The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jan Matějíček (* 1948)

• +narozen 28. listopadu 1948 v Dymokurech

• odmaturoval na SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škole) v roce 1967

• narukoval v roce 1967 do Luštěnic k průzkumníkům

• invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 zažil na vojně

• vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, promoval v roce 1974

• od 2. poloviny 70. let působí jako advokát v Kolíně

• v roce 2025 žil v Kolíně

Invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla tehdy dvacetiletého Jana Matějíčka přímo na vojně, kde na vlastní kůži pocítil atmosféru nejistoty a strachu, která tehdy ovládla celou zemi. Po návratu z armády se rozhodl pro studium práv, která s odhodláním a vytrvalostí úspěšně dokončil v období normalizace. Díky své pevné povaze a nekompromisnímu přístupu vždy obhajoval všechny, kteří se na něj obrátili s žádostí o pomoc.

Sportovcem odmalička 

Jan Matějíček se narodil 28. listopadu 1948 ve středočeských Dymokurech. Otec Jan Matějíček st. (* 1921) působil jako učitel a pocházel z Archlebova u Kyjova. „Ještě před druhou světovou válkou byl můj děda z tátovy strany kvalifikovaným dělníkem-vařičem cukrů. A v Dymokurech cukrovar byl, tak proto do něj asi kolem roku 1935 přišel a vařil zde cukr,“ vysvětluje pamětník. Rod Ilchamanů, z něhož pocházela pamětníkova maminka Jarmila, která pracovala jako účetní v místním pivovaru, měl své kořeny v Dymokurech.

Malý Jan se stejně jako jeho tatínek věnoval sportování už od útlého dětství. Zabýval se především atletikou, se kterou začínal v Dymokurech, kde jeho otec vytvořil žákovský atletický klub. Hrával také fotbal a v zimě běžkoval. Členem Sokola Dymokury, který spadal pod ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy), byl od ledna roku 1960.

Při vzpomínání na svého tatínka se vybavuje Janu Matějíčkovi jeho nelehký osud v období druhé světové války. „Táta byl jedenadvacátý ročník, takže byl totálně nasazen na práci ve Slezsku. Když se pak blížila sovětská armáda, tak je Němci hnali až do Bavorska, kde se mu úplně na konci války podařilo utéct domů k rodině do Dymokur. Vážil čtyřicet pět kilo,“ dodává pamětník a domnívá se, že právě tyto události zformovaly poválečné levicové smýšlení jeho otce. „Kdyby tehdy byla sociální demokracie – byl by sociálním demokratem,“ je přesvědčený Jan Matějíček a nepřímo odkazuje na její sloučení s KSČ po komunistickém převratu v roce 1948. 

Byli jsme hrdí, že jsme českoslovenští průzkumníci

Jan Matějíček st. jako jediný z rodiny vstoupil po roce 1964 do KSČ. Navzdory tomu pamětník nikdy neprošel Pionýrem a později ani ČSM (Československým svazem mládeže), ani SSM (Socialistickým svazem mládeže). Rovněž dodává, že jej nikdo ani nenutil vstupovat do komunistických mládežnických organizací. Z vyučujících na základní škole si vybavuje učitele dějepisu Hladkého. „Byl to odchovanec z první republiky, masarykovec, který nás vcelku objektivně učil dějepis, tak jak se ani dnes neučí,“ říká Jan Matějíček.

Po absolvování základní školy v Dymokurech se pamětník rozhodl pro střední všeobecně vzdělávací školu, kterou úspěšně ukončil maturitou v roce 1967. Jeho další kroky směřovaly na tehdejší IVTS (Institut tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy), což je dnešní Fakulta tělesné výchovy a sportu UK. Jak ale pamětník se smíchem dodává, neudělal pohovory, protože nezacvičil gymnastiku. „Tu jsem neuměl, takže jsem vcelku po zásluze neprošel,“ doplňuje.

V září roku 1967 tedy narukoval k průzkumnému praporu do Luštěnic. „Zařadili mě tam proto, protože jsem měl trochu znalostí z angličtiny ze školy a protože jsem byl fyzicky zdatný,“ vysvětluje Jan Matějíček. Na vojnu nevzpomíná ve zlém, ba naopak. „Nenechali jsme si dát název: sovětský rozvědčík, byli jsme hrdí na to, že jsme českoslovenští průzkumníci,“ dodává.

