Helmut Meewes

* 1929

  • „No a pak jsem se pomalu dostal k tomu, že se mě zeptali, jestli dokážu udělat i velké věci. A já jsem řekl, že ano, samozřejmě. A tak mě stáhli z té druhé (práce), dostal jsem se zase na Zárubek a tam v předdvoří, tam bylo obrovské prostranství, které se nepoužívalo, protože tudy vedla lana, nikdo tam nesměl, a tam jsem řekl: ‚Jak to chcete mít veliké?‘ A oni: ‚Tak tři na pět metrů to potřebujeme, my to pak vystavíme nahoru, aby každý mohl vidět, jak Gottwald horníky vítá. S takovým tím gestem.‘ A pak mi dali výstřižky z novin, jak Gottwald vypadá, protože toho já jsem v životě neviděl, a já si z těch výstřižků udělal zvětšeninu a potom povídám: ‚Tak, teď už budu pracovat jen na těch velkých plátnech a to bude trvat přinejmenším týden, jestli ne víc.‘ ‚Ano, ano, máš volno prozatím na týden a pak se uvidí!‘ A tak jsem měl jeden pěkný týden. Už bylo pomalu jaro, já jsem si seděl pěkně na slunci a říkal jsem si: ‚To je vlastně úplná nádhera, moci pracovat tady na povrchu.‘ A pak už jsem byl pomalu známý: ‚Á, malíř je zase tady!‘ Směl jsem procházet branou, kdykoli se mi zachtělo, jen jsem pozdravil ‚na shledanou‘, v blízkosti jsem měl takový malý jídelní bufet, jedl jsem poprvé v lokále. I když jsem měl na sobě pořád ty směšné hadry, civilní oblečení jsem ještě neměl. Takže se mi vedlo vlastně velice dobře a byl jsem šťastný. A pak jsem to prostě namaloval velké, tím stylem, jakým byla ve všech komunistických zemích zobrazována přítomnost. Všichni pořád zářili od ucha k uchu, i když třeba těžce dřeli, pořád s úsměvem. A Gottwald, no ty fotky nebyly žádná sláva, ale on musel samozřejmě zářit a vypadat dobře. Tak jsem jim namaloval pěkného Gottwalda.”

  • „Náš ředitel nosil stranický odznak, byl to na slovo vzatý nacista a říkal: ‚No ano, chtěl bych vás jen připravit na to, že budete pravděpodobně poslední nadějí. Ale to je tak správně, musíte se taky přičinit, abychom dosáhli konečného vítězství.‘ Museli jsme se vždycky držet, abychom se nesmáli, protože jsme přesně věděli, jaká je situace německého wehrmachtu a věděli jsme, že to potrvá už jen několik týdnů a pak bude konec. A jednoho dne to došlo tak daleko, měli jsme právě angličtinu a uprostřed hodiny angličtiny někdo rozrazil dveře. Náš učitel angličtiny se postavil, my jsme se podívali jeden na druhého a pak na dveře a v nich stál esesák, důstojník, s obrovským řádem na hrudi. Řekl: ‚Co jsem to slyšel? Že nemám rušit hodinu? Tady jde o naše konečné vítězství! Zavřete pusu, nebo vás dám hned zavřít!‘ A učitel angličtiny řekl: ‚To takhle jednoduše nemůžete udělat. Jsem svobodný člověk a nic jsem neudělal.‘ ‚To ještě uvidíte, co z toho pro vás vyplyne. Koukám na třídu, je tu čtrnáct lidí. Za půl hodiny všichni nastoupíte na dvůr, další se dozvíte tam.‘ Zabouchl dveře, šel dolů, my se všichni nalepili na okna. Na školním dvoře už stála auta od wehrmachtu a polovina jednotky esesáků. Psací stůl stál na školním dvoře a u něj někdo s kalamářem. Nevěděli jsme, jestli nemáme utéct. A potom řekl Manfred, náš antifašista, že nic není nikdy tak zlé, jak to na první pohled vypadá. Šli jsme pomalu dolů a pak to hned začalo. ‚Nastupte do řady a teď vám něco řeknu. Máme dvě možnosti, které vám můžu nabídnout. Buď se dobrovolně přihlásíte do služby, nebo pojedete hned na frontu, dostanete tam zbraň a hned vás nasadí do bojů.‘“

  • „Potom jsme došli na fotbalové hřiště uprostřed toho malého městečka. A na tomhle hřišti jsem prožil vlastně poslední dva úplně hrozné dny svého počínajícího zajetí. Protože tam taky nebylo vůbec nic k jídlu. Okolo hřiště byla postavená zeď, ale ne nově, ta už tam stála. A přes tu zeď, když jsme tam byli tak hodinu dvě (já jsem si zalezl do staré fotbalové branky, tam jsem se schoulil do rohu, ostatní si také někde polehali), tak začaly přilétat balíčky. Já měl svůj vlastní balíček a nechtěl jsem ho ani ukazovat, protože co jsem viděl – to, co nám lidé přes zeď házeli, k tomu přiběhli tři čtyři chlapi a rvali se, vytrhávali si chleba z ruky. A chleba potom spadl na zem, oni po něm šlapali, jen se prali, protože jeden myslel, že druhý dostal víc. To jsem poprvé ve svém životě viděl, co může hlad udělat s lidskými city. Když člověk nemá nic jiného v hlavě, než jak se dostat ke kousku chleba.“

