Blažena 1947
photo: Pamětník

Blažena Mlejnková, rozená Voborská, se narodila 24. února 1929 v Hostivicích do rodiny Anny a Františka Voborských. Vyrůstala se starším bratrem Františkem. Maminka jí zemřela v roce 1940 na srdeční selhání, otec se záhy znovu oženil. Válku prožila v Praze-Dejvicích. Podrobně popisuje všednodenní život za války i lokální události spojené s osvobozováním Prahy. Její otec František Voborský pracoval do roku 1948 u policie. Během únorového převratu v roce 1948 byl ale komunisty vyakčněn a v roce 1949 pro odbojovou činnost odsouzen k trestu smrti. Trest se nakonec podařilo snížit na doživotí. Na svobodu se František Voborský dostal po patnácti letech, v roce 1964, s podlomeným zdravím, zemřel o dva roky později. Blažena se v roce 1952 provdala na Moravu a s rodinou žila v Přerově. Pracovala jako švadlena a později na poště. Vychovala tři děti.