The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lukáš Matoušek (* 1943)

• narodil se 29. května 1943 v Praze

• jeho děd byl Jiří Hejda, odsouzený za údajnou špionáž a velezradu

• po maturitě na jedenáctiletce musel jít pracovat do Mikrotechny, aby si zlepšil kádrový profil

• poté vystudoval pražskou konzervatoř, hru na klarinet, skladbu a dirigování

• později absolvoval i skladbu na JAMU

• v roce 1963 založil soubor Ars cameralis

• působil jako učitel na Deylově konzervatoři a jako hudební režisér v Československém rozhlasu

• nikdy nebyl členem KSČ

Červen 1950. V Praze se koná proces s Miladou Horákovou a spol. Třináct obžalovaných si v prvním červnovém týdnu vyslechne rozsudky, jako je trest smrti, doživotí nebo více než dvacet let ve vězení. Mezi nimi je i publicista a politik Jiří Hejda, děd pamětníka Lukáše Matouška. Jeho vnukovi je v době rozsudku čerstvých sedm let. 

Lukáš Matoušek se narodil jako první syn manželům Miroslavovi a Jitce Matouškovým v květnu roku 1943. Do rodiny pediatra a zdravotní sestry se o rok později narodil i jeho bratr Martin. Mladá rodina žila v bytě patřícím k Továrně na kuchyňská zařízení (TKAZ) ve Vršovicích, kterou pořídil otec pamětníkovy maminky Jiří Hejda. Na dědu Hejdu pamětník vzpomíná rád a s láskou. Sám říká, že Jiří Hejda do jisté míry ovlivnil život celé rodiny. Pamětníkův dědeček byl ve své době významná osobnost. Už na gymnáziu se přátelil s Ferdinandem Peroutkou, později do jeho Přítomnosti psal ekonomické rozbory. Jako ekonomický novinář působil za první republiky i v Lidových novinách či Českém slově. V roce 1937 se stal ředitelem ČKD a po válce, během které se zapojoval do protinacistického odboje, se stal členem Ústřední plánovací komise, jež připravovala plán dvouletky. Po roce 1948 se mu ale nelíbilo znárodňování a místo toho zastával názor, že by se podniky měly změnit na akciové společnosti s účastí soukromého kapitálu. „Chtěl, aby 51 % akcií zůstalo v rukou státu a 49 % aby se rozprodalo nejlépe mezi lidi pracující v těch továrnách. Tím pádem by lidé měli zájem na tom, aby továrny prosperovaly, protože tam budou mít akcie. Samozřejmě na to komunisté nepřistoupili,” vzpomíná jeho vnuk. Nejenže na to komunisté nepřistoupili, dokonce Jiřího Hejdu zatkli a odsoudili ve vykonstruovaném politickém procesu. Když dědečka zavřeli, chodil Lukáš Matoušek do první třídy. Na svobodu se Jiří Hejda dostal v době, kdy pamětník studoval na pražské konzervatoři. 

Děda dostal glejt od Gottwalda, že budoval socialismus

Lukáš Matoušek má ale na dědečka poměrně živé vzpomínky ještě z doby před zadržením. Právě díky němu mohla rodina Matouškova v době války bydlet v budově TKAZ. „Před válkou byl ředitelem ČKD, jenže v momentě, kdy začala okupace, začali poukazovat na to, že má manželku židovku, a z ČKD ho vyhodili. On si tenkrát požádal o jednorázové odstupné a za to si pořídil továrnu ve Vršovicích,” vypráví pamětník. Kromě toho, že v továrně mohli bydlet pamětníkovi rodiče, Jiří Hejda v ní dokonce zaměstnával židovské příbuzné své manželky Luisy. Ti ale spáchali sebevraždu, když dostali předvolání do transportu. Manželku Luisu se mu podařilo před úřady v době protektorátu ukrýt, a tak se koncentračnímu táboru úplně vyhnula. Jiří Hejda se zapojil do protinacistického odboje a ze své pozice ředitele TKAZu dokonce oddaloval zásilky, které měly odcházet do Německa. 