  • „Dohromady jsme pochodovali čtyři dny. Ušli jsme přibližně 35 nebo 40 kilometrů za den. Průběžně jsme měli pár přestávek. Když se něco přihodilo, někdo v koloně spadnul, dostal infarkt nebo tak něco, tak ho odvezli autem Červeného kříže, nebo ho Rusové po straně eliminovali, ten potom zemřel a někdy později ho odvezli s sebou. Bylo to dost neorganizované. Jenom ta kolona, ta měla svůj vlastní rytmus. Když se vepředu ve vzdálenosti tří kilometrů něco stalo, byl tam zúžený průchod, třeba jako malý most, tak se tam ten proud zúžil a potom jsme náhle museli zastavit. To bylo do jisté míry moc pěkné, protože jsme si potom mohli trochu odpočinout. Já jsem se propracoval dopředu k jednomu… Tam jel jeden Němec s žebřiňákem. V té oblasti se skvěle vyznal, nevím, asi tam dříve pracoval. Měl koně a malý žebřiňáček a na něm nic, jen trochu krmení pro koně, sláma a krmení. A ten mi dovolil, abych se vzadu za ten vůz přidržoval. Jednou rukou jsem se držel, to mi pochod dopředu usnadňovalo. A dokonce jsem se později, v průběhu dnů, naučil nakrátko usínat. Za pochodu a za držení. To se dá…“

  • „A v Krakově jsem musel přesednout na vlak do Krynice. Seděl jsem sám v Krakově na nádraží, měl jsem asi tři čtvrtě hodiny čas a viděl jsem poprvé, jak okolo mě úplně pomalu projíždí vlak, který jel do Auschwitzu. S okenicemi zadělanými ostnatým drátem. Lidé vevnitř, poznal jsem je podle těch pruhů, pruhovaného oblečení, se na ty dráty zavěšovali. Drželi se jich a křičeli: ‚Chceme na svobodu, chceme na svobodu.‘ A já jsem si to potom zjišťoval, ten vlak jel do Auschwitzu. Možná dokonce odsud z Terezína. Byl to vlak, na který nikdy nezapomenu. A později jsem v jednom podobném vlaku seděl. Ale to jsem tehdy nemohl tušit. Byl to pro mě rozhodující okamžik, celý můj pohled na svět to postavilo na hlavu.“

  • „A v Praze už byla spousta věcí rozstřílených z těch bojů, které tam probíhaly. A já se úplně přesně pamatuju, že jsme jeli takovou ulicí, muselo to být tady někde v okolí, protože jsme v jednu chvíli dojeli doprostřed Václavského náměstí. Na to se pamatuju dobře, protože jsem Václavské náměstí moc dobře znal ze svých nočních návštěv. Věděl jsem – tamhle bývalo tehdy kino a tamhle to a to… A jak jsme vjeli na Václavák, už nás z druhé strany náměstí ostřelovali ze střech, ze samopalů, z kulometů. A moji dva (kolegové) řekli, nezůstávejme dlouho vevnitř, pojďme, vystoupíme. A v jeden okamžik, když střelba na chvíli ustala, říkalo se tomu tehdy tak pěkně, feuerpause, povídá jeden z nich: ‚Vyskoč, kluku, utíkej k nejbližší řadě domů na druhé straně a počkej na nás.‘ A oni taky vystoupili, a v tom okamžiku, když jsem byl venku a měl už ulici za zády… Václavské náměstí má přece svůj střed, takovou rovinku, kterou jsem musel překonat, a na druhé straně ulice už byly zase domovní vchody, obchody a tak dále. Tam jsem na ně čekal, tam ti dva přišli a potom se zase ozvala střelba. A já uviděl dva svoje spolužáky, jak chtěli taky vystoupit, ale trefili je a zhroutili se na zem…“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.09.2022

    (audio)
    duration: 04:04:47
  • 2

    Praha, 30.09.2022

    (audio)
    duration: 01:19:19
Full recordings are available only for logged users.

Francisco – dítě ve válce

Helmut Meewes jako chlapec v Berlíně
Helmut Meewes jako chlapec v Berlíně
photo: pamětník

Helmut Meewes byl dětský voják. Neměl v zásadě moc na výběr, jeho rodičů se také nikdo neptal. Narodil se 15. listopadu 1929 v Hamburku. V roce 1944 jeho berlínskou školní třídu evakuovali do Řevnic u Prahy, odtud ho posléze esesáci odvedli do výcvikového centra v Plzni. Když se v Praze na Václavském náměstí zúčastnil 9. května 1945 jedné z posledních přestřelek druhé světové války, bylo mu patnáct a půl. V kontingentu válečných zajatců potom absolvoval vyčerpávající pěší pochod k rakouským hranicím, pobyt v lesním zajateckém táboře, pracovní nasazení u sedláků a několik let nucených prací v ostravských dolech. To vše jako nezletilý. Propuštěn do Německa byl na konci roku 1948. Přesvědčený pacifista a vegetarián, v šedesátých letech příznivce kultury hippies, se nakonec vypracoval v úspěšného filmaře a natočil mimo jiné umělecký snímek Pomník od Nándora Glida v Dachau. Od dětství až dodnes také maluje obrazy. Ty podepisuje pod neněmecky znějícím jménem – Francisco.