The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Milerová (* 1936)

Kostýmní výtvarnice prý nikdo nepotřebuje. Je třídní boj a musí se pracovat

  • narodila se 11. dubna 1936 v Modřanech u Prahy

  • zažila boje květnového povstání v Modřanech

  • v roce 1950 nedostala doporučení na výtvarnou školu, zřejmě z politických důvodů

  • vystudovala střední chemickou školu, ale chemii se nevěnovala

  • po absolvování dvouleté zdravotní školy pracovala v nemocnici jako laborantka

  • v roce 1959 se provdala za výtvarníka a režiséra animovaných filmů Zdeňka Milera

  • 25 let byla v domácnosti

  • Milerovi se stýkali s disentem a byli sledováni StB

  • v roce 1982 emigrovala starší dcera Kateřina do Švýcarska

  • Emílie od roku 1985 pracovala jako sekretářka v Okresním ústavu národního zdraví (OÚNZ)

  • po revoluci v roce 1989, kdy se OÚNZ rozpadl, odešla do penze

  • ve svých 60 letech začala malovat

  • v roce 2001 se manžel Zdeněk nakazil boreliózou a jeho zdravotní stav se zhoršoval, zemřel v roce 2011

  • v době natáčení rozhovoru probíhají soudní spory ohledně autorských práv na dílo jejího zesnulého manžela

Emílie Milerová se narodila 11. dubna 1936 v Modřanech u Prahy Na Beránku manželům Heleně a Václavovi Dlouhým. Oba rodiče pocházeli z chudých rodin. Tatínek byl zedník a maminka se před válkou živila jako krajkářka a vyšívačka, kdy se starala o prádlo zámožných lidí. Pamětnice měla o deset let starší sestru Věru z otcova prvního manželství. Jeho první žena zemřela.

 

Modřany za války

Její nejranější vzpomínky jsou spjaty se začátkem války. Nesměla sama vycházet ven, protože kolem jejich domu chodily zástupy SS. „Na začátku války vojáci zpívali nadšené a bojovné písně a na konci války kolem našeho domu proudili pro změnu ranění a zubožení a my jsme se na to nemohli dívat,“ vzpomíná Emílie.

Rodiče se měli co ohánět, aby rodina za války netrpěla hlady. Maminka pořídila dvě kozy, králíky, slepice, kachny, a dokonce i prase. „Museli jsme se o ně starat, krmit je a nakonec je sníst, což bylo hrozné, protože kachny, které jsem měla na starost, byly takové přítulné. Když jsem přišla ze školy, už kejhaly. Vzala jsem proutek, kačeny se postavily do řady, otevřela jsem branku a šla jsem s nimi k potoku. Tam jsme se hodinu až dvě koupaly. Pak jsem je zase odvedla domů. Čekaly na to každý den a byly šťastné, že se můžou vykoupat,“ vzpomíná Emílie.

Za protektorátu němečtí okupanti zavedli přídělový systém, ale potravinové lístky k obživě obyvatel sotva stačily. Emílie vzpomíná, že maminka chodívala každých čtrnáct dní do patnáct kilometrů vzdálené Kocandy k mlynáři pro dva bochníky chleba. „Jednou když už byla maminka skoro u domu, byla z té cesty tak vyčerpaná, že upadla čelem na chodník. Obě jsme nad tím plakaly a já jí pinzetou z čela vybírala kamínky. Zůstaly jí tam navždy stopy po zadřeném jemném prachu,“ vypráví pamětnice.

Největší obavy ale měly o tatínka, když musel v roce 1945 na operaci kýly do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí v Praze.

„Byly jsme s matkou a sestrou úplně vytřeštěné a čekaly jsme něco hrozného. Otce ale odoperovali a pustili domů. Jel kousek tramvají a potom musel jít asi pět kilometrů pěšky. Jen co přišel domů, k Praze se přiblížila letka aeroplánů a nemocnici kompletně vybombardovala. Otce to tedy minulo o půl dne. I tak to bylo strašné, protože mu hnisala rána. Měl asi dvanáct štychů, a když se narovnal, vystříkl mu z nich hnis. Matka, která byla bylinářka, ho z toho naštěstí vyléčila.“

Modřany, kde rodina Dlouhých žila, ještě nebyly součástí hlavního města, ale v květnovém povstání sehrály důležitou úlohu. Vedla tudy jedna z tras jednotek SS, které na Prahu postupovaly od Benešova a Neveklova. Velitel jednotek SS povolal 5. května 1945 své bojové skupiny, aby potlačily se „vší brutalitou“ povstání. Se zbraní v ruce se německé přesile postavili i obyvatelé Modřan, a i když po dvou dnech museli kapitulovat, modřanské barikády postupující německé jednotky zpomalily a pomohly tak narušit plány Němců při dobývání Prahy.

