Lukáš Matoušek

* 1943

  • „S tím jsem se začal velice přátelit v době, kdy už jsem učil na Dejláku, to je na Malý Straně. Jednak jsem chodíval k němu domů do bytu, to je v té ulici Úvoz, kde je dneska to Sudkovo muzeum. To bylo neuvěřitelně zajímavé, tam jsme poslouchali muziku, on tam měl neuvěřitelný nepořádek. Měl kulatý stůl uprostřed, tam to byla taková pyramida nakupených věcí, kde bylo všechno možné, ale měl tam místo, kde měl gramofon a reprodukční bedny, ty měl přikrytý šátkem, aby se na to neprášilo. A tam jsme poslouchali tu muziku. Měl tam snad jednu židli a jinak nějaký bedny, na kterých se kdyžtak sedělo. A já si vzpomínám, on kdysi přinesl k Munslingerovi nahrávku Leonina a Perottina, což byli autoři kolem roku 1200. A my jsme z toho byli strašně otrávení, ale mě tahle hudba po pár letech zaujala a vzpomněl jsem si, že to ten Sudek měl, tak jsem si k němu šel tu desku vypůjčit. A on měl v druhé místnůstce, kde měl postel, a tam měl vlastně, to byl vchod do původního, tam byl zřejmě obchod, ten jeho byt. A tam byl původní vchod z ulice, jenomže tam už se vejít nedalo, protože při jedné stěně on měl krabice s negativy a při druhé straně měl takové ty papundeklové krabice, co v nich byly gramofonové desky, to měl ve dvou řadách, a to se postupně přibližovalo, a asi metr před těma dveřmi na ulici se to prolnulo, a srostlo to, tam už se dál jít nedalo. A já jsem říkal, že bych si rád tuto desku od něho půjčil, a on říkal, teď samozřejmě fantazíruji, ale bylo to v tomto smyslu: ‚Vyndejte tamhle z té druhé řady šestou krabici z odleva, a v té spodní řadě...‘ Tak jsem vyndal tu krabici, tam to skutečně bylo, ta deska, on neměl vůbec nic popsaný. Já si vzpomínám, když potom zemřel, a vlastně tu jeho fotografickou pozůstalost dávala dohromady Anička Fárová, kunsthistorička přes fotografie, tak jsme spolu o tom mluvili, a ona říkala: ‚To je zoufalý, ten Sudek tam neměl vůbec nic popsaný, my to musíme kompletně kousek po kousku probírat a vlastně dávat dohromady.‘“

  • „Možná kolem těch čtyř nebo pěti let, to nevím už, kolik mi bylo, ale vzpomínám si, že byla někde nějaká výstava, kde děda vystavoval věci z té své továrny. A když se to otvíralo, tak tam šel Beneš s paní Benešovou a s Janem Masarykem, a my jsme tam stáli, protože děda tam vzal celou rodinu. A já si vzpomínám, že teta mě šťouchla do zad a říkala: ‚Jdi pozdravit pana prezidenta.‘ A já jsem tam přišel, natáhl jsem ruku nahoru a řekl jsem: ‚Dobrý den, pane prezidente, já jsem Lukáš Matoušek.‘ Protože mě učili, že se mám představit. A mám z toho pár fotek, jak se ten Beneš ke mně skláněl, paní Benešová, Jan Masaryk, a dokonce si vzpomínám, že tam prý byl nějaký ministr výživy, který se jmenoval Majer, a ten mi říkal: ‚Víš, já jsem ten, co ti nedávám ty pomeranče.‘ Takže tohle je moje vzpomínka, snad asi jedna z nejstarších. No a potom si vzpomínám, to už bylo po roce 1948, když toho dědu… Samozřejmě si vzpomínám na dědu ... ještě na chatě jako děti, když jsme tam jezdívali na tu chatu, ale pak si vzpomínám, že když ho vlastně hlídali už, nebo za ním furt chodili nějací ti tajní, tak ta paní, co nás s bráchou hlídala, ta ho vždycky upozorňovala a říkávala mu, že když k nám šel, tak za ním šli nějací lidé. A on říkal: ‚To za mnou chodí pořád, s tím si nedělejte starost.‘“

  • „Můj děda Jiří Hejda vystudoval práva, ale začal jako novinář a začal se zabývat ekonomií. Takže poměrně záhy se stal docela zajímavým ekonomem, národohospodářem, který o tom psal. Psal do Českého slova, potom psal do Lidových novin, teď nevím už v jakém pořadí. On byl spolužák Ferdinanda Peroutky z gymplu, tam byli rok od sebe, takže Peroutka ho dost často brával do přítomnosti, kde on mu dělal ekonomický rozbory. No a jako ekonom vlastně dlouhá léta fungoval jako novinář ekonom. A potom jako ekonoma ho vzali vlastně do ČKD, kde dělal toho generálního ředitele. No a na začátku okupace musel z ČKD odejít, pořídil si za odstupné, které získal, továrnu na kuchyňské zařízení ve Vršovicích a tam vlastně přes válku s touhletou továrnou fungoval.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 21.10.2024

    (audio)
    duration: 01:17:21
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 24.02.2025

    (audio)
    duration: 01:36:13
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Dědovo odsouzení ovlivnilo celou rodinu

Lukáš Matoušek v roce 2024
Lukáš Matoušek v roce 2024
photo: Paměť národa

Lukáš Matoušek se narodil 29. května 1943 v Praze do rodiny pediatra Miroslava Matouška a jeho ženy Jitky, která pracovala jako zdravotní sestra. Jeho matka byla dcera publicisty a politika Jiřího Hejdy, který byl v roce 1950 odsouzen ve stejném procesu jako Milada Horáková. Za údajnou špionáž a velezradu dostal doživotí, později mu byl trest zmírněn na 25 let. Lukáš Matoušek hrál odmala na piano a klarinet. Hudbu chtěl i studovat, ale po maturitě nemohl kvůli původu na vysokou školu, šel proto na rok pracovat do Mikrotechny. Když si vylepšil kádrový profil, nastoupil na pražskou konzervatoř, kde studoval hru na klarinet. Mimo to se věnoval i skladbě a dirigování. Po absolutoriu začal učit na Deylově konzervatoři v Praze, později vystudoval skladbu na JAMU. V roce 1963 založil soubor Ars cameralis specializovaný na konfrontaci středověké a soudobé hudby. V roce 1969 zkomponoval kantátu na starozákonní latinský text Nářku Jeremiášova jako reakci na invazi vojsk Varšavské smlouvy. Od té doby byl Lukáš Matoušek pro režim nepohodlný autor. Od roku 1977 pracoval jako redaktor a hudební režisér v Českém rozhlase. Nikdy nevstoupil do KSČ. Po pádu režimu dál působil jako skladatel a dramaturg. V roce 2024 žil v Tehově u Prahy.