„Snad ještě tak, že byla jedna taková újma, kterou jsme vnímali, když jsme vcházeli do jednací síně – tak soudce vždycky řekl: ‚Tak soudruh prokurátor se posadí tady a obhájce tam.‘ Takže už nás takhle rozlišovali, protože jsme byli ti ‚škodiči‘ a narušovali jsme to, co soudruh prokurátor chtěl.“
„V té době na pokoji již všichni měli tzv. mazácký metr. Mně to připadalo, že ho má každý, a tak jsem si ho neudělal. Vytvořil jsem si takovou koláž s okénkem a za ním byl posuvný disk, na kterém jsem si posouval dny. Oni stříhali metr a já jsem si posouval dny. A ta koláž byla taková, že jejím ústředním motivem byl ruský tank, který proráží naši hraniční závoru, a pod ním jsem napsal citát [Friedricha] Nietzscheho: Mír máte milovat jako prostředek nových válek. Když pak přišel [člen SSM], tak se strašně rozběsnil a křičel, že za to dostanu Sabinov, což byla vojenská věznice na Slovensku. A že mě čekají dva roky ve vězení, protože to je propagace fašismu. Ani nedokázal rozlišit nacismus od fašismu. Popadl koláž a běžel s ní na velitelství pluku. Naštěstí jsem měl ohromné životní štěstí, že tam nebyl velitel pluku, ale plukovník Kváč, který mě v té době znal už z atletiky. Ten koláž členovi SSM vytrhl a řekl: ‚Jo, dobrý. Běžte, já už si to vyřídím sám.‘ No a pak mi vynadal: ‚Ty jsi blbý, jak daleko vidíš!‘ Vzal koláž, roztrhal ji a vyhodil do koše. Pak mi ještě řekl: ‚Ať už se to nestane.‘“
„Pořád nám nikdo nevelel a už bylo skoro vidět, tak jsme otevřeli na rotě sklad osobních zbraní, kterou tam každý z nás měl. U dozorčího roty byl samozřejmě od toho skladu klíč pro případ, že by bylo velmi nutné rychle nastoupit. Měl tehdy přijít velitel roty, což byl důstojník, který by ho otevřel a vydal by nám zbraně. Tehdy jsme si je vydali sami. Jako průzkumáci jsme měli dost často střelby, tak jsme si z nich odhazovali náboje, které nám zbyly, když jsme se trefili na první rány. Zbylé se měly dávat vedoucímu střelby zpátky. My jsme si ale vždycky nějaké nechali, protože někteří kluci si mysleli, že bychom třeba mohli něco upytlačit, když bychom zase měli cvičení venku. Nikdy se to nestalo. Nikdy jsme ostré náboje nepoužili, ale napadlo nás, že bychom je použili na anduly [sovětské letouny], co před námi přelétávaly v relativně velmi nízké výšce. Lehli jsme si se samopaly na střechy kasárenských baráků. Kdyby někdo tenkrát vydal rozkaz, abychom stříleli, tak by se asi střílelo. Samozřejmě by to ničemu nepomohlo, ale byl by to snad akt nějakého vzdoru.“
Jan Matějíček se narodil 28. listopadu 1948 v Dymokurech, kde absolvoval základní školu. Ve studiu pokračoval na střední všeobecně vzdělávací škole, na které odmaturoval v roce 1967. Ve stejném roce narukoval do Luštěnic k průzkumnému praporu. Vpád vojsk Varšavské smlouvy zažil na vojně. Po ukončení vojenského základního výcviku se přihlásil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, na níž promoval v roce 1974. Advokacii se věnuje od druhé poloviny sedmdesátých let. V době natáčení pro Paměť národa, v roce 2025, žil v Kolíně.