Emílie si ale vzpomíná především na osvobození, kdy do Modřan od Komořan přiběhli vlasovci. „Pořád stříleli. Stříleli po Němcích, kteří utíkali. My jsme byli schovaní v domě a bylo strašný napětí. Báli jsme se, protože vojáci pořád stříleli. Vůbec jsme nevěděli, kdo to je. Ani neměli uniformy. Pak někdo řekl, že jsou to vlasovci. Pak přišla Rudá armáda. U nás Na Beránku se udělala taková parta. Všichni přinesli z domova něco ze svých zásob a uvařili velký hrnec polévky, na kterou vzpomínám dodnes. Bylo to nejlepší jídlo z celé války. Pak přišli Rusové a byla to velká radost. Usídlili se na loukách v Cholupicích na Ladech, kde si udělali velký tábor. My jsme se za nimi chodili s ostatními dívat, ale pak jsem se jich začala bát, protože mě varovala maminka mých kamarádek, že by nám mohli ublížit,“ vypráví pamětnice.

 

Lůza řvala a nadávala

Když v únoru 1948 Klement Gottwald hřímal na Staroměstském náměstí a všechno směřovalo k nastolení totalitního režimu, bylo Emílii dvanáct let. Její rodiče, kteří pocházeli z extrémně chudých poměrů, komunisty volili v roce 1948 a na Staroměstském náměstí byli také. „Prohlédli ale velmi brzy, že volit komunisty nebylo dobré. Já jsem to tušila hned. Na to Staroměstské náměstí jsem se šla podívat s tetou Otylií a vůbec se mi to nelíbilo. Lůza řvala a byla sprostá. Hodně jsem četla, už v těch dvanácti letech jsem měla rozečteno hodně knih. Vážnou literaturu. Připomnělo mi to Francouzskou revoluci. Četla jsem i Zolu a další. Cítila jsem zkrátka, že tohle není ono, že tihle primitivní lidi nemůžou nic rozhodovat. Pohádala jsem se kvůli tomu i s matkou,“ vypráví Emílie.

 

Kostýmní výtvarnice nejsou potřeba

Pamětnice měla výtvarné sklony a chtěla studovat kostýmní výtvarnictví. Avšak jak říká, neměla šanci. Na střední školu se hlásila v roce 1950. Zakládal se Pionýr, do kterého nechtěla. Chodila ještě do Skautu a do Sokola, které komunisté naopak likvidovali.

„To už stačilo, že jsem se nedostala na školu. Když jsem řekla, že chci být kostýmní výtvarnice, inspektor řekl, že kostýmní výtvarnice nikdo nepotřebuje, že je třídní boj a musí se pracovat. Tak jsem se dostala na chemickou školu,“ vypráví Emílie. Chemii se ale nikdy nevěnovala. Sotva školu dokončila, projevila se u ní alergie na některé chemické látky a musela s tím skončit.

Kolem roku 1955 nastoupila na dvouletou zdravotní školu a poté pět let pracovala v nemocnici na dětské ortopedii jako zdravotní laborantka. V té době byla již vdaná a zatím bezdětná. Vztah ji ale neuspokojoval. Manžel pracoval jako chemik přes týden mimo Prahu a příliš si nerozuměli.

 

Výtvarník Zdeněk Miler

Do života jí v roce 1959 vstoupil o čtrnáct let starší výtvarník, režisér a ilustrátor Zdeněk Miler. Jeho animovaná postavička Krtka už byla dva roky na světě a on měl za sebou první ocenění za svou tvorbu – Benátského lva na filmovém festivalu pro děti. V té době byl rozvedený.