Po válce se rodina z továrny přestěhovala do bytu naproti Grébovce, kde malý Lukáš se svým bratrem Martinem vyrůstali. Jejich děd se mezitím zapojil do Ústřední plánovací komise za národní socialisty. Otec pamětníka Miroslav Matoušek pracoval jako pediatr. V ulici, kde rodina bydlela, měl soukromou ordinaci. Zároveň začal pracovat jako expert na ozdravovny a zotavovny na Ministerstvu zdravotnictví. Jitka Matoušková mu pomáhala v ordinaci. Její otec mezitím dokončil první dvouletku. „Když skončila, dostal vlastnoručně podepsaný glejt od Gottwalda a Zápotockého, že se zasloužil o budování socialismu.” Ani ten ale Jiřího Hejdu neuchránil od zatčení. Přišli si pro něj tři dny před Vánoci v roce 1949. „Řekli babičce, že to je jenom na krátko, že si s ním potřebují vyjasnit nějaké věci. Půl roku pak byl na Ruzyni, rodina o něm dlouho nic nevěděla. Až pak jsme to zjistili.” V monstrprocesu s Miladou Horákovou byl Jiří Hejda odsouzen na doživotí za velezradu a špionáž. V dobách lidově demokratického Československa se termín velezrada vztahoval i na běžné občany, nejen na prezidenta, jak je to dnes. Trest dědečkovi komunisté později zkrátili na pětadvacet let. „Velezrada bylo to, že vynášel, o čem se mluvilo v Ústřední plánovací komisi. Jenomže to všechno byly veřejné materiály. Prostě si na něj potřebovali něco najít, aby ho mohli odsoudit,” vysvětluje Hejdův vnuk. Nejenže se tak dědečkův život otočil vzhůru nohama, jeho odsouzení mělo dopad i na jeho nejbližší. Lukáš Matoušek si dodnes vybavuje, jak s bratrem běhali v blízkosti pankrácké věznice a maminka s babičkou na ně volaly. Chtěly dát Jiřímu Hejdovi najevo, že jsou poblíž a celá rodina stojí při něm. Nemohly ale vědět, jestli dědeček volání skutečně slyší. 

Místo na konzervatoř jsem musel do továrny

Rodina Jiřího Hejdy nesla následky jeho věznění statečně. Zeť Miroslav Matoušek musel z ministerstva odejít, a i když soukromou ordinaci ještě nějakou dobu vést mohl, brzy musel skousnout horší místo v podobě vedoucího lékaře na Praze 2, později dokonce skončil na středisku v Holešovicích. Jeho švagr a syn Jiřího Hejdy Neklan Hejda zas dostal práci jen jako údržbář na nádraží. Na Lukáše Matouška ale už osud jeho děda takový vliv neměl, hlavně díky tomu, že s ním nesdílel jméno. Školní docházku tak vychodil v podstatě bez problémů, potíže nastaly až po maturitě. „Měl jsem kádrový posudek, že mám buržoazní vlastnosti a buržoazní chování a nebudu přijat na žádnou vysokou školu, že se nejprve musím sblížit s dělnickou třídou,” přibližuje pamětník tehdejší poměry. Jemu na vysoké škole zas tak nezáleželo, ale přál si jít na konzervatoř. Už odmala měl blízko k hudbě, hrál na piano a později přidal i klarinet. Než ale mohl na konzervatoř nastoupit, musel si vylepšit kádrový profil. To se tehdy dělalo prací v dělnické profesi. Lukáš Matoušek nastoupil do holešovické Mikrotechny, kde se vyráběly přístroje do sovětských letadel. Pracoval jako galvanizér. Během svého ročního učňovského působení v Mikrotechně dokonce potkal budoucího herce Petra Šporcla, otce úspěšných hudebníků. Svůj kádrový profil si tam vylepšoval stejně jako pamětník a později se dostal na DAMU.

Práce v továrně skutečně pomohla, Lukáš Matoušek složil zkoušky na konzervatoř a začal studovat hru na klarinet. „Úplně se mi tím změnil život, protože jsem začal dělat něco, co mě úžasně bavilo. Dělal jsem si i některé teoretické předměty dopředu,” vypráví pamětník, jak pro něj bylo důležité studovat něco, co ho baví. Díky tomu, že měl už jednu maturitu za sebou a studium pro něj bylo téměř koníčkem, docházel na soukromé hodiny harmonie k profesoru Zdeňku Hůlovi, chodil i na jeho hodiny skladby a začal se učit také dirigování u Václava Smetáčka. „Samozřejmě, že jsem pořád studoval ten klarinet u profesora Kostohryze. A když jsem skončil druhý ročník, tak mi profesor Smetáček řekl, abych si zažádal o druhý hlavní obor dirigování. Takže jsem od třetího ročníku paralelně vedle klarinetu studoval i dirigování,” vzpomíná Lukáš Matoušek na své studentské roky. 