V Čáslavi ve vojenském vězení

Svou fyzickou zdatnost využíval i k nepovolenému vzdalování se od posádky. „Luštěnice nejsou daleko od Dymokur a já jsem si dokázal večer zaběhnout do Dymokur a zase zpátky,“ vzpomíná. Po necelém roce na vojně přišel 21. srpen roku 1968. První hodiny si Jan Matějíček pamatuje dodnes: „V noci jsme byli normálně na ubikacích a dozorčí čety nás všechny kolem půlnoci vzbudil s tím, že nás obsazují. V kasárnách jsme neviděli jediného důstojníka. Nikdo nám nevelel, takže jsme si tehdy začali velet sami.“

Následujícího dne po vpádu vojsk Varšavské smlouvy se vojenský prostor musel uvolnit sovětským vojákům, a tak byl Jan Matějíček převelen k průzkumné četě tankového pluku do Čáslavi. I zde se nedovoleně vzdaloval od své čety, a to se mu jednou stalo osudným… „Buď pro mě jezdíval táta, který tehdy měl motocykl, anebo jsem jezdíval vlakem. Jednou mě při tom v Čáslavi chytili, takže jsem musel do vojenského vězení, a potom ještě čtrnáct dní nasluhovat,“ vypráví. S vděčností vzpomíná na zástupce velitele pluku plk. Miroslava Kváče, který mimo jiných trénoval i Jarmilu Kratochvílovou. „Byl to velký atlet a duše čáslavské atletiky. Tenkrát jsem běhával osmistovku na juniorské až krajské úrovni, tak mě přijal do klubu a běhával jsem za Čáslav,“ říká.

Nikdo mi nikdy neříkal, jak mám své klienty hájit

Po absolvování povinného vojenského výcviku se rozhodl ještě jednou zkusit své štěstí a podal si přihlášku na Právnickou fakultu UK, na kterou nastoupil v roce 1969. Studium v tehdejším socialistickém Československu mimo jiné znamenalo věnovat se i marxismu-leninismu. „Vnímal jsem to tak, že ty zkoušky musím udělat. Bral jsem to čistě pragmaticky,“ vysvětluje svůj postoj Jan Matějíček. Studium ho bavilo a nečinilo mu žádné potíže, dokonce se dočkal velkého úspěchu: „Ve čtvrtém ročníku jsme s kamarádem Kaskou vyhráli soutěž o nejlepší studentskou vědeckou práci na fakultě a poté i celostátní.“ Díky této výhře dostal několik lukrativních pracovních nabídek. Když si Jan Matějíček vybíral, co upřednostní, objevila se ještě další. „Přišlo oznámení od Krajského sdružení advokátů, že mě berou jako koncipienta do Kolína. Tak jsem tomu dal přednost bez mrknutí oka,“ říká. 

Jan Matějíček promoval v roce 1974 a dva roky poté úspěšně vykonal advokátní zkoušku. Hájil všechny, kteří za ním přišli s tím, že chtějí obhajobu nebo právní zastoupení. Svůj přístup vysvětluje Jan Matějíček následovně: „Byl jsem známý svým nekompromisním postojem. Takže mi nikdo nikdy neříkal, jak mám klienty hájit.“ 

Cítil jsem, že tlak je natolik veliký, že se musí něco změnit

Četl samizdat, který sháněl přes sekretářku z poradny v Kolíně, paní Vackovou. „Upřímně řečeno, nikdy jsem se jí neptal, kde ho obstarávala ona, protože kdo se moc ptá, moc se dozví,“ vysvětluje Jan Matějíček. Politicky se nikdy neangažoval, ale politické pnutí před sametovou revolucí vnímal velmi zřetelně. „Od září jsem všem, co byli členy KSČ, doporučoval, aby vystoupili. Jiní zase říkali, že se to zase otočí a že se mi děti nedostanou na školu,“ dodává pamětník. 

Poprvé se Jan Matějíček oženil v roce 1971, manželství se později rozpadlo, ale vzešel z něj pamětníkův prvorozený syn Jan. Podruhé se pamětník oženil v roce 1990 s Vítězslavou (rozenou Kysilkovou), se kterou měl syna Jaromíra a dceru Adélu. 

Dodnes se věnuje advokacii, kterou vykonává už více než padesát let. Na závěr svého vyprávění Jan Matějíček apeluje na mladší generace, aby se poučily z historie.