„Ono to bylo samé odřezky masa, jak se vyoperovaly, amputované ruce a nohy. Tolik toho tam bylo, protože se to muselo vyříznout. To svalstvo poraněné se musí odříznout, to na tom nemůže zůstat. Taky v Świerzowe Polsce jsme měli několik gangrén. To byly zase potom amputace, to postupně ta gangréna šla. Otrava krve, ale infekční otrava krve, a velmi nakažlivá. Ten nesměl ležet mezi ostatními pacienty, když měl gangrénu. [Protože raněných s gangrénou], jich nebylo tolik, já si pamatuji jednoho velice dobře, to byl nějaký důstojník, který k nám přišel z Jugoslávie.“
„Přišla za mnou a říká: ,Mě nechtějí v Mlynově…‘, už Mlynov je potom osvobozený ,…pustit do našeho domu. Dali tam vojenský komisariát.‘ To je vojenský úřad, jako vedení vojenské, že? A měli pěkný domek, ještě dodnes stojí jejich dům. Že ji tam nechtějí pustit a ona nemá kde bydlet. Tak říkám: ,Tak Rachel, budeš u nás bydlet.‘ No takže byla potom se mnou, než jsem šla na frontu. Jsem jí prvně řekla, že chci jít do války, ona tak dumala a říká: ,Já bych taky šla, co tomu říkáš?‘ – ,Ne, Rachel, ty nemůžeš, ty nesmíš jít do války. Ty jsi poslední z rodu a nikdo od vás už nežije, jedině ty jsi se zachránila.‘ “
„[Vlastu Vyhnánkovou], kterou jsem viděla v novinách jako ošetřovatelku. A říkám jí: ,Nebyla jste v novinách?‘ A ona říká: ,Já o tom nevím.‘ Tak jsem jí to vyprávěla, říkala: ,A ty jsi tady nová?‘ A teď se začala, ona [byla] taková bodrá Ostravačka, rozčilovat a říká: ,Všude dávají nové sestry, jenom nám nikoho nedají.‘ Já říkám: ,A vy tam někoho potřebujete? A vy jste u raněných?‘ Ona říká: ,Ano, u ležících.‘ Já říkám: ,Potřebujete? Já bych tam hned šla.‘ A tak jsem šla potom žádat, aby mě přeložili z chirurgie na lůžkové oddělení.“
„Tam jsme museli kolem Krosna projet, abychom se dostali k Wrocance. A to byly ty dvě vesnice, kde byly šílené boje, Machnówka a Wrocanka, že? Já jsem tam nebyla, my jsme byli asi dva kilometry za tím a k nám vozili raněné. A když jsme jeli z toho lesa a jeli jsme kolem Krosna, tak zdálky bylo vidět, jak hoří na nádraží vlak a kolem něho ještě běhají Němci. Čili že bylo od nás na Němce vidět.“
„Jeli tam [na pomoc raněným] dva sběrači a on jako řidič. K ránu volá ten velitel rozčilený na našeho velitele, že ho dá nahlásit generálovi Svobodovi, že nesplnil rozkaz, že měli útok, že mají raněný a že ranění čekají na pomoc. On říká: ,Ale já jsem poslal sanitu.‘ Tak jela druhá sanita, jel s tou sanitou doktor, a když tam přijeli, tak [první] sanita tam stála, ale naši vojáci nikde. Potom si všimli, že tam je vysypaný kráter a naši tam našli vojenský jídelní kastrol a pak našli roztrhané tělo Jurijeva a těch dvou. Oni si asi chtěli ohřát čaj a bylo to v lese, čili že na ně nebylo vidět zdálky, a udělali si to na protitankové mině. Nevěděli, že tam je protitanková mina. Asi se hodně hluboko dostal žár a ono to bouchlo.“
Full recordings are available only for logged users.
Memory of Nations AI Assistant Explore thousands of personal stories
Discover a new way to explore the Memory of Nations Archive. Ask about the topics, events, places, or experiences that interest you. The AI Assistant searches transcripts from more than 30,000 hours of recorded interviews and finds relevant stories from across the archive. You don’t need to know a person’s name or where to look. Simply ask a question in your own words.
photo: Dobová: z roku 1945, Současná: Ze setkání válečných veteránů
photo: Dobová: z roku 1945, Současná: Ze setkání válečných veteránů
Download image
Plukovnice v. v. Irena Malínská, rozená Šmidtová, se narodila 9. 5. 1925 v obci Mlynov na Volyni. Mlynov byl převážně židovským městem a zábor Volyně nacistickým Německem znamenal vytvoření ghetta a následnou likvidaci jeho obyvatelstva. Pogromy se týkaly i rodiny Ireniny kamarádky Rachel, která se jako jedna z mála zachránila. Po příchodu Rudé armády na Volyni v roce 1944 byla Irena Malínská nucena pracovat jako sekretářka v sovětském orgánu, tzv. rajpartkomu, který vyhledával kolaboranty. Už v dubnu 1944 se přihlásila do vznikajícího 1. československého armádního sboru jako sanitárka, později zastávala funkci zdravotní sestry. U raněných na lůžkovém oddělení prošla karpatsko-dukelskou operací. Po válce vystudovala vojenskou zdravotní školu. V roce 1947 byla zatčena a po sedm dní vyslýchána v souvislosti s mosteckou špionážní aférou. Bratr Ladislav byl v roce 1948 zatčen a o rok později odsouzen v procesu s Judexovou odbojovou protikomunistickou skupinou. Irena Malínská v armádě setrvala až do roku 1968, kdy byla za činnost v rozhlasu propuštěna. Odešla do důchodu, ale ještě v penzi se živila jako průvodkyně v cestovní kanceláři Čedok. V současnosti je činná ve Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, v Československé obci legionářské a v Českém svazu bojovníků za svobodu. Zemřela dne 15. července 2012 v Praze.