Emílie Milerová

* 1936

  • „Já jsem to viděla asi tak čtvrt minuty, a už jsem nemohla dál.“ - „Manžel by s tím asi nebyl spokojený...“ - „No to určitě ne. Číňani jsou úplně jiná sorta lidí. Všechno to skáče, nikdo to nedělá ručně jako dřív. Ty náměty jsou ubohé. Vůbec se s tím nepářou. Manžel dělal scénář třeba rok. Udělal padesát filmů. A to bylo jedno okénko za druhým, přesně vykreslené. Ty scénáře má moje dcera, to je nádhera. Potom to předložil pracovníkům v Kresleném filmu, kteří v tom byli doma. Věděli, co a jak. On na to každý týden dohlížel. Měl vychované animátory a animátorky. Ti pracovali úžasně. Je to neskutečně pracné. Než ten krteček zvedne ruku, tak oni udělají dvacet pět obrázků. Tak to je velká práce. Manžel byl precizní a vracel jim práci, když to trošku odbyli. Takže to všechno bylo tip top. On třeba dělal pozadí kytek, to jsem myslela, že mě klepne. To bylo v létě. Šestimetrové pozadí a jedna kytka vedle druhé. To dělal půl roku. A já jsem vždycky říkala: ‚Pojď, půjdeme se vykoupat‘, a on, že ne, že musí dělat. Potom jsem se ho zeptala, jak dlouho bude ten pás ve filmu, a on, že tři vteřiny.“

  • „Má čisté, otevřené srdce, je na úrovni dítěte a je přátelský a optimistický. To děti potřebují. A taky dělá legraci. Manžel takový byl. On byl jako krtek. Byl absolutně bezelstný. Na všechno koukal očima tříletého dítěte. Já jsem to od něj převzala. Byli jsme spolu 54 let. No a teď jsem na to hodně doplatila.“

  • „Jaké jsi měla zájmy, čím jsi chtěla být?“ - „Chtěla jsem být výtvarnicí, ale rok 1951 byl nejhorší rok na rozhodování. Byl založený Pionýr, ale já do něj nešla – byla jsem v Junáku a v Sokole. To už stačilo, že jsem se nedostala na školu. Já myslela, že mě ten inspektor zabije, když jsem mu řekla, že chci být kostýmní výtvarnice. Řekl, že kostýmní výtvarnice nikdo nepotřebuje, že je třídní boj a musí se pracovat. Tak jsem se dostala na chemickou školu.“

  • „Můj otec dostal kýlu a musel být operovaný ve Všeobecné nemocnici. My jsme s matkou byly úplně vytřeštěné. Měla jsem ještě o deset let starší sestru. Byly jsme vytřeštěné a čekaly jsme něco hrozného. Otec byl jeden den propuštěný a měl to břicho úplně zhnisané. Jel kousek tramvají a potom musel jít asi pět kilometrů pěšky. Po té operaci. Přišel domů a lehl si a pak jsme viděly, jak přiletěla letka aeroplánů. Tu nemocnici kompletně vybombardovaly. Otce to tedy minulo o půl dne, i když to bylo strašný. Pamatuji si jako dneska, že se mu maminka chtěla podívat na tu ránu a chtěla ji léčit. Matka byla bylinářka. Otec sundal kalhoty a měl tam asi dvanáct štychů, na každé straně šest. Jak se narovnal, tak z těch štychů mu vystříkl hnis. Otci se podlomila kolena a lehl si. Matka ho léčila a dostala ho z toho.“

