The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Mlejnková (* 1929)

Říkali jsme si: Dokud je hlava na krku, nic není ztraceno

  • narozena se 24. února 1929 v Hostivicích

  • v roce 1940 jí zemřela matka na srdeční selhání

  • válku prožila v Praze-Dejvicích

  • její otec František Voborský pracoval do roku 1948 u policie

  • v roce 1949 byl odsouzen k trestu smrti za protikomunistickou odbojovou činnost

  • trest byl snížen na doživotí

  • roku 1964 byl František Voborský propuštěn na svobodu

  • Blažena se v roce 1952 provdala na Moravu

  • pracovala jako švadlena a později na poště

  • vychovala tři děti

Neměli jsme luxus, ale ani hlad

Blažena Mlejnková, rozená Voborská, se narodila 24. února 1929 v Hostivicích do rodiny Anny a Františka Voborských. Vyrůstala se starším bratrem Františkem. „V mládí to rodiče neměli jednoduché. Byli nemajetní, neměli peníze a pracovali u sedláka. Bratr se mamince narodil za svobodna a táta v té době musel jít na vojnu, kde byl tři roky. Teprve po jeho návratu se mohli vzít,“ vypráví pamětnice.

František Voborský se vrátil z vojny kolem roku 1928. Sloužil o rok déle, aby si usnadnil cestu k práci u policie, kam po vojně nastoupil. Sloužil v Praze, kde však byly drahé byty, a proto si našli cenově dostupnější bydlení za hranicemi velkoměsta, v Hostivicích, poté ještě blíže v Ruzyni a nakonec v Liboci, kde si pronajali byt v domě se zahradou.

„Neměli jsme luxus, ale ani hlad. Na zahrádce jsme si pěstovali zeleninu a ovoce, měli jsme králíky; dohodli jsme se s majitelem, že mu budeme dávat polovinu výpěstků. V Liboci byly tři statky, kam bylo také možné chodit na klásky a paběrkovat brambory,“ vzpomíná Blažena. V Liboci v roce 1935 nastoupila do školy. Šlo o starou budovu bez šaten a bez tělocvičny. Na tělocvik děti chodily do obory Hvězda, kde místo tělocvičného nářadí používaly stromy. Pamětnice dodnes ráda vzpomíná na pana učitele Moravce.

Zazpíváme si hymnu, dnes asi naposledy

Když v březnu 1939 Hitler obsadil Československo, bylo Blaženě deset let a vzpomínka na tuto událost jí dodnes vhání slzy do očí. „Ráno jsme šli do školy a pan učitel Kochánek nám řekl: ‚Děti, dnes se stalo něco hrozného. Zazpíváme si hymnu, dnes asi úplně naposledy.‘ Zazpívali jsme si všichni hymnu a Čechy krásné, Čechy mé a pustil nás domů. Tím pádem jsme viděli, jak Němci okupují Prahu. Viděli jsme nápor německých vojáků, jak se valí od Kladna na Prahu. Bylo to strašné. Lidi tam stáli před domy a plakali, do toho sníh s deštěm. Mám to pořád před sebou,“ vypráví pamětnice.

V Liboci, v Litovické ulici 373, žili Voborští do konce roku 1940. Tehdy v rodině došlo k tragédii. Blaženě na zánět srdečního svalu nečekaně zemřela maminka, bylo jí teprve třicet osm let. „Tím skončila jedna moje životní etapa. Přestěhovali jsme se do Dejvic, do Zelené ulice, a tatínek se po roce znovu oženil se ženou, kterou prý už znal. Jmenovala se Kristýna a měla dceru Inku, o rok starší, než jsem byla já. Tak jsme s bráškou dostali nevlastní maminku a sestru. Po počátečních problémech jsme se dobře sžili a žili jsme jako normální rodina,“ říká Blažena.

Revolver hodil do Vltavy

Válečnou dobu prožila jako většina dětí v atmosféře strachu, která ještě zhoustla po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Gestapo pročesávalo byty a hledalo svědky i podezřelé. Obyvatelé se báli, platilo stanné právo, nesmělo se vycházet po deváté večer a za sebemenší přestupek hrozily přísné tresty. Nelegální držení zbraně mohlo být potrestáno trestem smrti. „V této době k nám večer přišel nějaký vystrašený muž s revolverem. Bál se držet ho nadále u sebe a vnutil ho mému otci. Prý s tou zbraní už ven neodejde. Nevím, kdo to byl a zda tatínka znal. Asi si myslel, že se tatínkovi, který byl u policie, nic nestane. Ale to se pletl. Držení nelegální zbraně pro něj bylo stejně nebezpečné, a možná ještě víc. Tatínek pak revolver zabalil a s maminkou ho hodili do Vltavy,“ vzpomíná Blažena. Nutno upřesnit, že její otec byl za války u policie velitelem protiletecké ochrany ve škole na Hanspaulce.