Doma jsem pořádal výstavy

Na konci prvního ročníku konzervatoře pustili po odsezení poloviny trestu – dvanácti a půl roku – Jiřího Hejdu. Začal bydlet u Matoušků, a protože pamětníkův mladší bratr Martin byl v té době na vojně, vnuk s dědou dokonce nějakou dobu přebývali ve společném pokoji. Jiří Hejda se z vězení docela rychle oklepal, začal sepisovat své vzpomínky a sonety, dokonce se znovu oženil. Nicméně strach z toho, že by ho komunisté mohli znovu uvěznit, pořád měl. Proto se mu nelíbilo, když Lukáš Matoušek v době studií dělal doma malé výstavy abstraktního umění svých spolužáků z konzervatoře. „Pověsil jsem doma ve svém pokoji obrázky a lidé k nám volně chodili, vždycky se to rozneslo šuškandou, že tam ty věci jsou. A děda z toho měl tenkrát strach a říkal mi, že kdyby z toho byl malér, tak mu přišijou zpátky dvanáct a půl roku, což byla druhá polovina toho, co si měl odsedět.” 

Kromě výstav ale Lukáš Matoušek v druhé polovině šedesátých let žil hlavně svou milovanou hudbou. Stejně jako zbytek Československa vnímal velké uvolnění poměrů a věnoval se hlavně kompozicím, které navazovaly na skladatele z počátku století, například Antona Weberna nebo Arnolda Schoenberga. „Já jsem v roce 1963 založil soubor Ars Cameralis, který vlastně funguje dodnes, kde jsme se začali věnovat vokálně instrumentální hudbě a kombinovali jsme jak tu historickou hudbu, tak hudbu soudobou,” vzpomíná na své kariérní začátky. V roce 1966 pak Lukáš Matoušek absolvoval obor dirigování a o rok později konzervatoř dokončil absolutoriem z klarinetu.  

Pro cenu za protestní skladbu jsem si jet nemohl 

V té době už byl ženatý, vzal si svou spolužačku z konzervatoře Zuzanu Hořejší. Po dokončení školy začal učit v Dejvicích na hudební škole a také na Deylově konzervatoři. „Paralelně jsem přitom hrál jednak se svým souborem Ars Cameralis, zpívala tam s námi i moje žena. A udělala konkurz i k Venhodovi k Pražským madrigalistům. Když Venhoda zjistil, že mě zajímají staré nástroje, tak mě tam vzal taky.” Lukáš Matoušek tak spolupracoval i s komorním hudebně-pěveckým souborem Pražští madrigalisté. 

Rok 1968 zkřížil plány všem. Lukáš Matoušek protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy vnesl do své tvorby. Zkomponoval kantátu na starozákonní latinský text Nářku Jeremiášova. „Začínalo to: Rozpomeň se, Hospodine, a viz naši hanbu, otroci tu vládnou nad námi a nikdo nevyrve nás z jejich ruky. Nevěřili králové a nikdo z nás nevěděl, že nepřítel a brach vejde do brány Jeruzaléma, ... a tak dále. Tenkrát jsem ji ještě dal k provedení ve Svazu skladatelů,” vypráví pamětník. Svaz skladatelů ale kantátu nenastudoval, kontrolní komise ji čtrnáct dní před premiérou stáhla. Kantáta měla ovšem velký úspěch v zahraničí a získala na festivalu Musica Sacra Nürnberg prémii města Norimberku. „Pro cenu mě samozřejmě nepustili, na Ministerstvu kultury mi řekli, že by museli dát dopředu do plánu, že tam pojedu.” Argument, že pamětník nemohl vědět, jestli cenu dostane a bude si pro ni muset jet, ministerstvo neuznalo. „Takže jsem tam vyjet nemohl. Bylo za to asi tisíc marek, což tenkrát byly veliký peníze. A na Ministerstvu kultury říkali, že to zařídí, že mi sem ty peníze pošlou a dostanu je v tuzexových bonech. To jsem samozřejmě odmítl, protože jsem si řekl, že dostanou tisíc marek a budou to používat na komunistickou propagandu,” vzpomíná Lukáš Matoušek. Peníze si proto nechal v Německu a až po čase mu je vyzvedla manželka, která jela s Madrigalisty na zájezd do Francie. Ve Francii mu za výhru koupila nový klarinet. 

