Jana Mikulová

„Za války, ještě než přišel květen, tak v továrně, kde jsme bydleli, nalétávala tam letadla. Byla to, nevím jaká – byla jsem pětiletá holka, ještě ani ne – když se bombardovaly Vysočany; to bylo od Hrdlořez jenom přes kopec. A to byly rány, jak tam bombardovali továrny, co tam byly – ČKD a tohle všechno ve Vysočanech. To tam bombardovali ale Američani. A to bylo velké, to hučelo, to bylo velké, to si pamatuji. Ale pamatuji si také německá letadla, která létala nad tou naší továrnou, co jsem bydlela. Létala hodně nízko. Nikdy jsem se nedozvěděla už teď jako dospělá, co to bylo za letadla. Jako dítě jsem jim říkala letadla s červenými čumáčky. Že měla červené čumáčky, ta letadla. A létala tak nízko, že jsme ani na dvoře nemohli zůstat a museli jsme se schovávat.”

„Postavili barikádu. Protože to už byly květnové dny a německá armáda – tenkrát se ještě neříkalo fašisté, tenkrát se říkalo Němci – Němci táhli z východu do americké zóny přes Prahu. A teď tam byla velká barikáda, kde se nemohli vyhnout, tak hledali a objevili tenhleten kryt ve skále. A na to si pamatuji hodně, hodně, hodně moc. Přišli dolů s puškami a všechny chlapy, co tam byli, dělníky a ty… vyhnali nahoru. Byla to hrůza taková, že jsem z toho skutečně dlouho nespala. Ovšem nic se nestalo. Nahnali je jenom rozebrat barikádu. Museli ji rozebrat, tanky a všichni ti Němci, celá armáda prošla a chlapi se vrátili v pořádku zase zpátky. Ale i tak vám řeknu, že tedy to byl zážitek, který si pamatuji ještě dneska v pětaosmdesáti.”