O čtrnáct let mladší Emílie ho prý zaujala cestou v autobuse. Byla krásná a na zájem mužů zvyklá, a tak Zdeňkovi nedávala šance. „Navíc jsem byla vdaná a měla jsem ráda černovlasé muže, takové italské typy, kdežto on byl blonďák s bílým obočím a řasami, prostě hrůza,“ směje se dnes pamětnice. Nadbíhal jí však vytrvale, až se přitažlivost ukázala jako oboustranná. Během několika měsíců následoval rozvod a brzy nato přišla svatba. Se Zdeňkem Milerem prožila čtyřiapadesát let.

„Nejkrásnějších bylo prvních deset až patnáct let, dokud byly dcery ještě malé,“ říká Emílie. Dcera Kateřina se narodila v roce 1960, Barbora o pět let později. Manžel celé dny pracoval na animovaných filmech pro děti, stavěli dům, který pak ještě desítky let spláceli. Pamětnice byla doma s dětmi a manžel trávil většinu dní nahoře ve svém ateliéru.

„Byl samotář a nebyl to ten typ, který by si vychoval žáka. Já jsem mu do toho ale občas mluvila. Dokonce si myslím, že ty nejhezčí ilustrace jsem ovlivnila,“ říká Emílie. Její skrytá touha kreslit a malovat, kterou nemohla ve svých patnácti letech naplnit, v ní nikdy neuhasla, ale péče o dům, děti a manžela jí zabrala veškerý čas, a tak se k malování dostala až ve svých šedesáti letech.

„Naučila jsem se od manžela ohromné trpělivosti. On ráno v půl šesté vstával, zacvičil si a v šest hodin už pracoval. Pracoval každý den minimálně do šesti. Neexistovalo, že by někam šel. V pondělí chodil na Barrandov, kde rozdal práci animátorkám. Pracoval i o víkendech. Práce ho pořád bavila. Manžel byl nahoře v ateliéru a přišel dolů na oběd, který jsem uvařila, a pak si třeba odpoledne na chvilku sedl na zahradu.

Cítila jsem, že mám na víc než se jen starat o domácnost. Zpestřila jsem si to hodinami francouzštiny a chodila jsem cvičit. S manželem jsme chodili každý týden na koncert nebo do divadla a večer na procházky. Dbala jsem na to, aby chodil denně minimálně hodinu, protože stále seděl u kreslení,“ vypráví Emílie.

 

Museli jsme držet ústa a krok

Zdeněk Miler byl pracovně vytížený po celou éru komunismu a ani v době normalizace nepřišel o práci z politických důvodů jako mnoho umělců, kteří se znelíbili pro své názory.

„Pocházel z Kladna, všichni z jeho rodiny byli komunisté a navíc jeho první žena byla Ruska, zuřivá komunistka. On byl také nějaký čas ve straně, a když jsme se pohádali, tak jsem mu říkala, že se nebudu bavit s komunistou. Ale po roce 1968 ze strany vystoupil. Měl s tím docela potíže. Jenže oni ho potřebovali, protože vydělával státnímu podniku Filmexport velké peníze. Tak ho nechali být, ale hlídali ho. Měli jsme tady dva sousedy, byli to estébáci, a když přišel nějaký disident v neděli k nám na zahradu, tak už v pondělí šel můj manžel na kobereček. Generální ředitel ho seřval a museli jsme držet ústa a krok, protože jsme měli sto tisíc dluhů na domě...“ vypráví Emílie. Milerovi se nejvíce stýkali s Ivanem a Helenou Klímovými, kteří bydleli v sousedství, a navštěvoval je Ludvík Vaculík, Pavel Kohout i bratr Ivana Klímy. „Chodila jsem také ke Klímovým, kde se četly texty těch, kteří přišli. Ale když pak byl Ivan perzekvovaný, tak se zavřel a vůbec se s námi nechtěl stýkat, protože se bál, že nás poškodí. My jsme se pak také báli tam chodit, protože ten tlak byl strašný. Byla jsem zvaná třeba na bytové divadlo, ale neodvážila jsem se tam jít. Byla to tak příšerná doba, že to člověku nestálo za to. Měli jsme malé děti, já jsem byla doma, žádné peníze. Manžel byl v Krátkém filmu a bylo to tedy hodně ostrý,“ vypráví pamětnice.