Blažena vzpomíná, že přes všudypřítomný strach, popravy a mizení známých prožívala válečné roky díky svému mládí klidněji než dospělí. Podrobně popisuje nedostatečné zásobování potravinami a spotřebním zbožím. „Hospodyně musely umět vyjít s málem. Bylo nás pět lidí a na příděl jsme dostávali dvacet vajec na měsíc, kilo masa na osobu včetně uzenin. Abychom se nasytili, dělala maminka buřtguláš, samotný párek s chlebem by byl luxus, který jsme si nemohli dovolit, protože bychom nevyšli s měsíčním přídělem. Chodívali jsme pro koňské maso, které bylo samozřejmě také na lístky, ale za poloviční cenu. Bylo to maso ze zraněných koní. Lístky byly na všechno – na ovoce, ryby, tabák, textil i boty. Ale nestačilo to. Tatínek objížděl na kole statky za Prahou a prosil o potraviny ze zahrad a políček. Výživa byla chudá,“ vypráví pamětnice.

Voják na tanku dostal smrtelnou ránu

Osvobození Prahy v květnu 1945 bylo dramatické. „Čtvrtého května v pátek večer po sedmé hodině jsem šla s kamarádkou Aničkou Kunovou ze seminárního kostela a ve Velflíkově ulici jsme se zastavily a dívaly se, jak se najednou vyrojila spousta lidí. Shazovali a přemalovávali německé nápisy. Někde dokonce i sochy. Nevěděly jsme, co se děje, a rychle jsme se rozešly domů. Taťka mi řekl, že druhý den nemám nikam chodit. To už byla sobota a už to začalo. Podbabskou ulicí, dnes Jugoslávských partyzánů, projíždělo německé obrněné auto a střílelo po lidech, aby se nesrocovali. Bylo to už po dvanácté hodině, kdy už volal rozhlas o pomoc. Na pomoc pak přispěchali vlasovci,“ vzpomíná Blažena na začátky Pražského povstání. V Dejvicích byla podle vzpomínek pamětnice velká budova sladovny se zásobami potravin a Němci tuto budovu ostřelovali, aby se do ní dostali, ale nepodařilo se jim to.

Bojů v ulicích Prahy se na české straně účastnilo přes třicet tisíc povstalců. „Ty květnové dny byly chvíli radost, chvíli bolest. Sedmého května jsme dostali od tatínka zprávu, že na Jenerálce osvobozují Jaroslava Kvapila a Kamila Kroftu, kteří tam byli internovaní nacisty,“ vzpomíná Blažena, která se jinak během osvobozování Prahy podobně jako většina civilního obyvatelstva ukrývala ve sklepě. „Bylo tam uhlí a my jsme na něm měli papíry, koberce a matrace. Na tom se spalo. Osmého května ráno jsme slyšeli detonace. Němci totiž měli nechat těžké zbraně v Praze. A teď ty detonace – mysleli jsme si, že se Němci vrátili a těžké zbraně obrátili proti Praze a celou ji zničí. Ale to už přijížděli Sověti od Podbaby a od letiště a rozebírali barikády.

Kolem osmé hodiny před náš výklenek přijel tank a na něm seděla žena a jeden voják Svobodovy armády. Kousek od nás byl Výzkumný ústav zemědělství a lesnictví a na něm věžička, kde byli dva zabarikádovaní příslušníci SS. Stříleli na všechno, co se pohnulo. A ten voják z toho tanku dostal smrtelnou ránu. Stihl jen říct, abychom pozdravovali jeho maminku na Dlouhém lánu a jeho manželku v Hulíně. Zemřel tam. Bylo to hrozné,“ vzpomíná Blažena.

V roce 1948 tátu vyhodili od policie

Pamětnice v roce 1947 dokončila odbornou školu pro ženská povolání v Podskalské ulici, kam chodila už za války, kdy byla několik posledních měsíců totálně nasazená u firmy Steininger u Denisova nádraží na Těšnově. Dívky tam zpracovávaly prádlo pro německé vojáky. Po ukončení školy a dvou letech praxe v tzv. pracovně prádla si mohla otevřít živnost, ale Blažena se dostala na lepší pozici – do módního salonu známé návrhářky Hedy Vlkové ve Vodičkově ulici.