  • „Vždycky když už jsme zabili prase a už jsme to snědli, tak já jsem měla vždycky ve čtyři hodiny hlad a matka mi ukrojila ten hnusnej chleba a namazala ho marmeládou. Já myslela, že se zblázním, vůbec jsem to nemohla jíst. A všechno bylo na lístky. Naše máti byla tak úžasná, že chodila patnáct kilometrů k pekaři, za Jesenici na Kocandu. Tam se říká na Kocandě, byl tam mlynář a ten prodával bochníky chleba na lístky. Máti tam šla a pak zpátky nesla ty dva bochníky chleba. Patnáct kilometrů. Jednou už byla skoro u baráku a upadla. Byla tak vyčerpaná, že upadla. Upadla čelem na chodník. Tak jsme nad tím obě plakaly. Měli jsme doma pinzetu a já jsem mamince ty kamínky musela z toho čela vybírat a maminka měla strašně nízký práh bolesti, takže hrozně křičela. A napořád jí tam zůstal takový ten jemný prach.“

  • „Měli jsme tady dva sousedy, byli to estébáci, a když přišel nějaký disident v neděli k nám na zahradu, tak už v pondělí šel můj manžel na koberec. Generální ředitel ho seřval a museli jsme cvakat, protože jsme měli sto tisíc dluhů na domě...“ - „Stýkali jste se s disidenty?“ - „Ano, hodně. Vedle nás bydlel Ivan a Helena Klímovi, chodil sem Vaculík, Kohout, bratr Ivana Klímy a celá tahle grupa. Pak ale když byl Ivan perzekvovaný, tak se zavřel a vůbec se s námi nechtěl stýkat, protože se bál, že nás poškodí.“ - „Chodila jsi na bytové přednášky?“ - „Chodila jsem na to čtení ke Klímovým. Co se tam dělo? Lidi se sešli a to, co napsali, tam přečetli. Potom jsme se tam už báli chodit. Ten tlak byl tak strašný... Samozřejmě že jsem byla zvaná třeba na bytové divadlo, ale neodvážila jsem se tam jít. Byla to tak příšerná doba, že to člověku nestálo za to. Měli jsme malé děti, já byla doma, žádné peníze. Manžel byl v Kresleném filmu a bylo to tedy hodně ostrý.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 10.01.2020

    (audio)
    duration: 01:26:41
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Kostýmní výtvarnice prý nikdo nepotřebuje. Je třídní boj a musí se pracovat

Emílie, maturitní
Emílie, maturitní
photo: pamětnice

Emílie Milerová se narodila 11. dubna 1936 v Modřanech u Prahy Na Beránku manželům Heleně a Václavovi Dlouhým. Oba rodiče pocházeli z chudých rodin, otec byl zedník, matka krajkářka a vyšívačka - starala se o prádlo zámožných lidí. Emílie měla o deset let starší sestru Věru z otcova prvního manželství. Válku prožila s rodiči v Modřanech. Vzpomíná na boje květnového povstání a roli vlasovců při osvobozování Modřan. V roce 1950 se hlásila ke studiu kostýmního výtvarnictví, ale nedostala doporučení, pravděpodobně proto, že odmítla chodit do Pionýra. Vystudovala střední chemickou školu, ze zdravotních důvodů se ale chemii nevěnovala a po absolvování dvouleté zdravotní školy pracovala v nemocnici jako laborantka. V roce 1959 se provdala za výtvarníka a režiséra animovaných filmů Zdeňka Milera, jehož filmy pro děti zná celý svět. Následujících dvacet pět let byla v domácnosti, vychovávala dvě dcery a starala se o pracovně vytíženého manžela a také o vnučku Karolínu, která od čtrnácti let žila u prarodičů. Milerovi se stýkali s disentem a byli sledováni StB. V roce 1982 emigrovala její starší dcera Kateřina do Švýcarska a domů se vrátila po revoluci. Emílie od roku 1985 pracovala jako sekretářka v Okresním ústavu národního zdraví (OÚNZ), po revoluci v roce 1989, kdy se OÚNZ rozpadl, odešla do penze. Ve svých šedesáti letech se začala věnovat své dávné touze – malování. V roce 2001 se její manžel nakazil boreliózou a jeho zdravotní stav se začal zhoršovat. Zemřel v roce 2011. V době natáčení rozhovoru s Emílií Milerovou probíhají soudní spory ohledně autorských práv na dílo jejího zesnulého manžela.