 

K malování se dostala až ve svých šedesáti letech

V roce 1982 emigrovala do Švýcarska dcera Kateřina, která se nedostala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (UMPRUM). „Manžel tam měl osobního nepřítele. Tušila jsem, že emigruje. Měla jsem strach, jak to tam bez peněz, práce a zázemí zvládne. Mohli jsme si psát, ale všechnu korespondenci stejně četla StB,“ říká Emílie.

Přiznává, že se jako žena v domácnosti cítila dosti osamělá. V roce 1985 si našla práci sekretářky v Okresním ústavu národního zdraví (OÚNZ) v Praze-Podolí. „Byla jsem tam minimálně osm hodin, ale tu práci, kterou jsem předtím dělala doma, za mě nikdo neudělal,“ říká.

Když po revoluci OÚNZ rozpustili, odešla do důchodu a narodila se vnučka. „Dcera Barbora chtěla studovat, a tak jsem se starala o vnučku Karolínu. To trvalo pět let,“ vypráví pamětnice. Vztahy v rodině však nebyly jednoduché, a tak se Emílie o vnučku starala ještě od jejích patnácti let, když odešla od své matky.

Pamětnici bylo šedesát let, když se začala více věnovat sama sobě. „Stýkala jsem se s psychoterapeutkou Patricií Tervinovou a začala jsem se více zajímat o svoji duši. Cítila jsem se unavená, doma využívaná a osamocená, měla jsem problémy se zažíváním,“ vypráví Emílie. Její stav se začal měnit k lepšímu díky novým aktivitám a přátelům, kteří se zabývali seberozvojem. Začala malovat. „Malovala jsem každý den dopoledne a večer jsem hrála na lyru. Měli jsme hezké večery. Tyhle činnosti mě zachránily, ale na moje malování manžel žárlil. Vždycky říkal, že to nic neznamená, že to nic není. To bylo oslabující.“

 

Spolupráce s dcerou

Jak Emílie říká, její manžel byl spíše samotář a nejraději pracoval sám. Na své spolupracovníky byl náročný, stejně jako na sebe. Jeho výtvarný talent zdědila dcera Kateřina, které se věnoval v době její desetileté emigrace na dálku. Po jejím návratu do vlasti, v roce 1991, společně vytvořili knížku Krtek a rybka. Druhou knihu ilustrovala již sama.

Zdeněk Miler se v roce 2001, ve svých osmdesáti letech, nakazil boreliózou. Jeho stav se postupně zhoršoval, ochrnoval, Emílie se o něj starala osm a půl roku, ale pak jí začaly docházet síly. Poslední rok a půl dožil v léčebně na Pleši. Pamětnice se u něj střídala na návštěvách s dcerami každý druhý den. Zemřel v roce 2011.

 

Poetika animovaného Krtka by se měla zachovat

Postava kresleného Krtka, který je hrdinou mnoha knih a padesáti animovaných filmů známých po celém světě, se po smrti jeho autora Zdeňka Milera stala předmětem složitých soudních sporů o to, kdo a jak s ním může dále nakládat.

Největší vlnu kritiky ze strany odborných kruhů i veřejnosti sklidil podpis koprodukční smlouvy na projekt dvaapadesáti nových dílů s krtkem. Animovaný seriál natočila čínská společnost CCTV Animation a česká společnost Little mole cartoon, která patřila vnučce Zdeňka Milera, Karolíně Milerové.

„Já jsem to viděla asi tak čtvrt minuty, a už jsem nemohla dál. Manžel by s tím určitě nebyl spokojený. Ty náměty jsou ubohé. Číňané s námětem nemají problém. Manžel dělal scénář třeba rok. Udělal padesát filmů. A to bylo jedno okénko za druhým, přesně vykreslené. Potom to předložil pracovníkům v Kresleném filmu. Měl vychované animátory a animátorky. Ti pracovali úžasně. Je to neskutečně pracné. Než krteček zvedne ruku, udělají dvacet pět obrázků. Manžel byl precizní a vracel jim práci, když se mu to nelíbilo. Takže to všechno bylo tip top. Dělal třeba pozadí kytek dlouhé šest metrů půl roku. Zeptala jsem se ho, jak dlouho bude ten pás ve filmu, a on řekl, že tři vteřiny,“ vzpomíná Emílie. Byla by ráda, aby postava Krtka žila dál, ale v omezené míře a na určité umělecké úrovni.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Petra Verzichová)