Některé komunistické příkazy byly idiotské

I když mladí manželé věděli, že je v normalizačním Československu nečekají dobré časy, o emigraci neuvažovali. Lukáš Matoušek přitom tušil, že po protestní kantátě bude problém, aby jeho skladby vůbec někdo hrál. „Bral jsem to jako skutečnost, se kterou člověk musí bojovat. Měl jsem štěstí, že se moje skladby hrály aspoň na zahraničních koncertech a festivalech. Byl to pro mě důkaz toho, že ty skladby nejsou blbý,” vysvětluje, co mu pomáhalo udržet víru. Některá cenzura ze strany komunistů byla ale spíš úsměvná. Třeba když v roce 1971 napsal skladbu Sedm hříchů Hieronyma Bosche. Nahrát ji měl soubor Sonatori di Praga. „Dramaturg ale přišel s tím, že název nemůže být Sedm hříchů Hieronyma Bosche. Tak jsem říkal, že jestli vadí hříchy, můžeme dát sedm obrazů. A on řekl, že vadí jméno Bosch, protože by si to lidé spojovali s tou západoněmeckou firmou. Představte si to idiotství,” vypráví se smíchem pamětník.

Sedmdesátá léta se u něj kromě práce nesla ve znamení rodinného života. V roce 1972 se mu narodila první dcera a o čtyři roky později druhá. Když se mu pak do ruky dostala Charta 77, s podpisem váhal. Už tak ho komunisté neměli v lásce a on nechtěl provokovat ještě víc. Svůj tichý protest promítal do každého koncertu, který odvedl. „Když jsme hráli historickou hudbu, tak jsme jako přídavek hrávali takový Svatováclavský chorál, kde jsem si říkal, že to je skladba, která v těžkých chvílích národa vždycky pomáhala udržet dobrou kondici lidí. Snažil jsem se je povzbuzovat aspoň touto formou,” vysvětluje. Z podpisu Anticharty se mu podařilo vymluvit. V době hromadného podepisování nalhal Svazu skladatelů, že je nemocný, a dokument už nikdy podepsat nepřišel. Ve Svazu skladatelů přitom tehdy oficiálně nebyl, vzali ho až o pár let později. Koncem sedmdesátých let studoval skladbu na Janáčkově akademii múzických umění a pracoval jako hudební režisér a redaktor v Československém rozhlasu v redakci pro děti a mládež. „Měl jsem na starost dětské sbory a mladé muzikanty z konzervatoře, se kterými jsem natáčel,” vysvětluje svou pracovní pozici, na které vydržel až do roku 1989. V rozhlase se mu dokonce občas podařilo dostat do vysílání skladatele, které režim neměl v oblibě. Díky svému hudebnímu přehledu je chytře namíchal s autory poplatnými době a do vysílání tak prošli. 

Na estébáky jsem hrál pitomečka

Ačkoliv Lukáš Matoušek proplouval socialistickým Československem hned s několika kádrovými škraloupy, StB ho kontaktovala jen jedinkrát. A to když dostal nabídku studovat středověkou hudbu na stáži v Londýně jako stipendista British Council. Když mu zbývalo asi čtrnáct dní do odjezdu, odchytli si ho v rozhlase dva pánové. „Začali mě oťukávat a mně strašně záleželo na tom, abych na to stipendium jel, ale nechtěl jsem jim nic odkývat. Tak jsem na ně začal hrát úplně nepoužitelného pitomečka. Když se mě na cokoli zeptali, tak jsem se rozzářil, že se tam budu stýkat s lidmi, co mi něco povědí o staré muzice. Zřejmě se mi je podařilo zblbnout natolik, že mi pak jen řekli, že kdybych měl jakýkoliv problémy, tak ať se ozvu a oni se o mě postarají. Podařilo se mi je setřást, že jsem pro ně nepoužitelný idiot,” vysvětluje taktiku, která na „tajné“ překvapivě zafungovala. V Londýně tak na podzim roku 1979 strávil dva měsíce. Vstup do strany mu pak byl v rozhlase nabídnutý jen jednou, z něj se ale vyvlíkl podobným způsobem jako ze spolupráce. 

„Osobní svoboda pro mě znamenala hrozně moc,” komentuje pád režimu v roce 1989. I kvůli rodinným kořenům příchod svobody možná vnímal o něco intenzivněji než běžní obyvatelé Československa. Jeho děd Jiří Hejda se konce vlády jedné strany nedožil, zemřel v roce 1985. Lukáš Matoušek jeho odkaz ale hrdě nese dál.