Po válce její otec František Voborský podle vzpomínek pamětnice působil u policie jako okresní velitel pro Prahu 6 v Dostálově ulici. Pocházel z venkova, kde převládali voliči lidové strany, a Blažena si nevzpomíná, že by tatínek kdy tíhl ke komunistům. V únoru 1948 byl její bratr František studentem průmyslovky a zúčastnil se protikomunistické demonstrace, která směřovala na Pražský hrad podpořit prezidenta Beneše. Jeho otec v uniformě měl zasahovat proti demonstrantům. „Jenže než k tomu došlo, byl zbaven funkce, odevzdal zbraň a uniformu. Mohl pracovat jen v lesnictví, stavebnictví nebo zemědělství,“ říká pamětnice, která však podrobnosti otcova vyhazovu neznala.

Nakonec u našeho stolu usnuli

Aniž by to tehdy Blažena tušila, její otec, poručík František Voborský, před vyakčněním zástupce okresního velitele SNB v Praze XIX, vedl samostatně působící protikomunistickou odbojovou skupinu, jejímž cílem bylo uskutečnění ozbrojeného převratu, který měl v poúnorovém Československu znovu nastolit demokratický právní řád. Podrobnosti o jeho činnosti pamětnice nezná, zato si barvitě pamatuje otcovo zatčení a další události spojené s jeho vězněním a perzekucí. Podle jejího vyprávění StB zatčení naplánovala, jak už to tak bývalo, s ďábelskou přesností na den rodinné oslavy.

Dne 28. února 1949 rodina Voborských slavila dvoje narozeniny – dvacetiny Blaženy a čtyřiadvacetiny jejího bratra Františka – když před jejich domem zastavilo auto. „Vystoupilo z něj šest mužů a vyšli nahoru do třetího patra, kde jsme měli byt. Zazvonili a já jsem šla otevřít. Oni, jestli prý je pan Voborský doma. Ptala jsem se, co si přejí, a oni, že to uvidím. Odstrčili mě a šli dovnitř. Taťka už asi něco tušil. Měli jsme jen kuchyň a pokoj, protože to byl rozdělený byt. Táta byl v tom pokoji, najednou vyšel, měl na sobě jen košili a už se ho ti chlapi chopili. Vedli ho s rukama vzadu, bez kabátu, jen v domácích nazouvácích. A že ho odvezou. Byli jsme překvapení, ale oni, že se táta brzy vrátí. Máti ho aspoň obula a hodila přes něj kabát. Oni by ho nechali v tom únoru jen v košili. Šli s ním dolů, pak odjeli. Šest jich přišlo, čtyři odjeli s taťkou a dva zůstali u nás a hlídali nás, abychom nedali nikomu vědět nebo něco podobného. Nakonec u našeho stolu usnuli. Kdybychom je něčím klepli, tak bylo po nich, ale to bychom samozřejmě neudělali. Nesměla jsem jít druhý den ani do práce,“ říká pamětnice.

Dokud je hlava na krku, není nic ztraceno

Nějakou dobu neměli žádné zprávy o tom, co se s otcem stalo ani kde je zavřený. Pak zjistili, že je na Pankráci. Posílal domů na vyprání zakrvavené prádlo. Soud podle vzpomínek pamětnice začal 15. srpna a 18. srpna padly rozsudky. „Byla souzena skupina devětadvaceti lidí a taťka měl být vedoucím skupiny. Mohli jsme přijít až na ten rozsudek, který byl veřejný, soudní proces jinak probíhal za zavřenými dveřmi. Tatínek jako jediný z té skupiny dostal trest smrti,“ vypráví pamětnice. Rodina otcovy manželky se však složila na obhájce z peněz, o které by jako živnostníci stejně přišli, protože komunisté se ji chystali zlikvidovat. „Máti udělala všechno, co obhájce radil, až nakonec byl trest zmírněn na doživotí. Říkali jsme si: ‚Dokud je hlava na krku, není nic ztraceno,‘“ říká pamětnice.

František Voborský prošel věznicemi na Pankráci, v Příbrami, v Leopoldově a na Borech. Propustili ho po patnácti letech, 12. března 1964. „Po návratu z vězení už to nikdy nebyl on. Změnil se. Byl vyčerpaný, hubený, bez síly. O tom, co prožil ve vězení, nikdy nechtěl mluvit. Pracoval pak jako vrátný, ale jeho zdraví bylo tak podlomené, že po dvou letech od propuštění zemřel ve svých dvaašedesáti letech,“ vzpomíná pamětnice.

Blažena Mlejnková se vdala v roce 1952 na Moravu, měla tři děti a s rodinou žila ve vesnici Osíčany na Hané, odkud pocházel její manžel. Zpočátku se živila domácím šitím, s dětmi už to ale nebylo možné. Později dostali byt v Přerově, kde byl manžel vedoucím provozu v teplárně. Blažena si přivydělávala brigádami, a když děti odrostly, pracovala až do důchodu na poště.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Petra Verzichová)